Buď zdráva, Ameriko

Tak jsme tady - já, Ludmila, šest kufrů, dvě kočky, hladoví, vyčerpaní po šestnáctihodinovém letu. Jsme v centru San Francisca, je jedna hodina po půlnoci, a my musíme přespat na ulici, protože nemáme kde bydlet.

Odjezd svou hektičností a nervozitou překonal vše dosavadní. Nakonec ale všechno narveme do velkého taxíku, dostaneme se na letiště, a už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty, všechno se odehrává přesně tak, jak má, kočičky nám každý chválí, všechny kufry mají přesně 23 kilo, teď tedy jen zaplatit dvě stě dolarů za kočičí letenku a je to.

Mám tady poznámku, povídá paní letišťová lufthansová pokladní, že vás náš operátor neupozornil, že se kromě těch dvou set dolarů platí ještě 450 Kč manipulační poplatek. Toto nedopatření tímto napravuji, usmála se.

Vaše kočky nemají razítko od veterináře, vzdychá účastně paní lufthansová čekinová, a tak bohužel nemohou letět. Ale ale, divím se, však stát Kalifornie nevyžaduje žádná razítka, a váš operátor tvrdil, že je potřeba jen předem nahlásit a na místě zaplatit, což jsme splnili. Stát Kalifornie možná, kontruje ona, ale nám to nestačí. Zřejmě vás náš operátor neupozornil.

A tak tedy čekáme na vyjádření kdovíkoho, a mně je zase špatně, a tak jdu už asi podesáté na záchod, protože to je jako úplně nejvíc super, když už máte všechno zařízený, a pak vám kočky nevezmou do letadla, ale když se vrátím zpátky, tak už Damien s Pascalem v přepravce válejí sudy, protože jo, můžeme letět.

A pak je musíme ještě vyndat z přepravky, aby tato mohla být prověřena, takže se těšíme na to, jak Damien z přepravky vyklouzne a rozeběhne se tou půl kilometru dlouhou chodbou, ale ona do mě jen spořádaně zaryje drápy a čeká, kdy už teda konečně bude moct letět. Škoda, že ses toho, Ludwigu, nedožil, to bys koukal.

Pak je dlouho nevidíme, a zejména v letadle do Mnichova nám to vrtá hlavou, protože letadlo je maličké a kdo ví, kde vlastně jsou, a furt se zatáčí a jsou turbulence a je to hlučné a vůbec. V San Franciscu dostaneme razítko do pasu, a kočičky už na nás čekají a tváří se, že se vlastně nic nestalo.

Na celním prohlášení zatrhnu, že vezeme živá zvířata, a tak jsme randomly selected for inspection, což spočívá v tom, že přijdeme k pánovi v uniformě, strčíme mu pod nos obří přepravku s nápisem LIVE ANIMALS, a on se nás zeptá, jestli je pravda, že vezeme živá zvířata, a pokud ano, kde teda jsou, a já fakt nevím, jestli si dělá legraci, a tak říkám right here, a on mávne, že teda je to všechno v oukeji.

Na stanovišti taxíků se nás ujme další důležitý chlapík, a že ať se nebojíme, že nám něco velkýho sežene. Shánení vypadá tak, že se čeká, až kolem pojede volný velký taxík, a mávne se na něj; možná bychom to zvládli sami. Směr velkoměsto.

Řidič je Rus, takže si povídáme o Karlových Varech, pak najdeme dům, ve kterém si máme vyzvednout klíče, a tady, v půl desáté, to všechno začíná.

V domě totiž nikdo není. Kontaktní telefon nikdo nezvedá, ale když si třikrát poslechnu nahranou zprávu, podaří se mi získat emergency číslo. To ovšem taky nikdo nezvedá, tak aspoň nechávám veselou zprávu, že už jsme tady, tak ať někdo přijde.

Pak nechávám další zprávy, více a více nasrané, ale nikdo nepřichází, a volám všem svým kolegům, kteří by mohli být aspoň trochu poblíž, Codymu a Samovi a Romanovi, ale nikdo to nebere. Tak vytahuju krabičku poslední záchrany, totiž kartu váženého hosta hotelu Westin, který je pet friendly. Jedeme tedy na Union Sq, já zamávám kartičkou, která mě opravňuje k ubytování i v případě, že je hotel úplně plný, a dostáváme pokoj. Je jedenáct večer. Ludmila táhne do haly přepravku, recepční mi vysvětlí, že za zvířátka se nic neúčtuje, ale musím podepsat odpovědnost za případné způsobené škody, podá mi formulář, a já udělám něco, co si budu následující dvě hodiny strašlivě vyčítat: Upozorním paní, že mi dala formulář pro psy.

V ten okamžik se všechno vrací: Najednou už nemáme pokoj, protože kočky do hotelu nesmí. Copak nejste pet friendly? Jsme, ale jenom pro psy. Vaše definice pets neobsahuje kočky? Ne.

Líčím recepční nás ponurý příběh, a ona je tak moc chápavá, že nám zavolá svého manažera, který by kočky mohl povolit. Ten přichází po půl hodině, ale jenom aby nám vysvětlil, že ani náhodou. A tak tedy sedíme trudnomyslně v hotelové hale a někteří z nás žalostně mňoukají.

O hodinu později kdesi v San Franciscu - Cody se vynoří z hospody a napadne jej, že by si mohl zkontrolovat mobil. Vidí mou zoufalou zprávu, zavolá mi - a jsme zachráněni! Přiveze nám peřiny, budeme spát v kanceláři. V autě mu to celé líčím, a on neodolá a zavolá na to emergency číslo. A kýho výra, protože volá z amerického čísla, tak se mu ozvou zpátky, a že je před tím domem na ulici sejf a v tom sejfu jsou klíče - a že nám k tomu sejfu řekne kód.

Ale nejdřív musím, pane Olmere, ověřit, že jste to skutečně vy. Tak mi řekněte své unikátní rezervační číslo. Nevíte? Tak vám bohužel kód nemůžu prozradit. Na shled- No, dobrá, dá se to ověřit i jinak, tak mi prosím řekněte číslo bytu, ve kterém budete bydlet. Nevíte? Tak vám bohužel kód nemůžu prozradit. Na shled- No, možná by ještě byla šance, kdybyste mi řekl jméno vašeho realitního agenta. Ne, Jane není správně. Ani Jenice není správně. Jenine, ano, tím jsem ověřil vaši totožnost a mohu vám prozradit kód, který je 12345. V sejfu najdete obálku a v ní -

Ale to už jsem ho neposlouchal, protože v sejfu skutečně byla obálka, a v ní mé unikátní rezervační číslo a číslo bytu.

A hlavně klíče, klíče od našeho nového bytu. Díky, Kouďáku.