Čekání na čtvrtý strajk

Večer bez Goči.

Mnoho vody uplynulo, a v té uplývající vodě se mi na bowling nechtělo. Až tedy včera, na akci s přívlastkem shodným firemní (ano, dnes opět na francouzštinu).

Snad v tom není příliš nadsázky, když budu dělit nás, pracující v IT průmyslu, na ty normální (já, pojka, a možná i pár dalších) a na ty divné (ostatní). Po oznámení pana vedoucího, že v následujících čtyřech hodinách je všech šest drah jenom našich, se s radostným výskotem hnal k různobarevným koulím jen jeden člověk. Ano, já.

Ostatní si sesedli do kroužku a diskutovali firemní vyhlídky na globálním písečku. Smutné.

Lidé se dělí na ty, kdo si dokáží přiznat, že si mají odpočinout, a na ty, kdo si to přiznat nedokáží! - tak jsem povzbuzoval své kolegy, střídaje žlábek s rozeběhem se žlábkem bez rozeběhu. Bez výsledku. Možná je to tím, že lidi příliš rozděluju, ale nemohu si pomoci, již na základní škole patřilo dělení k mým oblíbeným činnostem.

Pak se lidé začali jeden po druhém omlouvat, že ještě zapomněli něco doprogramovat, a po jedenácté už nás tam zůstalo jen posledních šest. Nemám vám to zabalit? ptala se úslužně servírka, neboť rautový stůl byl stále plný všemožných dobrot. Všichni se jen tak skromně krčili, kdepak, to snad ani ne, jejda, no toto, až jsem se do toho musel sám vložit. Jsem prostě takový dělič a hybatel.

To byste byla hodná, zahalasil jsem, je nás tu šest, tak nám prosím připravte šest balíčků.

Když jsme pak seděli v metru, každý se svým balíčkem, povídám: Víte, co by bylo vtipný? Kdyby se jí to nechtělo všechno dělit na šestiny, a tak prostě dala jednomu člověku šunku, druhýmu uherák, třetímu hermelín, čtvrtýmu nivu, a tak.

Zasmáli jsme, někteří z nás možná trochu nuceně.

Čtvrtý strajk sice nepřišel, ale aspoň jsem si domů přinesl tři čtvrtě kila tlačenky.