Zcela zbytečný večírek

Že jsem tam vůbec chodil.

Přes den jen popojíždění sem a tam, na Florenci, než se dveře zase zavřou, slyším, že upozorňujeme cestující, že trasa C - a mně dochází, že tu neodolatelnou touhu vyzkoušet what if jsem měl naposledy někdy v půlce listopadu. Takové to - jestli by to vůbec šlo, kdy je nevhodnější moment a tak. A večer večírek.

Vánoční besídka Člověka v tísni mě letos - abych tak slušně řekl - neoslovila. Byla v Roxy, což má být nevím co přesně. Je to ošklivý, malý, hnusný sprostý pajzl, kde chtějí dvacet pět korun za šatnu, nemají tam Kinley a zvukaři nikdo nevysvětlil, za co je placený.

Hrála Pohřební kapela, co hrála, to nevím. V tom globálně hudebním hluku to nebylo slyšet. Někdo snad hrál na kytaru, občas se z toho degehluku vydělil zvuk žestů a podle dění na pódiu se zdálo, že snad i někdo zpívá.

Cílem byla hlučnost a plán byl splněn na sto třicet procent, takže povídání si s nějakými známými, pokud by tam byli, nepřipadalo v úvahu. Naštěstí jich moc nebylo, za tu dobu v Ženevě se asi od muže v nouzi rozutíkali do světa.

Ty ses vrátil z Ženevy, jo? otázal se mě neznámý mladík. A nemáš náhodou blog? Takže abych nezapomněl: Radim zdraví Mekbílovou!

Proč vlastně na takové večírky chodit? Jedině snad dojednat nějaký byznys.

Jo a vidíte, to se mi vlastně podařilo. Tak to nebyl úplně zbytečný večer.