Jak se Luisa ztratila

Ve středu jsme zašli za naším porodníkem, aby nám řekl, že je všechno v pořádku.

Všechno v pořádku, povídá, výsledky testů v normě, tak si teď poslechneme, jak jim tlučou srdíčka.

A vzal takový přístroj, ani nevím, jak bych to popsal. Kdybych řekl, že to byl speciální stetoskop napojený na zesilovač, tak bych vypadal příliš odborně, a navíc bych kecal. Každopádně to fungovalo podobně jako úplně jiný přístroj, kterým se v oceánu poslouchá zpěv velryb. Šumí to a praská to a hučí to a velryby do toho dělají lalala.

Tvářím se tedy zaujatě, a v tom šumění a praskání a hučení se snažím najít pravidelný, pokud možno jednoduchý rytmus. Nenacházím, ale pro jistotu pokyvuju hlavou. Lékař natáčí hlavici přístroje sem a tam, krouží, ale místo aby říkal "dýchat", "nedýchat" a "dýchat zhluboka", jenom mlčí.

Já už jsem ochoten přiznat, že tam nějaký rytmus slyším, ale doktor to vzdává a přesouvá se na druhou stranu břicha. Stačí mu vteřina a je to tam. Vžum vžum vžum vžum! Tak to by poznal i ten, co velryby nikdy neslyšel.

Na Lotce jsme si tedy ověřili, že přístroj funguje. Zpátky k Luise! Doktor hledá všude, ale dítě není k nalezení. Co když nedýchá? Doktor se vztyčí.

Vsázím svoje boty, že je schovaná za tou druhou! Ověřím ultrazvukem! A vyráží ze dveří a již táhne do místnosti ultrazvuk. Rozrušením padám ze židličky. Luiso! Dýchej!

A už to vidíme. Luisa se schovává vzadu za Lotkou, asi si potřebovaly něco říct. Spočítáme placenty (dvě), šesticentimetrová tělíčka (dvě), tlukoucí srdíčka (dvě) a nožičky (jedna, ale doktor nepochybuje o tom, že tam jsou i další), a můžeme jít; svět je zachráněn.

Víš, povídám pak Ludmile cestou zpátky, to by mě nikdy nenapadlo, že se bude schovávat. Zrovna Luisa!