... a tak málo času!

Je to tak - letadlo už túruje motory a já mám trochu naspěch...

Tolik bych vám toho chtěl napsat! Ale nestíhám. Na metačlánek o tom, jak nestíhám, si ale pochopitelně čas najdu.

V práci rozdávám důležité rady jak na běžícím pásu. Inu, čtyřtýdenní dovolená, to je skoro jako bych dal výpověď. Ale lidé za mnou chodí rádi a já jim rád vysvětluji nevysvětlitelné. A když jsou hodní, dovolím jim sáhnout si na můj metrový Excalibur, který jsem si efektně zavěsil nad stůl.

Batoh mám až po okraj zaplněný zrcátky a korálky, které budu s tureckými domorodci směňovat za orientální koberce. Cesta je naplánována grandiózně, ze západu na východ, ze severu na jih, všude se zjevím. S přesnou trasou vás neseznámím, protože si ta podivně znějící jména měst nepamatuji, ale vím, že tím nejvýchodnějším bodem bude Van. To si pamatuju, protože jsem kdysi četl knížku Velký Van. Bylo to o takové kočičce.

Teď čtu Pí a jeho život, to je taky o kočičce. To je o takovém člověku, co se vydal ve člunu na výlet s tygrem. Vytyčil jsem si doma přibližné rozměry člunu a nutím Ludwiga, aby předstíral, že je tygr. Vzhledem k tomu, že tygr v knížce povětšinou jenom leží a odpočívá, jde mu to moc pěkně.

Poslední dobou se jistě mnozí z vás neveřejně zamýšleli nad tím, kdo se vlastně stane tou tváří Univerzity Karlovy, čí příběh bude zvěčněn v honosné publikaci, která bude rozdávána čerstvým absolventům jako vzor a ponaučení, kam až to mohou dotáhnout, budou-li na sobě tvrdě a poctivě pracovat.

Já jsem tou tváří, já jsem tím symbolem.