Čekání na Alejandra

Po letech odříkání mě opět popadla touha promluvit na někoho francouzsky. A tak tedy zpátky do jazykové školy. Potkám nového Alejandra?

Jazyková škola je hned nad obchodem Victoria's Secret, takže se to nedá nenajít, tvrdí mi úvodní email z jazykovky, a opravdu – hned nad obřími fotografiemi decentně zahalených druhotných pohlavních znaků je několik kukaní, a jedna z nich je francouzská, a v ní sedí pančitelka Barbara a asi deset žáků.

Barbara je Američanka, ale žila ve Francii a má jakousi tajnou metodu na zvládnutí francouzské výslovnosti, kterou nám neustále vyhrožuje, aniž by byla ochotna vyzradit detaily.

Co děláme v Americe? ptá se. V Americe řekneme já se jmenuju takhle, já takhle, a potřeseme si rukou, takhle. A tváří se, že je dva cizí lidi a třese si tři vteřiny rukama. Ale! Kdepak ve Francii! Francouzi si netřesou rukama jako idioti, těm stačí si potřást jednou a pak si jenom řeknou: enchanté! Dostačující, důmyslné a především bravurní!

Ale dlouho jí to nadšení pro Francouze nevydrží. Tak si to představte, povídá, přijdete domů, dáte si večeři, vyřídíte pár hovorů. Ale! Kdepak ve Francii! Oni prostě neumějí říct úplně normálně, jako my, že si vyřídí hovor. Oni, a já vím, že to bude znít směšně, ale věřte mi, oni to tak opravdu říkají, oni – a Barbara se dramaticky odmlčí, a pak pronese to strašlivé a přitom směšné slovo – oni telefonují!

Třída strne v úžasu. Postupně to lidem dochází: Aby Francouz mohl telefonovat, tedy skutečně provádět onu činnost, musí se stát sám telefonem, je to člověk-přístroj, a to už někdo vyprskne a všichni se těm idiotům zasmějeme: telefonovat! C'est bizarre!

(komplet Alejandro 2003-2005)