Podráždit někoho v Drážďanech, inu, proč ne. Na Velikonoce již jistě bude krásně i v Německu.
A protože jsou mí čtenářové často o to příslovečné zblo zcestovalejší než já, který Drážďanami již nesčetněkrát, leč stále ještě spočetněkrát projel, aniž zastavil, třeba se od nich - tedy od vás - dozvím něco, co by takový výlet mohlo opravdu zpestřit.
Zatím třeba ani nevím, kde budeme bydlet.
A ty kapky kápnu na to zrno v oku, a ony ho rozežerou, že z něj nic nezbude.
Akorát že tak za deset minut po pokapání oka cítím, jak se mi ty kapky rozlévají vzadu v krku, na takovém místě, které nedokážu odborně popsat, protože na základní škole jsem zrovna chyběl a na střední jsme místo biologie soustružili.
Je to asi stejná záhada, jako s těma bramborama - osolíte vodu, a slané jsou brambory. A přitom tu vodu nevcucnou, ha.
Sobota byla náročná. Probudil jsem se s bolestí v krku, pod lopatkou, u páteře, na koleni, stehnech a dalších zákoutích mého těla. V pátek večer jsme totiž byli na Matějské a má vlastní žena do mě tak vrazila, až jsem vypadl z autíčka.
Po skromném obědě jsme se vydali do nelítostné severské divočiny, na Prosek, za mým synovcem Václavem, který slavil své druhé narozeniny. Přes mé protesty, že má ještě rok čas, dostal tento tříkolku s náhonem na zadní kola, a než jsem stačil pojíst pár chlebíčků, už pronikl do komplikovaného systému a usilovně jezdil z pokoje do pokoje.
Při té příležitosti jsem se dozvěděl, že já dostal tříkolku ještě v mladším věku, leč prý jsem o ni vůbec nejevil zájem - raději jsem si četl.
Večer již opět patřil Vinohradům a především Ludwigovi. O účast na jeho oslavě byl takový zájem, že jsme mnohé museli odmítat. Jako první, s předstihem, dorazila Bruno s mužem. Bruno má za pár dní rodit, a prý by byla velmi ráda, kdyby se to spustilo přímo na oslavě. Já šel proto zkontrolovat náš třícestný ventil, abychom měli dostatek teplé vody, a přežehlit pár prostěradel. Kulida mezitím připravila nůžky na nastřižení a barevné šitíčko.
K žádné akci nakonec nedošlo, naštěstí. Nemám totiž ani zbla představy, co se s těmi prostěradly a teplou vodou dělá.
A pak už to šlo v rychlém sledu: Smilla, Lobo s F., Astma. Obžerství! Proslavený cheesecake, ještě neproslavené, ale přesto vynikající čokoládovo-banánovo-piškotové jednohubky, panenský bílý tramín červený.
Jak píše sám pan doktor Pribynáček ve své slavné knize, v kapitole Deserty a proč je jíst právě v půl deváté, volal Lobo, je nutné jíst deserty právě v půl deváté, přičemž půl devátá právě udeřila!
Tušil jsem, co bude následovat, a jestli jsem se v něčem mýlil, tak snad jen v rychlosti, kterou to následovalo. A opravdu, jen co Lobo zhltlhlthl desert, již se dožadoval svého oblíbeného nápoje: Nebylo by chi-chi?
Co je čiči? zbystřili ostatní, i Ludwig přiběhl. Chi-chi, vysvětloval Lobo, je zvláštní nápoj žlutavě narůžovělé barvy, který mi ladí k očním stínům.
A tak tedy bylo chi-chi a byly i další koktejly, až začala společnost korodovat a rozpadat se. Zůstali jen ti nejsilnější.
Pustili jsme jim film o lidech, kteří se měli rádi.
Kilo a půl cibule nakrájej na kolečka; čím větší cibule, tím lepší. Pětilitrový hrnec postav na oheň, vhoď do něj máslo a pak hned cibuli. Oheň spíše střední, aby se cibule nepřipekla a másla nebylo třeba moc.
Vařečkou proštouchávej cibuli a míchej, snaž se oddělit jednotlivá kolečka. Cibule za čas trochu zezlátne a změkne, zplihne. Oheň utlum a rozmíchej čtyři lžíce hladké mouky v hrnečku vody, aby nezůstaly žmolky. Vlij ji do hrnce, dolij vodou, aby vody bylo na čtyři litry, a oheň pusť na maximum.
Vhoď do hrnce čtyři kostky zeleninového bujónu, osol dle chuti, přidej dva listy bobkového listu, aspoň deset kuliček černého pepře, posypej tymiánem, abys jej všude viděl, a čerstvou pokrájenou pažitkou. Promíchej a čekej, až voda začne vřít.
Během čekání je nevhodnější čas k ochutnání a doladění chuti solí a tymiánem.
Jak voda začne bublat, stáhni oheň, přikryj hrnec pokličkou a vyčkej ještě dvacet minut. V té době si nahrubo nastrouhej tři sta gramů tvrdého sýru.
Pak přilej do hrnce tři deci cabernetu sauvignonu.
Rozlévej polévku do talířů, každému pak navrch přihoď opečené plátky veky a zasypej je nastrouhaným sýrem.
Neděláš-li polévky pro tolik lidí, zvaž i tuto variantu: Během dvacetiminutového čekání předehřej troubu na plný výkon, vekou a sýrem pokryj polévku přimo v hrnci a celé nech zapéct, až se sýr bude zlatě roztékat.
Před odjezdem do Indie se doporučuje očkování proti břišnímu tyfu, proti poliomyelitidě a virové hepatitidě typu A, při delším pobytu i proti typu B, popř. proti meningokové meningitidě a japonské encefalitidě. Každý by si měl zkontrolovat platnost očkování proti tetanu. Značné je riziko nákazy malárií. Doporučuje se chemoprofylaxe chlorochinem v dávce 300 mg báze jednou týdně v kombinaci s proguanilem v dávce 200 mg jednou denně. Je také možné pohotovostní samoléčení meflochinem (Lariam).
Velkým problémem cizinců jsou průjmová onemocnění. Zpravidla se jedná o tzv. cestovní průjem, jenž se dostavuje čtvrtý až pátý den po příjezdu do Indie. Pokud po 2-3 dnech neustane, je třeba vyhledat lékaře, neboť by se mohlo jednat o amébózu (včetně jaterního abscesu) nebo baciliární dyzenterii, častá je též lamblióza a na venkově cholera. V období od listopadu do května se zvláště v severní Indii (včetně Dillí a okolí) vyskytuje meningokoková meningitida.
Vážným problémem je v Indii vzteklina; vzhledem k značnému riziku nákazy se doporučuje chránit se před volně pobíhajícími psy. V pohraničních oblastech sousedících s Tibetem a Nepálem existuje v době od srpna do listopadu riziko nákazy japonskou encefalitidou, ta se vyskytuje i na nejjižnějším cípu Indie v době od března do května. Místní obyvatelé jsou často nositeli různých tropických nemocí, jež jsou přenosné i na cizince (např. horečka dengue). Pobyt v terénu je spojen s nebezpečím uštknutí jedovatými hady. Značné je riziko nákazy HIV. Například v Bombaji je HIV-pozitivních téměř 50 % prostitutek a 1 % dárců krve.
zdroj: zamini
Je to velká sláva, ale po čase dechy přeci jen ztěžknou a nohy zhořknou, či snad naopak, a proto, nebo snad právě přesto, míříme k cimbálovce, která hraje něco, co by snad, při troše dobré vůle, mohla být jakási lidová.
Tanec je to prostý. Hudba je nejprve pomalá, a je tedy možno se jen pohupovat. Pak se trochu zadupe, a když muzika zrychlí, taneční dvojice se roztočí, až sukně vlají. Ajajajajaj!
Viking Vik, trochu vykulený, byl uloven zralou pětačtyřicátnicí. Smějí se a tančí. "Mimochodem," říká ona, a snad jako by se zarděla, "já jsem Marie."
Vikinga neslyšíme, ale je jasné, co asi říká: "Já jsem Viking Vik!" Marie se diví tak neobvyklému jménu, ale to už se jí dostává vysvětlení, že je to jméno vikingské a že jeho nositel sám jest přímo z Vikingska.
"Ale né," volá Marie, podlamují se jí nohy a při té příležitosti se na Vikinga Vika ještě více nalepí, prohmatá mu paži až po ramenní spletenec a lichotky o tom, jak Viking Vik umí krásně česky a jak by to tedy ona neřekla, ba ani nepoznala, se jen řinou.
A tančí se dál, Viking Vik se nestačí divit, kde všude se o něj Marie opírá, hlavu mu pokládá na hrudník a snad by s ním i chtěla strávit zbytek večera a noci, jenže to už naše zásahová jednotka akčně zasahuje, musíme dom!, Marie se loučí, pláče dojetím, neb Viking Vik ji gentlemansky dovede až ke stolu, a pak na něj ještě mává a něco volá, ale to už Viking Vik neslyší, protože jde k nám a protáčí oči a šklebí se a pitvoří.
Kdyby ty grimasy Marie viděla, na místě by jí puklo srdce, úplně stejně jako tomu liliputánovi z pohádky o španělské infantce.
