Jsem miláček uklízeček

První týden v hotelu byl fajn. Uklízečka pochopila, že když jsem si na stole něco přesunul, chci to tak mít, a můj život plynul šťastně. Až do neděle.

Aby bylo jasno - to kvůli mě vstupují uklízečky do stávky, to mě se snaží zahltit mýdly. Nebo si snad nevzpomínáte?

V neděli to všechno začalo blikajícím světýlkem. Uklízečka mi nechala v hlasové schránce vzkaz, že sice akceptuje, že mám na dveřích cedulku "nerušit", ale že teda kdy se jako bude uklízet?

Odpoledne jsem vyrazil do města a vrátil jsem se do cizího pokoje. Na posteli byl zase červený přehoz, který jsem před týdnem sklidil, na posteli se válelo všech sedm polštářů a kávovar byl schovaný ve skříňce.

Inu, řekl jsem si - holt asi mají nějaké takové nařízení, že každou neděli se musí vydrhnout podlahy, proč ne. Kávovar jsem zase vytáhnul a zapojil, přehoz přehodil přes pohovku, nechal si jeden malý polštář na spaní a jeden velký jako opěrku při sezení a zbylých pět schoval do šatní skříně.

Jenomže uklízečka se nevzdává. Dnes byl přehoz zase zpátky, kávovar schovaný - a na posteli tři malé polštáře a ten můj velký schovaný ve skřini.

A to jí tedy napíšu vzkaz, to jistě dělá schválně! A sahám do batohu, protože vím, že jsem si hotelovou tužku bral ráno do práce. A hele, na nočním stolku svítí nový bloček s tužkou, a na psacím stole ještě jeden! Ona prostě chce, abych jí napsal! Tak to zase ne, vyprovokovat se nenechám.

Jenomže pak vlezu do koupelny, a můj kartáček na zuby je jinde, než má být, a na jeho místě jsou tři mýdla.

Něco se musí stát.