Čeho si nevšimnu

Seznam může být doplňován.

Zmizí špinavé nádobí a objeví se na jiných místech jako čisté. Divím se, kolik mám čistého nádobí.

Malý stolek, který překážel v cestě, se odstěhuje do jiné dimenze. Někdy na něj myslím.

Velký stolek se přemístí z jedné části pokoje na druhou. Chci ho tam přemístit sám, ale už tam je.

Zmizí záclony. Divím se, kolik je tu světla.

Staré mýdlo vyhozeno, nahrazeno novým. Má jiný tvar, vůni, vlastnosti. Prý.

Nová klávesnice a myš. Koukám na to, něco je špatně, ale nevím co. Až když položím ruku na myš, uvědomím si, že je nějaká nižší. Normální člověk by si prý všiml hned, že mu někdo vyměnil černou klávesnici za bílou.

Lidi kolem mě rostou, tloustnou, hubnou, mění účesy, barvy vlasů i zubů. Prý. Všichni vypadají tak stejně.

Půl hodiny před půlnocí otevřená cukrárna, tělo na zemi, tři nastartované taxíky. Možná mafie, možná vražda, možná cokoli. Nevšiml jsem si.

Ale tohle je prostě zajímavé: Zvolme libovolnou sentenci A a sestrojme její důkaz. Důkaz bude mít nestandardní délku. Ve všech standardních číslech (numerálech) budeme opakovat nějaký axiom a za ním budeme střídat formule A->A, A. Každá formule v nestandardní části má nekonečně mnoho nestandardních předchůdců (ha!) a je tedy tedy z nich odvozena pravidlem modus ponens. Čili jde o důkaz formule A, leč tento důkaz nelze v žádném (ani nestandardním!) modelu Peanovy aritmetiky kódovat přirozeným číslem (pokračuje "ha!", nemáme totiž nejmenší nestandardní číslo).

Co je proti tomu nějaké mýdlo.