Nic ti nedokážou

Blížím se ke gejtu, odkud mě má letadlo dopravit do Prahy, blíž – a již jsem v zápětí. Rozechvěv a třesav, protože zde, na frankfurtském letišti, se obvykle dočkám prvního přívalu mateřského jazyka.

Letos jsou to dva staříci, kteří evidentně – stejně jako já – právě přiletěli z Ameriky.

Můžou tě mít v evidenci, povídá ten mladší, a to toho staršího popudí.

Já jsem přece přiletěl z Německa a můžu si vézt, co chci! Co asi tak na mě maj, co mi můžou dokázat, kde jsem byl? Jsme v Evropský unii, nemůžou mi dokázat nic. Prd!

Mladší jenom pochybovačně krčí rameny.

Co seš připosranej? Čeho se bojíš? Rozumíš? Nic mi nedokážou, nic! Z Německa jedu. Nikdo neví, že jsem byl v Americe. Nemaj ponětí. Jenomže ty si byl dycky připosranej. Dycky, dycky! Cha!

A vstane a jde pryč. Nebude se s ním bavit.

~

Konečně Praha. Na letištních záchodcích je ta dysonovská vymoženost na sušení rukou. Návod je v angličtině a v češtině. Počet vteřin se liší přístroj od přístroje, ale návod je jinak všude po Americe zakončen optimistickým tvrzením Your hands will be dry in 10 seconds or less. Tady ale or less chybí. Prostě deset vteřin, nazdar. Do češtiny je to ovšem přeloženo echt česky: V případě potřeby opakujte. Protože co kdyby.

~

A pak se v taxíku nestačím rozhlížet po všech těch reklamách. Praha je krásné, starobylé a hlavní město, zasrané billboardy. Stavíme někde na křižovatce u Porsche Praha-Smíchov a já mžourám na velká písmena na skle: Excluzivně pouze zde!

Tak tedy doma. Všechno funguje, jak má. Na náplavce prodávaj skvělej chleba, v autobuse do Chomutova je wifi zdarma, a v televizi se ten sviňák starej Sova vrací z Boru, aby dal lekci Blažejovi. Je to tu hezký. A kdo není připosranej, ať v případě potřeby opakuje.