Velmi dlouhé jídlo aneb O čem tu teď nechci psát

Furt jenom o jídle a pití, přežerte se, opijte se a praskněte, jemnostpane!

O víkendu jsem si vařil polévku. A že bylo srdcí víc než polévka snesla, udělal jsem z nich v pondělí pomazánku. V úterý už mi pomazánka nestačila, použil jsem ji jako základ pro karbanátky. Ve středu jsem do karbanátkové hmoty něco přimíchal, opekl a vyrobil tak novou pomazánku. Ve čtvrtek jsem z pomazánky udělal omáčku k těstovinám. A dnes jsem ten zbytek zlikvidoval pod názvem směs na topinky. Ta srdce už tam skoro nebyla cítit...

Ale o tom tu teď nechci psát. Jsem závislý na víně. Ne na tom tekutém, to by bylo na odbočku...

Odbočka: Mám strašně špatnou vlastnost: Víno víc kupuju než piju. I když se snažím fakt opravdu hodně a piju jak bohatýr, stejně toho zvládnu nakoupit víc. Teď mám ve sklepě asi dvacet lahví. Jediná šance je vypít to s někým. Jenomže to by tu ten někdo musel být. Marně zvu lidi do Ženevy, je jim to daleko. A to je tu tak hezky, parádní jarní teploty, ptáčci ptáčkují a vodotrysk tryská. Ale já to chápu, já bych se sebou taky nerad bydlel. Jsem totiž to - ale o tom tu teď nechci psát, to chci napsat až na konec tohoto článku. Takže končím odbočku.

Ne na tom tekutém, na hroznech. Začalo to nenápadně. Šel jsem do obchodu a koupil si půl kila hroznového vína. A druhý den zase. Jednou jsem to přehnal a koupil si tři čtvrtě kila. Ale snědl jsem to. Pak jsem si koupil kilo. Co kdybych se druhý den do obchodu nedostal. Snědl jsem to po večeři, trochu mi i na snídani zbylo, a druhý den jsem si šel koupit zase. A dneska to hodím na váhu - dvě kila! Snad mi to na víkend vydrží.

Ale o tom tu teď nechci psát. Chci psát (ale ne teď, až v pondělí!) o cukru, o soli, o pistáciích. Jsem totiž buržoazní bohém. Jsem bobo.