Bezdnaděj

Čili jak se víkend podepsal na Koloušcích.

Původní plán byl jasný: O víkendu dopíši a dopiluji scénář, ať už mám klid. Místo toho jsem se kouknul asi na šest filmů - a propadl beznaději.



Jak jsem se vlastně k psaní filmu dostal? Proč? A proč jsem (přes veřejné deklarace) nezůstal jen u scénáře, k čertu s kamerou, střihem a režií!



Čeho tedy chci dosáhnout natočením filmu? Skutečně chci něco říct, někoho oslovit? A pokud ano, musím to dělat tuctovým milostným příběhem přestárlých skautíků? Nemělo by to prapůvodní východisko být zhola odlišné? Pokud by vůbec mělo být...



Nepopírám, že se při psaní scénáře bavím, a natáčení samotné by jistě také nebylo zábavyprosté. Ale stačí to? To si opravdu nekladu vyšší cíle?



Tak s čím se to tu pachtím? Scénář od nescénáristy, herectví od neherců, kamera od nekameramana... O co se tu vlastně snažím? Proč?



Vždyť mně je ten scénář úplně cizí, kde v tom jsem já? Kam patřím? Kde je v těch textech má zkušenost? Proč je to všechno tak klišoidní, kašovité, oslizlé? Je to děj bez dna, bezdnaděj.



Tak s tím jsem se celý víkend potýkal a k řešení jsem nedospěl.



Pak jsem přidal audioroli otlemeného rozhlasového moderátora a do rekvizit připsal plácačku na mouchy.



Ale bude to stačit?

6 komentářů:

  1. Trošku si robím starosť, či nepodceňuješ rybie oko a žabiu perspektívu.Ale jinak, hele, u mě dobrý!

    OdpovědětVymazat
  2. Bude. Každý nějak začínal.

    OdpovědětVymazat
  3. BUDE! Ať žije plácačka!

    OdpovědětVymazat
  4. Proč plácačka na mouchy? V zimě mouchy nelétají.

    OdpovědětVymazat