Na dvě slabiky

Pod stromečkem leží úhledný balíček – Ludmila dostala od Ježíška gramofon. Jednak po něm sama velmi touží a jednak tyhle Vánoce už jsou trochu ulepené od dětí. Já jsem s gramofonem a deskama vyrůstal a nevidím důvod, proč o to připravit svoje děti.

Koupit gramofon je sranda, ale jaké koupit desky? Polechtal jsem svou superpaměť a dal si dohromady seznam kazet, které Ludmila nasbírala během puberty a při stěhování do San Francisca vyhodila.

Roztrhla papír. Dech se jí zúžil, oči zvhly, poprsí znachovělo. The Smiths! Co bude další?

Co to je?

Jak, co to je? Tvůj oblíbenec Chuck Berry!

Ale já žádnýho Berryho neznám!

To si jenom nepamatuješ! Vzpomeň si, mělas jeho kazetu! Počkej, pustím ti to a hned si vzpomeneš.

Jehla řeže drážku, Chuck Berry žhaví kytaru, ale Ludmila zůstává chladná. Marně přemýšlím, jak se něco takového může stát. Jak můžete něco milovat, a pak zapomenout, vymazat, nevybavit si už nikdy víc.

O měsíc později snídáme v Denny's kdesi poblíž Údolí smrti. Denny's je ten typ podniku, ve kterém se každým okamžikem může objevit speciální agent Dale Cooper a objednat si vynikající kávu. Velmi americký podnik s velmi americkým jídlem a velmi americkou muzikou.

Slyšíš? říká Ludmila, a všechno se jí zase úží, vlhne a nachoví, hraje Buddy Holly.

A já nejsem schopen polknout slaninu, protože se velmi hněvám na všechny muzikanty na dvě slabiky.