Jsme v klubu

Na jeviště se přišourá stařík v obleku, klobouk mu stíní tvář. Jazz band začíná hrát a stařík – je to sám Cohen – potichu zpívá.
I zlatý šperk má cenu slámy
i světla rampy kryjí tvář
Zpívá pečlivě, téměř šeptem, hypnoticky. Nemůže to být čeština, a přece je.
Však stačí nápěv tolik známý
a v očích stín má znovu zář
A pak se přitočí ke mně a natáhne mikrofon. Jen na chvíli zahlédnu jeho oči. Zpívej, říkají.
Zpívám dál
pro všechny ve tmách bloudící
A pak spolu –
i cestou plnou kaluží
– a než se vzpamatuju –
i po bezesných nocích
– je konec, a lidi tleskají, a stařík si sundavá klobouk, a není to Cohen. Jsme v Olympii a je to Bécaud – a než zmizí, zase se ke mně přitočí a sykne:

Votre public, P~O, votre public!

Žádné komentáře:

Okomentovat