Na maloměstě

Na praskání plodové vody sice nedošlo, ale malý Horst skákal ze židle do vany, a to bylo v podstatě stejně zábavné.

Nám již dobře známý řidič mě vykopává z autobusu na zastávce Maloměsto, náměstí, která by se spíše měla jmenovat Maloměsto, autobusové nádraží. U nádraží jsou malé potraviny, prodavačka odráží útoky místních a snaží se zamknout. Zavíráme, nic nemáme, vykřikuje, a pak v hrané nenávisti (protože ano, může jít domů o čtyři hodiny dřív) ukazuje na vysokého chlapce, toho s velkým batohem. Všechno vykoupil!

Lidé se k tomu mladíkovi ženou, mají v rukou vidle a cepy, ale on je směle odráží - tu hmatem či chvatem, tu laskavým, leč bezkrevným úsměvem. Máme návštěvu, chceme ji pohostit, statečně brání svůj batoh. Ano, je to Lobo. Čeká na mě, prohrne mi cestu znetvořenými těly a společně se vydáváme k jejich pastoušce (dříve tam žili pastouši).

Tam mě na zápraží vítá F. Horst ještě spí, ale brzy velkopansky vkráčí do pokoje, aby se přidal k zábavě dospělých. Na tom dítěti je něco sympatického: je zádumčivý, tichý, a minutu po probuzení vypadá jako já minutu po probuzení. Omylem si hrábne do másla. Jsem špinavý! nahlásí znechuceně a jde se osprchovat.

To je strejda P~O, snaží se mě Lobo představit, ale Horst jde tvrdě na věc: Dej sem žábu nebo skočím do vany!

Ale znáte děti, nakonec dostane žábu, stejně skočí do vany, a ještě se tomu hihňá. Lobo stále vytahuje z batohu nové a nové pochutiny, tu sýr, tu šunku, tu láhev vína, F. to rovná na talíře a pořád čeká, kdy už to přijde.

Leč ono to nepřichází, a tak aspoň popíjíme víno Ludwig, které z nějakého nepochopitelného důvodu nemá bílou náprsenku. V podstatě to tu nevypadá ani jako na vesnici, mudruju, a tím asi své hostitele trochu naštvu, protože za chvíli už mi ovazují provázkem plato vajec, které si musím odvézt do Prahy.

Cestou zpátky babičky v autobuse pochvalně kývou směrem k mému platu, na obloze je krásná duha, a já, protože ještě nejsem zcela zvyklý na českou stravu, se modlím, abychom přijeli dřív, než se poseru.