Naše stará váha váží čtyři hodiny

Prvního září se lidé rozdělí do tří skupin. Na ty malé a hloupoučké, kteří musí do školy, na ty velké a hloupoučké, kteří musí do práce, a na ty vychytralé, kteří letí do San Francisca. A z těch všech vychytralých jenom já jsem takový debil, že odjedu na letiště bez pasu. To bylo tak...

Furt cpu věci do jednoho kufru, do druhýho, a pořád s nima běhám k váze, a zase přebaluju, přidávám a odhazuju, abych se vešel do 23 kg. A vždycky, když už to dokonale vyřeším, ukáže se, že jsem něco zapomněl, a tak musím něco jiného vyndat. Dovažuju ponožkama a dévédéčkama, a kufřík do letadla zůstává stranou.

Z domu musím odejít v 11, a proto už ve čtvrt na dvanáct volám taxíka a v 11:20 už se kochám zácpou na Vinohradské. Vezmeme to tedy oklikou, a já si pořád dokolečka přehrávám, jak na poslední chvíli přiběhnu na letiště, a ty kufry budou mít víc, ale já z nich statečně vytáhnu ty ponožky a strčím je do svého kufříku do letadla, ve kterém nic nemám, jenom notebook a svetr a peněženku a letenku, jenom notebook a svetr a peněženku a letenku, a to už je mi to podezřelý, notebook a svetr a peněženka a letenka, kde je můj pas? - a tak tedy zlehka vykřiknu či vykviknu, už si přesně nepamatuju, a místo abychom najeli na Veletržní, vracíme se zpátky a já běžím domů a výtah jede pomalu, pas samozřejmě leží na stole hned vedle kabelu, který s sebou v Americe nutně potřebuju, ale já mám oči jenom pro tu fialovou knížečku, utíkám zpátky do taxíku a velím: Na Ruzyň!

Teď už je to boj o minuty, přepážka se zavírá ve 12:20 a taxikář to chce udělat zajímavější, a tak dodržuje rychlost a stojí na semaforech a tak vůbec, a snaží se mě uklidnit tím, že těch dvacet sice možná nestihnu, ale v půl už tam určitě budu.

Je jasné, jak to dopadne: Na letiště dorazíme ve 12:19, já vyskakuju z ještě jedoucího taxíku, taxikáři házím peněženku, ať si vezme, kolik potřebuje, vbíhám do haly, jedním okem zašilhám na tabuli, třemi přískoky se dostanu na dohled přepážky 250, ze tří metrů tam mrsknu svůj pas, vykřiknu "ještě mám nějaká zavazadla", ale protože při přískocích zapomenu pořádně dýchat, vyleze ze mně jenom "etěámějakazavaa-a-a", letím zpátky k taxíku, kde taxikář mé kufry mezitím vyložil, a pak už je důstojně tlačím před sebou a nonšalantně je házím na váhu, 22,8 kg a 22,9 kg, takže se nežinýruju, vytáhnu z kapsy ještě jedny ponožky a do jednoho kufru je narvu.