Zákaz pečení cukroví

Jeden dva tři plechy cukroví nikoho nezabijou. Stejně to nejíme, je to moc sladké, navíc oba skoro držíme dietu, ale pro forma se prostě péct musí.

Takže vyndavám osmý plech z trouby, žena přede mnou klečí a prosí: Už nepeč! Lamentuje, schovává mi recepty. Slib mi, že už nebudeš péct!

A tak tedy vypínám troubu, ale mám tiky. Ještě je tu ten recept na těsto s hřebíčkem a pomerančovou kůrou! Jenomže napečené cukroví už váží víc než dvě a půl kila. To už opravdu stačí.

Leč pak žena odjíždí do Brna a já cítím příležitost. Nedokážu se ovládnout, oči mi zastře vlčí mlha, a když se proberu, jsou dva plechy v troubě. A usilovně voní po mandlích a vanilce.

Ještě za tepla ochutnávám - lahůdka! Než si lehnu, sním ještě aspoň pět kousků, tak dobré to je. Pak se převaluju na posteli - vždyť se to pozná, že jsem pekl! A tak ještě v noci užírám, aby se to dalo ukecat jenom na jeden plech.

Ale přeci jsem slíbil, že nebudu péct!

Ráno už zbývá jen pár posledních kousků. Dávám si je k snídani a stopy po zločinu jsou tak zahlazeny. A v přihrádce na vanilkové cukry se krčí posledních sedm balíčků.