Na moravské svatbě tři a půl

Když si Smillinu sestru bere Mechanikův brat. Tr, tr.

Palcem křížek na čelo, to mi dělala naposledy prababička. A pak až tahle cizí dáma, už ani nevím čí přesně babička. Přišel jsi na svatbu, tak jsi náš. Bojím se, že budu utlačený v koutě, všichni se tu znají, já jsem tu vlastně omylem, ale zábava pohltí všechny, vřískáme a tančíme a dupeme. A oni zpívají, ale nezlobte se, já už ty lidovky neznám.

Všichni se tu znají a přeci ne, my jsme od Olomouce, nebyli jsme tu pětadvacet let, my z Budějic, já odtamtuď, to je kousek od Kysuce, ale copak já a zeměpis, ani tu Olomouc nenajdu, natož Kysucu, tak jenom kývu, že já teda z Prahy. A příští víkend pojedeme do Prahy, plánuje ten od Olomouce, ale rodina se mu ztratila, manželka si připíjí s jiným strejdou a společně na kohosi hulákají.

Svatba je to vlastně malá, padesát lidí, nejbližší příbuzenstvo, ale žije tím celá vesnice, ani na cestu se od nádraží ptát nemusím, jde to samo, protože všichni jdou jedním směrem, gratulovat, a snad všichni pečou, tolik koláčů jsem nikdy neviděl a je mi to moc líto, protože mám koláče rád a nestihnu ani od každého ochutnat. Prý vezmete si s sebou, na cestu, ale já přijel jen s malým batůžkem, tak je tam cpu a trpím, jak jsou na sebe namačkané.

Pojď! Tahá mě za nohavici takový malý prcek, ty budeš hyena a já oslík, a tak ho musím sežrat - a ještě jednou! vykřikne, ale tentokrát jsem oslík já. Nechám se tedy sežrat a myslím, že tím hra končí, jenomže to ještě jednou znamená ještě pětkrát a končíme tím, že jsme oba dva hyeny, ale zápas je předem rozhodnutý, protože - jak mi prcek vysvětluje - on je ta větší hyena.

A pak konečně nevěsta s ženichem a kostelíček nadupaný lidmi. Kdepak stres, všechno plyne tak samovolně a přirozeně, všechno se to dá pěkně užít, to není jako ve městě, kde chvíle slávy nuceně ustupují minutám obyčejnosti a trapnosti, ve kterých matrikářka opisuje něco z občanek nebo se marně snaží vysvětlit hostům, v jakém pořadí vejdou do obřadní síně. Tady se nemusí hledat místo na zaparkování a maličké klávesy, ze kterých se táhne elektronický zvuk rádoby varhan, jsou k smíchu.

Všechno tu klape, každý je, kde má být, a když jste náhodou špatně, jako třeba já, tak se vůbec nic neděje.

Tak se tím teď trápím. Jestli všechny ty tradice a rituály, na vesnici tak přirozené, nejsou ve městě už jen směšné, protože zpitvořené, utlučené, bezobsažné. Anebo naopak, jestli bych se k nim neměl vrátit, vzít je za své. Protože jestli si o Vánocích jen tak rozkrojím jablíčko, to by přece nemuselo být směšné.

Nemůže, když budu chtít, aby nebylo.

4 komentáře:

  1. Jsi oslík!Všechny rituály jsou věc vnitřního rozpoložení a přístupu. Takže můžeš i posílat po umyvadle lodičky se svíčkou a parníčky, které už v té době prostě BUDOU!

    OdpovědětVymazat
  2. Jsi matfyzák!A svět je malý - o parníčcích se svíčkou jsem zrovna v pátek četl v http://zivel.cz/article?id=410 (na papíře, i s fotkou).

    OdpovědětVymazat