Jedeme na maloměsto

Teprve delší pobyt ve Státech vás naučí, co jsou skutečné vzdálenosti.

Nebylo to poprvé, co jsem dostal od Loba pozvání na maloměsto. Ale vždycky to bylo strašně z ruky: někam na Anděl a pak autobusem přes les do neznámých krajů. Nikdy nebyl čas, nikdy nebyla příležitost.

Dnes byla situace zcela odlišná, a přitom hnidopich by řekl, že tatáž. Přijeď, vyzval mě onen svatý muž, pomůžeš mi prasknout plodovou vodu!

Existují nabídky, které nelze odmítnout. Začal jsem zjišťovat, kde je maloměsto. Protože šlo o krátkou, zdvořilostní, přibližně hodinu trvající návštěvu – jak dlouho to asi může trvat, prasknout plodovou vodu, jistě ne o mnoho déle než prasknout balónek – dal jsem si limit, že nepojedu dál než do Jihlavy.

Jaké bylo moje překvapení, když se ukázalo, že maloměsto je v podstatě za rohem: stačí dojet někam na Anděl, pak autobusem přes les do neznámých krajů, a už jste tam!

Opláchnu se a razím! povídám F., a ona ze zdvořilosti namítá, že se ani oplachovat nemusím, ostatně Horst již od rána udržuje oheň pod kotlíkem vody a mandluje nové a nové ručníky. Pokud mi mají trochu té vody a ručníků obětovat, je to prý v pořádku. Nene, namítám, nerad bych, aby ti pohledem na mě praskla voda sama od sebe, chci přiložit ruku k dílu.

(I když teď vlastně nevím, jestli se tomu skutečně říká k dílu. Onehdá jsem četl nějakou poučnou knihu, a tam tomu říkali život. Strčila ruku pod peřinu a zkušeně jí masírovala život – tak nějak to tam psali.)

Tak se tedy opláchnu a vyběhnu: na Anděla se dostat umím, autobus stojí, kde má stát, šofér nestávkuje, dokonce má košili rozepnutou jen na dva a ne na pět knoflíčků; pokouším se mu dát dýško, aby mi zastavil na správné zastávce, ale on hrdě odmítne, a pak to podle toho vypadá: nikde nestaví.

Úpěnlivě píšu Lobovi, že jsem byl unesen a co mám jako dělat. Lobo suše odpovídá, že autobus nikde nestaví. Chvilku zmatkuju a hledám kladívko, kterým rozbiju okno, abych mohl vyskočit za jízdy, ale pak mě můj analytický mozek zastaví.

Mohu já člověku, který nechápe rozdíl mezi dedukcí a indukcí, mohu takovému člověku věřit, že používá správně kvantifikátory? Jistěže nemohu! A tak jenom kladívkem lehce klepnu šoféra do hlavy, jen aby to ťuklo, ne křuplo, a slušně jej požádám, ať mi oznámí, kdy mám vystoupit.

Šofér si mlčky rozepne třetí knoflíček u košile a vyhodí blinkr doprava.