Nemůžu spát. Převaluju se na posteli, nemám ponětí, že je už půl druhé, myslím převážně na tátu - k tomu dojdu později, jestli teď neusnu - a lup ho, najednou to mám. Řešení záhady staré jak lidstvo samo. Tedy deset, ne-li čtrnáct let.
To pro mě byla ještě dřevní, předvopěnkovská geometrická doba na střední škole. Pomocí pravítka a kružítka jsem si snažil podmanit svět a moc mi to nešlo.
Totiž - hledání těžiště potvory zvané trojúhelník. To třikrát provedete takovou speciální operaci, výsledkem jsou tři úsečky a jakoby zázrakem se ty tři úsečky protnou v jediném bodě, a to je těžiště.
Jenomže mně, hamounovi, se protly ve třech bodech. Udělali maličký trojúhelník, a někde v něm, možná jen o kousek vedle, to těžiště bylo. Tak jsem ho tak nějak odhadl, udělal ten puntík tlustší, a bylo to. Ale celou dobu mě to trápilo. Proč? Proč zrovna já?
Teď už mě trápí něco jiného. Proč jsem na to za ta léta nepřišel? Já, takový bystrý a vnímavý chlapec! Proč si nosím takové trauma až do tmavé listopadové noci časné dospělosti?
Proč jsem tehdy to kružítko rval do sešitu tak, že jsem rázem prošpikoval deset dvacet listů?
to chce citlivé ruce, ty citlivá duše :)
OdpovědětVymazat:-))
OdpovědětVymazattak to jsme dva :D
OdpovědětVymazat