Úplně jsem zrudnul. To že dělám? Že by Lotka byla ta utlačovaná?
~
Tak tady dole leží na zádech bejby A, říká sonoložka. To je Luisa, vtírám se. A tady nad ním, zase na zádech, ale s hlavou na druhou stranu, je bejby B, dodává. A já zase rudnu. Lotka kope Luisu do hlavy. Taková malá a už takhle! Prej utlačovaná!
Nechtějí se otočit, nemůžu jim změřit páteř, povídá sonoložka. Lotko, okamžitě přestaň kopat sestru do hlavy, cedím mezi zuby a tvářím se, že jsem hodný otec. A vůbec, postavte se obě dvě, co se tu válíte, když jsme na návštěvě?
Hodinu a půl čekáme, jestli se slečinky uráčej se trochu hnout, ale ani je nehne.
~
Za týden je tedy potřeba jít na ultrazvuk ještě jednou. Děti s sebou v mezičase neustále melou, a hned jak Ludmila cítí, že si zase lehly, pošle je uklidit si do pokoje. (Je mi jich líto, takže zatím uklízím za ně. Zatím. Jakmile vyrostou, budou si ty špinavé ponožky uklízet samy.)
A skutečně, při druhé návštěvě je sonoložka spokojená, všechno je řádně proměřené. Tak co páteř, vyzvídá Ludmila. To vám nemůžu říct, kroutí sonoložka hlavou, výsledky vám přijdou emailem.
Ještě ten den dostaneme email. Mají páteř! Každá jednu!
A já se raduju. Jednak, že to nebudou žádný bezpáteřný potvory – ale hlavně, že jsem vymyslel slovo sonoložka.
