P~O, junior

Když jsem byl malý, byl jsem jednou na lyžáku se staršíma klukama, a ti mi říkali věci, které jsem snad ani nechtěl vědět. Bylo to tak nechutné a tak nesmyslné, že se tomu ani nedalo věřit. Ale pak roky plynuly a začalo se ukazovat, že ty jejich pitomé řeči nebyly až tak daleko od pravdy.

V Praze jsme měli spoustu kamarádů, kterým se To najednou začalo dít. Měli se tak rádi, až najednou jednomu v páru (a jistě není náhodou, že ten jeden byl nejčastěji někdo ženského pohlaví) začalo v bříšku růst miminko.

My se drželi statečně a odolávali, protože dobře víme, že děti nikdy nejsou tak roztomilé jako kočky. Kočky nejsou žádní intelektuální velikáni, aspoň tedy naše ne, ale svými dovednostmi hravě překonají libovolné dítě do přibližně dvou let věku.

Kočku si přinesete domů, ukážete jí píseček, a ona tam chodí a všechno po sobě zahrabává. Žere, co jí dáte, a když se zašpiní, tak se sama umyje. Které dvouleté dítě to umělo? Možná Horst, ale to je tak všechno.

Ale diskutujte s kočkama o Mahlerovi. To se mohlo jenom s Ludwigem, když se nafetoval Sava. Takže padlo rozhodnutí vstoupit legálně na mimibazar a nechat se pohltit řvoucí a blijící opičkou, ze které snad jednou vyroste slušný člověk, který často a rád navštěvuje své stařičké rodiče, nic jim nevyčítá a nenechá se prosit o vnoučata.

Samotný úkon početí proběhl zcela spořádaně a přesně podle instruktážních videí. V podstatě to bylo příjemné. Následně bylo potřeba počůrat nějaký papírek, a když se objevily dvě čárky, objednat se k  doktorovi, který má takovou mašinku, o které tvrdí, že je to ultrazvuk, ale nedá se to nijak ověřit, protože to nedělá ani ping.

To jsme tedy všechno vykonali a nechali si ukázat takové jako zviřátko, které s sebou neustále škubalo. Bylo napojeno na nějakou kuličku. To není dvojče, to je žloutkový váček, z toho pak bude pupečník, poučil nás pan doktor. Ale tohle, tohle dvojče je.

A najednou bylo v místnosti strašlivé ticho.