Kuchařská tragédie s Oliverem

Stopky ukazují sedmdesát dva minut, kuchyň vypadá jako po náletu a na stole trůní těstoviny s brokolicí. Ne, Jamie, tohle nevyšlo.

Ludmila se rozhoduje pro hned první recept z nové třicetiminutové kuchačky, nazvaný jednoduše Broccoli orecchiette, zucchini & bocconcini salad, prosciutto & melon salad. Protože času není nazbyt, škrtáme jeden salát a jde se na to!

Zapínám stopky a sleduju Ludmilu. Odvažuje parmazán, odkrajuje kůru, hledí do kuchařky, zpátky na sýr, do kuchařky – my nemáme jemný struhadlo na robotu! Nevadí, nastrouhám ručně, ženu se do práce a za chvíli odevzdávám pět uncí bílého poprašku. Ludmila se ohání nožem, dělá z broccoli broccolini, podle receptu odřeže všechny růžičky, pak popadne stonky, otevře odpadkový koš – ne! To se přece nevyhazuje!

Ludmila se zatváří zmateně, ale je to tak, hned v dalším odstavci receptu se přece píše, že se ty brokolí stonky mají rozmixovat. Jdu si tedy řádně přečíst recept, ale moc tomu stejně nedám. Jenom si všímám, že jako úplně první se měla dát vařit voda. To jsme nějak prošvihli.

Do robota tedy stonky brokolice, ančovičky, česnek, trochu čili, rozmixovat na pastu a odteď bude s receptem legrace, protože tohle je pasta a těstoviny jsou taky pasta, a co má přijít kam, že.

Voda se už má vařit, ale nevaří. Nevadí, zatím se vrhneme na pánev. Tři lžíce olivového oleje do pánve – došel nám olej, zaskučí Ludmila. Kdyby tu teď Jamie seděl, jistojistě by nás oba zastřelil.

Já honem koukám do receptu: to byly tři lžíce oleje do pánve a teď ještě jednu lžíci do té brokolicové pasty. Olivový nemáme, ale co, vmíchám tam olej z hroznových semínek, kdo pozná rozdíl. Ještě jednou do receptu: ajaj, tam nebylo "a spoon" ale jenom "spoon", žádný olej do pasty, to se jen ta pasta měla vmíchat do těch tří lžic! Pozdě, jde to na pánev, čerstvý tymián nějak není, tak aspoň sušený, vodu, kde je ta parmazánová šlupka? Ále, však ona moc chuti stejně nepřidá.

Rychlovarná konvice se má doplnit vodou, ale my tam ještě máme tu původní, tak honem, ať se těstoviny vaří. Půl hodiny už nějak uběhlo, jak je to možné? Jamie teď slibuje, že máme dvanáct minut od těstovin pokoj a můžeme se věnovat salátům. Pohodička, protože děláme jenom jeden!

Ale i s tím jedním je teda dost sraní, takže dvanáct minut uplyne a salát ještě není hotový. Sleju těstoviny a jdu se podívat, co se má dít dál. S úžasem koukám, že jsem k těstovinám měl před sedmi minutama naházet tu brokolici, co nešla do mixéru. No co, uvaříme ji zvlášť.

Tady jsou kapary, volá Ludmila, proč tu jsou? Aha, ty měly přijít do tý brokolicový pasty před čtyřiceti minutama, no nic, rozmixujeme extra, přidáme, nic se neděje. Další na řadě je salát s melounem; to je ten, co neděláme, takže si můžeme chvilku oddechnout. Do pasty vmícháváme kapary, těstoviny stydnou v cedníku, v konvici se připravuje voda na brokolici.

Krátce povařit, slít, a je to! Už jsme tu hodinu, všechno nádobí už je špinavé, na lince ani kousek místa, a to je ten nejlepší moment na dočtení si receptu do konce. Ta voda, ve které se to vařilo, se měla schovat!

Těstoviny a brokolice se mají vmíchat do té pánvičky s pastou, ale tam už se opravdu nic nevejde, takže to smícháme všechno někde jinde. Přidat strouhaný parmazán, zamíchat, a teď máme dostat krásný lesklý těstoviny, ale ten lovely moment se vůbec nedostavuje, je to všechno slepený a o ničem. Měla by se na to hodit bazalka, ale už je to jedno.

Sedmdesát dva minut a na stole jsou těstoviny s brokolicí, žádnej šajn. Ludmila se rozplývá, jaké je to báječné, ale já vím, že je to úplně jiné jídlo. Že tohle není Oliver. Že to je úplně vobyč. A že příště, příště musíme být lepší.