Ještě v srpnu jsem se těšil, jak se vrátím do Prahy a budu chodit na přednášky k profesoru Červenkovi. Nepřišel jsem ani na jednu.
Byl jsem na nich párkrát, před lety. Byl bych jej úplně minul, na fildu jsem chodil nanejvýš tak pro zápočet z logiky, ale když vám dívka, kterou chcete vidět, řekne, že nemá čas, protožemusí na přednášku z literatury, tak proč tam nezajít.
Červenka byl okouzlující a já byl okouzlen. O více než rok později jsem jej pozval k sobě domů. Napsal jsem mu: Byl jsem upozorněn, že básníci jsou obvykle považováni svým okolím za bohémy, kteří svůj život tráví na večírcích se sklenkou v ruce, v objetí krásných dívek a v ohnivých diskusích se svými přáteli umělci, a řekl jsem si, že pokud si toho veřejnost žádá, mělo by jí být učiněno zadost.
Čekal jsem a dočkal jsem se, dostal jsem pohled - prý přijde. A přišel. Šel jsem mu otevřít se smutnou zprávou. Nefunguje nám tu, pane profesore, výtah. No tak jdeme, zvolal, a vyběhli jsme do třetího patra.
A teď v sobotu umřel. Bylo mu sedmdesát tři let.
Portál české literatury: Zemřel básník a teoretik Miroslav Červenka
Geometrický problém vyřešen
Nemůžu spát. Převaluju se na posteli, nemám ponětí, že je už půl druhé, myslím převážně na tátu - k tomu dojdu později, jestli teď neusnu - a lup ho, najednou to mám. Řešení záhady staré jak lidstvo samo. Tedy deset, ne-li čtrnáct let.
To pro mě byla ještě dřevní, předvopěnkovská geometrická doba na střední škole. Pomocí pravítka a kružítka jsem si snažil podmanit svět a moc mi to nešlo.
Totiž - hledání těžiště potvory zvané trojúhelník. To třikrát provedete takovou speciální operaci, výsledkem jsou tři úsečky a jakoby zázrakem se ty tři úsečky protnou v jediném bodě, a to je těžiště.
Jenomže mně, hamounovi, se protly ve třech bodech. Udělali maličký trojúhelník, a někde v něm, možná jen o kousek vedle, to těžiště bylo. Tak jsem ho tak nějak odhadl, udělal ten puntík tlustší, a bylo to. Ale celou dobu mě to trápilo. Proč? Proč zrovna já?
Teď už mě trápí něco jiného. Proč jsem na to za ta léta nepřišel? Já, takový bystrý a vnímavý chlapec! Proč si nosím takové trauma až do tmavé listopadové noci časné dospělosti?
Proč jsem tehdy to kružítko rval do sešitu tak, že jsem rázem prošpikoval deset dvacet listů?
To pro mě byla ještě dřevní, předvopěnkovská geometrická doba na střední škole. Pomocí pravítka a kružítka jsem si snažil podmanit svět a moc mi to nešlo.
Totiž - hledání těžiště potvory zvané trojúhelník. To třikrát provedete takovou speciální operaci, výsledkem jsou tři úsečky a jakoby zázrakem se ty tři úsečky protnou v jediném bodě, a to je těžiště.
Jenomže mně, hamounovi, se protly ve třech bodech. Udělali maličký trojúhelník, a někde v něm, možná jen o kousek vedle, to těžiště bylo. Tak jsem ho tak nějak odhadl, udělal ten puntík tlustší, a bylo to. Ale celou dobu mě to trápilo. Proč? Proč zrovna já?
Teď už mě trápí něco jiného. Proč jsem na to za ta léta nepřišel? Já, takový bystrý a vnímavý chlapec! Proč si nosím takové trauma až do tmavé listopadové noci časné dospělosti?
Proč jsem tehdy to kružítko rval do sešitu tak, že jsem rázem prošpikoval deset dvacet listů?
Na moravské svatbě tři a půl
Když si Smillinu sestru bere Mechanikův brat. Tr, tr.
Palcem křížek na čelo, to mi dělala naposledy prababička. A pak až tahle cizí dáma, už ani nevím čí přesně babička. Přišel jsi na svatbu, tak jsi náš. Bojím se, že budu utlačený v koutě, všichni se tu znají, já jsem tu vlastně omylem, ale zábava pohltí všechny, vřískáme a tančíme a dupeme. A oni zpívají, ale nezlobte se, já už ty lidovky neznám.
Všichni se tu znají a přeci ne, my jsme od Olomouce, nebyli jsme tu pětadvacet let, my z Budějic, já odtamtuď, to je kousek od Kysuce, ale copak já a zeměpis, ani tu Olomouc nenajdu, natož Kysucu, tak jenom kývu, že já teda z Prahy. A příští víkend pojedeme do Prahy, plánuje ten od Olomouce, ale rodina se mu ztratila, manželka si připíjí s jiným strejdou a společně na kohosi hulákají.
Svatba je to vlastně malá, padesát lidí, nejbližší příbuzenstvo, ale žije tím celá vesnice, ani na cestu se od nádraží ptát nemusím, jde to samo, protože všichni jdou jedním směrem, gratulovat, a snad všichni pečou, tolik koláčů jsem nikdy neviděl a je mi to moc líto, protože mám koláče rád a nestihnu ani od každého ochutnat. Prý vezmete si s sebou, na cestu, ale já přijel jen s malým batůžkem, tak je tam cpu a trpím, jak jsou na sebe namačkané.
Pojď! Tahá mě za nohavici takový malý prcek, ty budeš hyena a já oslík, a tak ho musím sežrat - a ještě jednou! vykřikne, ale tentokrát jsem oslík já. Nechám se tedy sežrat a myslím, že tím hra končí, jenomže to ještě jednou znamená ještě pětkrát a končíme tím, že jsme oba dva hyeny, ale zápas je předem rozhodnutý, protože - jak mi prcek vysvětluje - on je ta větší hyena.
A pak konečně nevěsta s ženichem a kostelíček nadupaný lidmi. Kdepak stres, všechno plyne tak samovolně a přirozeně, všechno se to dá pěkně užít, to není jako ve městě, kde chvíle slávy nuceně ustupují minutám obyčejnosti a trapnosti, ve kterých matrikářka opisuje něco z občanek nebo se marně snaží vysvětlit hostům, v jakém pořadí vejdou do obřadní síně. Tady se nemusí hledat místo na zaparkování a maličké klávesy, ze kterých se táhne elektronický zvuk rádoby varhan, jsou k smíchu.
Všechno tu klape, každý je, kde má být, a když jste náhodou špatně, jako třeba já, tak se vůbec nic neděje.
Tak se tím teď trápím. Jestli všechny ty tradice a rituály, na vesnici tak přirozené, nejsou ve městě už jen směšné, protože zpitvořené, utlučené, bezobsažné. Anebo naopak, jestli bych se k nim neměl vrátit, vzít je za své. Protože jestli si o Vánocích jen tak rozkrojím jablíčko, to by přece nemuselo být směšné.
Nemůže, když budu chtít, aby nebylo.
Palcem křížek na čelo, to mi dělala naposledy prababička. A pak až tahle cizí dáma, už ani nevím čí přesně babička. Přišel jsi na svatbu, tak jsi náš. Bojím se, že budu utlačený v koutě, všichni se tu znají, já jsem tu vlastně omylem, ale zábava pohltí všechny, vřískáme a tančíme a dupeme. A oni zpívají, ale nezlobte se, já už ty lidovky neznám.
Všichni se tu znají a přeci ne, my jsme od Olomouce, nebyli jsme tu pětadvacet let, my z Budějic, já odtamtuď, to je kousek od Kysuce, ale copak já a zeměpis, ani tu Olomouc nenajdu, natož Kysucu, tak jenom kývu, že já teda z Prahy. A příští víkend pojedeme do Prahy, plánuje ten od Olomouce, ale rodina se mu ztratila, manželka si připíjí s jiným strejdou a společně na kohosi hulákají.
Svatba je to vlastně malá, padesát lidí, nejbližší příbuzenstvo, ale žije tím celá vesnice, ani na cestu se od nádraží ptát nemusím, jde to samo, protože všichni jdou jedním směrem, gratulovat, a snad všichni pečou, tolik koláčů jsem nikdy neviděl a je mi to moc líto, protože mám koláče rád a nestihnu ani od každého ochutnat. Prý vezmete si s sebou, na cestu, ale já přijel jen s malým batůžkem, tak je tam cpu a trpím, jak jsou na sebe namačkané.
Pojď! Tahá mě za nohavici takový malý prcek, ty budeš hyena a já oslík, a tak ho musím sežrat - a ještě jednou! vykřikne, ale tentokrát jsem oslík já. Nechám se tedy sežrat a myslím, že tím hra končí, jenomže to ještě jednou znamená ještě pětkrát a končíme tím, že jsme oba dva hyeny, ale zápas je předem rozhodnutý, protože - jak mi prcek vysvětluje - on je ta větší hyena.
A pak konečně nevěsta s ženichem a kostelíček nadupaný lidmi. Kdepak stres, všechno plyne tak samovolně a přirozeně, všechno se to dá pěkně užít, to není jako ve městě, kde chvíle slávy nuceně ustupují minutám obyčejnosti a trapnosti, ve kterých matrikářka opisuje něco z občanek nebo se marně snaží vysvětlit hostům, v jakém pořadí vejdou do obřadní síně. Tady se nemusí hledat místo na zaparkování a maličké klávesy, ze kterých se táhne elektronický zvuk rádoby varhan, jsou k smíchu.
Všechno tu klape, každý je, kde má být, a když jste náhodou špatně, jako třeba já, tak se vůbec nic neděje.
Tak se tím teď trápím. Jestli všechny ty tradice a rituály, na vesnici tak přirozené, nejsou ve městě už jen směšné, protože zpitvořené, utlučené, bezobsažné. Anebo naopak, jestli bych se k nim neměl vrátit, vzít je za své. Protože jestli si o Vánocích jen tak rozkrojím jablíčko, to by přece nemuselo být směšné.
Nemůže, když budu chtít, aby nebylo.
Poslední slovo
Co si člověk neudělá sám, to nemá.
Až začne někdo v Lidovkách myslet, třeba se toho dočkáme od nich. Do té doby si holt musíme pomoci sami. Do-it-yourself! Poslední důvod, proč se matlat Archivem LN, padl.
Poslední slova Lidových novin
Až začne někdo v Lidovkách myslet, třeba se toho dočkáme od nich. Do té doby si holt musíme pomoci sami. Do-it-yourself! Poslední důvod, proč se matlat Archivem LN, padl.
Poslední slova Lidových novin
Jihočeské matky Václavu Klausovi
Já bych poprosil Alenku, aby se podívala ještě jednou do diáře, mno, aby to odpočítala, jestli je to skutečně, skutečně potřetí, protože pokud ano, tak už to není nějaká nahodilá, nahodilá věc, to už je skutečně, skutečně cyklus.
Opravdu potřetí! Před Vánoci 2003 se Jihočeské matky poprvé zformovaly, aby zazpívaly turistům a rituálně vhodily do kontejneru časopisy plné falešných, zlých slůvek (důkaz místo slibů).
Před Vánoci 2004 svolaly Jihočeské matky první všedřepíkářský slet, který vyvrcholil ustavením rabína a natočením dokumentárního filmu (dva důkazy místo slibů).
Letošní vyvrcholení sezóny ještě nevykrystalizovalo, ale Jihočeské matky bdí a již iniciovaly několik polotajných až tajných akcí (např. akci L.O.B.O.). Zatím poslední z nich je akce zcela veřejná, totiž veřejná sbírka Ponožky pro Václava Klause.
Jejím cílem je sebrat dostatečné množství peněz k zakoupení kvalitních černých ponožek (zřejmě půjde o značku Yves Saint Laurent). Ponožky budou následně zakoupeny a spolu s průvodním vysvětlujícím dopisem odeslány Lívii Klausové, aby je Klausovi uložila pod stromeček.
Vybraná částka: 1025 Kč
Naši vzácní dárci a sponsoři:
asTMA: 25 Kč
Mek Bílová: 30 Kč
adbar: 20 Kč (po výplatě)
Mamed: 870 Kč
KK: 35 Kč
Paželv: 20 Kč
Loar: 25 Kč
Opravdu potřetí! Před Vánoci 2003 se Jihočeské matky poprvé zformovaly, aby zazpívaly turistům a rituálně vhodily do kontejneru časopisy plné falešných, zlých slůvek (důkaz místo slibů).
Před Vánoci 2004 svolaly Jihočeské matky první všedřepíkářský slet, který vyvrcholil ustavením rabína a natočením dokumentárního filmu (dva důkazy místo slibů).
Letošní vyvrcholení sezóny ještě nevykrystalizovalo, ale Jihočeské matky bdí a již iniciovaly několik polotajných až tajných akcí (např. akci L.O.B.O.). Zatím poslední z nich je akce zcela veřejná, totiž veřejná sbírka Ponožky pro Václava Klause.
Jejím cílem je sebrat dostatečné množství peněz k zakoupení kvalitních černých ponožek (zřejmě půjde o značku Yves Saint Laurent). Ponožky budou následně zakoupeny a spolu s průvodním vysvětlujícím dopisem odeslány Lívii Klausové, aby je Klausovi uložila pod stromeček.
Vybraná částka: 1025 Kč
Naši vzácní dárci a sponsoři:
asTMA: 25 Kč
Mek Bílová: 30 Kč
adbar: 20 Kč (po výplatě)
Mamed: 870 Kč
KK: 35 Kč
Paželv: 20 Kč
Loar: 25 Kč
Souboj s lovcem ježků
Je noc. Sedím si tak na lavičce, světlo pouliční lampy spoře osvětluje knihu v mých rukách. Čtu si o tom, jak Dvojra Kriková rozrazila starému Mendelovi, svému otci, hlavu cedníkem. A pak se to stane.
Dvě dívky a pes. Zkracují si cestu k domovu stezkou podél houští. Pes odfrkne, dívka vykřikne. "Ale ne!" volá, "ne, ne, ne! Už zase!"
Jsou pod lampou, čtyři metry ode mě. Dvě dívky a pes. A ten pes, co byste řekli, má v hubě ježka. "Prosímtě," vzpíná dívka ruce, "pusť ho, pusť ho," prosí a zlobí se, bije ho a lomcuje s ním, pláče a vzteká se a dupe a podupává. "To snad ne, už zase!"
A přestože své kamarádce líčí, kolikrát už Kikina chytla ježka, neprojevuje žádnou znalost zacházení s lovcem. Plácá jej přes zadek, domlouvá mu. Pes nereaguje, hledí si svého ježka. Černá se mu u tlamy, ježatý na všechny strany.
Otočím stránku, druhou. Mendel Krik už má hlavu dávno rozraženou, leč ještě žije. Děvčata jsou zoufalá, musím se tedy do věci vložit, však on to starý Mendel ještě vydrží.
"Dovolte mi, drahé dámy, abych vám pomohl." Představuji se jako známý osvoboditel ježků s letitými zkušenostmi, ale děvčata jsou nedůvěřivá. "Jednou držela Kikina ježka tři čtvrtě hodiny," vysvětluje mi, "nic nepomohlo, museli jsme ji hodit do vody..." Na to nemohu odpovědět jinak než obličejem č. 27b - ale děti, to přeci není vůbec žádný problém!
Osvobození ježka je totiž velmi prosté, stačí psovi otevřít tlamu a ježek sám vypadává a peláší do bezpečí. Kikina ovšem, vzrůstem maličká, měla i maličkou tlamu, a tak dostat se do ní nebylo jednoduché.
Nejprve se pokouším o klasický trik, strčit palce mezi psí stoličky. Pes je spokojený, že pořád drží svou kořist, ovšem to ještě netuší, že ty palce, které si tak neprozřetelně připustil k tělu, jej začnou za chvíli dávit, a že tedy bude muset přežvýknout, povolit stisk, a v ten okamžik že bude mít v hubě celou pěst a už prostě neskousne.
Kikina je vzteklá a odhodlaná. Její mezistoličkový prostor žel není z největších, palce tam neprostrčím. Beru si na pomoc páčidlo, klacek, co leží poblíž, ale marně.
Dívka už má na krajíčku, a tak přikyvuje, když se ptám, jestli jí nebude vadit, když Kikince provedu něco, co jí nebude moc po chuti.
Za půl minuty je ježek volný a velmi svižně odfuní do houštiny.
Kikina je nasraná. Ale starejte se o ježka, když vás někdo škrtí a vypadá, že to myslí vážně.
Nejdřív jenom ztuhla. Pak pochopila a snažila se vykroutit. Ale psi se neumí moc kroutit, myslí si, že všechno vyřeší couvání. Na to jsem byl připraven. Když konečně vytřeštila oči, podtrhl jsem jí přední nohy. Spadla jí čelist, ježek byl osvobozen.
Mohu se vrátit ke knize. Má pověst neohroženého muže je zachráněna, ba posílena. Od těch dvou dívek se mi dostává celkem sedmi poděkování.
Je páteční noc, mrholí, jsem v Brně a mám o jednoho ježčího kamaráda víc.
Dvě dívky a pes. Zkracují si cestu k domovu stezkou podél houští. Pes odfrkne, dívka vykřikne. "Ale ne!" volá, "ne, ne, ne! Už zase!"
Jsou pod lampou, čtyři metry ode mě. Dvě dívky a pes. A ten pes, co byste řekli, má v hubě ježka. "Prosímtě," vzpíná dívka ruce, "pusť ho, pusť ho," prosí a zlobí se, bije ho a lomcuje s ním, pláče a vzteká se a dupe a podupává. "To snad ne, už zase!"
A přestože své kamarádce líčí, kolikrát už Kikina chytla ježka, neprojevuje žádnou znalost zacházení s lovcem. Plácá jej přes zadek, domlouvá mu. Pes nereaguje, hledí si svého ježka. Černá se mu u tlamy, ježatý na všechny strany.
Otočím stránku, druhou. Mendel Krik už má hlavu dávno rozraženou, leč ještě žije. Děvčata jsou zoufalá, musím se tedy do věci vložit, však on to starý Mendel ještě vydrží.
"Dovolte mi, drahé dámy, abych vám pomohl." Představuji se jako známý osvoboditel ježků s letitými zkušenostmi, ale děvčata jsou nedůvěřivá. "Jednou držela Kikina ježka tři čtvrtě hodiny," vysvětluje mi, "nic nepomohlo, museli jsme ji hodit do vody..." Na to nemohu odpovědět jinak než obličejem č. 27b - ale děti, to přeci není vůbec žádný problém!
Osvobození ježka je totiž velmi prosté, stačí psovi otevřít tlamu a ježek sám vypadává a peláší do bezpečí. Kikina ovšem, vzrůstem maličká, měla i maličkou tlamu, a tak dostat se do ní nebylo jednoduché.
Nejprve se pokouším o klasický trik, strčit palce mezi psí stoličky. Pes je spokojený, že pořád drží svou kořist, ovšem to ještě netuší, že ty palce, které si tak neprozřetelně připustil k tělu, jej začnou za chvíli dávit, a že tedy bude muset přežvýknout, povolit stisk, a v ten okamžik že bude mít v hubě celou pěst a už prostě neskousne.
Kikina je vzteklá a odhodlaná. Její mezistoličkový prostor žel není z největších, palce tam neprostrčím. Beru si na pomoc páčidlo, klacek, co leží poblíž, ale marně.
Dívka už má na krajíčku, a tak přikyvuje, když se ptám, jestli jí nebude vadit, když Kikince provedu něco, co jí nebude moc po chuti.
Za půl minuty je ježek volný a velmi svižně odfuní do houštiny.
Kikina je nasraná. Ale starejte se o ježka, když vás někdo škrtí a vypadá, že to myslí vážně.
Nejdřív jenom ztuhla. Pak pochopila a snažila se vykroutit. Ale psi se neumí moc kroutit, myslí si, že všechno vyřeší couvání. Na to jsem byl připraven. Když konečně vytřeštila oči, podtrhl jsem jí přední nohy. Spadla jí čelist, ježek byl osvobozen.
Mohu se vrátit ke knize. Má pověst neohroženého muže je zachráněna, ba posílena. Od těch dvou dívek se mi dostává celkem sedmi poděkování.
Je páteční noc, mrholí, jsem v Brně a mám o jednoho ježčího kamaráda víc.
Opusťte prosím prostor, hrad se vypouští
Jelení příkop zavřeli už předem. A po koncertě už to šlo rychle. Fakt hodně rychle.
Z chudičkého rautu zmizelo nejdřív jídlo, krátce poté lidé. Zůstalo jen pár kreatur. Já, Adbar a Karel Vágner se svou suitou. Nechceme přece uzavírat mejdan s komunistickým hej mistrem basů, shodli jsme se, a kvapně opustili sál, jen o pár vteřín dřív než Karel.
Raut byl nudný, s koncertem to bylo jen o maličko lepší. Václav Klaus řekl nejprve několik, ale opravdu jen několik větiček, ve kterých kongeniálně vystihl podstatu svého klausovství, hudebníci spustili, Václav pokýval hlavou, Adbar se začal smát, Václav se podíval na hodinky, Adbar se přestal smát, ale jenom proto, aby se hned mohl zase začít smát, Václav začal posílat esemesky, a pak se to stalo.
Náš všemi mastmi milovaný pan prezident, ten striktní elegán, snad aby podtrhl svou dbalou eleganci, snad aby se přiblížil svému vzoru, si přehodil nohu před nohu.
Shrnutá ponožka. Obnažené, neoholené tenisové lýtko. Od té chvíle jsem již nebyl schopen sledovat Williamova záda. To lýtko! Ty pózy! Jak se posadil na kraj židle, opřel se a natáhnul nohy (lýtko stále viditelné) a zívl!
Ach, ach.
Postávali jsme pak s Adbarem venku v pozici číslo 1 a přemýšleli, co se bude dít dál. Nejprve byly odneseny stojany s plakáty. Pak zmizely popelníky. Statní muži odnesli detekční rám. Smotali rudý koberec ze schodů. Rozebrali schody.
Něco se stane! vykřikl Adbar a radostně podupával. Maskovaný voják zachrastil řetězy a uzavřel Matyášovu bránu. A další, menší brána, se také zavřela. Zůstali jsme obklíčeni hradem.
To byl ten moment. Nebyli jsme obklíčeni, byli jsme zapomenuti. Všichni návštěvníci už měli být dávno pryč, jen my viděli, co nikdo viděl neměl.
Hrad začal bachratět. Hvízdat. Bortit se. Měknout. Vojáci vztyčili dekorativní siluetu, aby turisté nebyli zmateni, a hrad, po celý den tak bytelně se tvářící, ten nafukovací hrad prostě vyfoukli, složili, schovali. Aby nezmokl, aby nenachladl.
Bylo prvního listopadu. Začala zimní turistická sezóna. Hrad se uložil k zimnímu spánku do garáže. A Václav Klaus by měl dostat k Vánocům lepší, prezidentské ponožky.
Pojďme se na ně složit.
Z chudičkého rautu zmizelo nejdřív jídlo, krátce poté lidé. Zůstalo jen pár kreatur. Já, Adbar a Karel Vágner se svou suitou. Nechceme přece uzavírat mejdan s komunistickým hej mistrem basů, shodli jsme se, a kvapně opustili sál, jen o pár vteřín dřív než Karel.
Raut byl nudný, s koncertem to bylo jen o maličko lepší. Václav Klaus řekl nejprve několik, ale opravdu jen několik větiček, ve kterých kongeniálně vystihl podstatu svého klausovství, hudebníci spustili, Václav pokýval hlavou, Adbar se začal smát, Václav se podíval na hodinky, Adbar se přestal smát, ale jenom proto, aby se hned mohl zase začít smát, Václav začal posílat esemesky, a pak se to stalo.
Náš všemi mastmi milovaný pan prezident, ten striktní elegán, snad aby podtrhl svou dbalou eleganci, snad aby se přiblížil svému vzoru, si přehodil nohu před nohu.
Shrnutá ponožka. Obnažené, neoholené tenisové lýtko. Od té chvíle jsem již nebyl schopen sledovat Williamova záda. To lýtko! Ty pózy! Jak se posadil na kraj židle, opřel se a natáhnul nohy (lýtko stále viditelné) a zívl!
Ach, ach.
Postávali jsme pak s Adbarem venku v pozici číslo 1 a přemýšleli, co se bude dít dál. Nejprve byly odneseny stojany s plakáty. Pak zmizely popelníky. Statní muži odnesli detekční rám. Smotali rudý koberec ze schodů. Rozebrali schody.
Něco se stane! vykřikl Adbar a radostně podupával. Maskovaný voják zachrastil řetězy a uzavřel Matyášovu bránu. A další, menší brána, se také zavřela. Zůstali jsme obklíčeni hradem.
To byl ten moment. Nebyli jsme obklíčeni, byli jsme zapomenuti. Všichni návštěvníci už měli být dávno pryč, jen my viděli, co nikdo viděl neměl.
Hrad začal bachratět. Hvízdat. Bortit se. Měknout. Vojáci vztyčili dekorativní siluetu, aby turisté nebyli zmateni, a hrad, po celý den tak bytelně se tvářící, ten nafukovací hrad prostě vyfoukli, složili, schovali. Aby nezmokl, aby nenachladl.
Bylo prvního listopadu. Začala zimní turistická sezóna. Hrad se uložil k zimnímu spánku do garáže. A Václav Klaus by měl dostat k Vánocům lepší, prezidentské ponožky.
Pojďme se na ně složit.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)