Kéž bys byla po ruce jako noční poluce!
Začínám trénovat. To není žádná kávička jako ranní běhy, zde se vyžaduje síla a mravní integrita. Nejmenovatelný Nejmenovaný odlétá za oceán a já dostal za úkol spravovat jeho osiřelý blog, aby nikdo nic nepoznal. Tak tedy cvičím, zatím gramatické chyby a perexové veršovánky.
A začínám studovat styl. Ten byl ze začátku kolísavý, ale nakonec se ustálil na určité bodré poloze, ve které se, často jen v náznacích, odehrávají přýhody z rodinného či pracovního života, okořeněné kolemjdoucími přáteli. Kdepak psát o Sabině Slonkové či Petru Kolářovi, to se mohlo tak leda před dvěma roky.
O práci mám zakázáno psát, ale už se mi tu rýsuje pár příběhů s babičkou, teplejším mladším bratrem či přítelem masérem.
Bude to, myslím, zajímavá zkušenost. Pro mě, pro něj, i pro vás. A pokud se to vydaří, i já za čas jistě odletím za oceán...
