Jak jsem se ztrapnil před celými Státy

Je den před Štědrým večerem a my zjišťujeme, že doma nic nemáme. Je potřeba vyrazit na nákup a pořídit suroviny na řízky, salát a polévku. Nákupní seznam je dlouhý jak Lovosivosice a venku prší a fučí, takže se nám nikam nechce, a o to víc rozšiřujeme ten seznam (to jde snadno, oba známe pumping lemma).

Zápas s živly nakonec dopadne 1:1. Sice se dostaneme tam i zpátky, aniž by někoho z nás pohltil oceán, ale jedna papírová taška podlehne svodům deště – a bagety a celer se rozkutálí po chodnících Haight-Ashbury.

Totiž ten celer: Dojedeme s nákupním košíkem do oddělení zeleniny a rozdělíme se. Skoč pro mrkev, celer a petržel, vysílá mě Ludmila, a sama míří pro citrony. Naberu do sáčku mrkev. Petržel zrovna nemají a celer se tu vůbec nevyrábí, a tak beru aspoň řapíkatý, ten se do polévky také hodí.

Ludmila na mě podezřele kouká. Kde máš celer? Kde máš petržel? Nemaj, krčím rameny. A tak tam jdeme zpátky spolu. Co je tohle? ukazuje Ludmila na vyskládané petržele. Byli tu lidi a bránili mi ve výhledu, bráním se.

A ten celer? Zatvářím se, že nejsem včerejší. Celer se tu přece neprodává... Ludmila jenom vzdychne a ukáže na regál s celerem. To bylo v Ženevě! Tam neměli celer!

Takhle tady já žiju. Tři roky a nevšimnu si, že mají celer. A ještě každému vykládám veselou historku, jak Američané neznají celer, a proto můžou řapíkatému celeru – nemajíce od čeho jej odlišit – říkat prostě celery.

Promiňte. Jsem tu cizinec. A to, co neměli v Ženevě, byla vlastně petržel.