Jdu na hodinu baletu

Nikomu to neříkejte, ale začal jsem chodit do posilovny. Ne přímo posilovat, ale jsou tam různé hodiny všelikého společného cvičení a protahování se, které by mi mohly pomoct, aby mě při zvedání a tahání dvou dětí nebolela záda.

A protože nemám rád genderové stereotypy, vydal jsem se na hodinu baletu. Proč se chvíli nedržet barre a nezkusit si pár plié v páté pozici, že. Jsme v San Franciscu, jistě tam nebudu jediný muž.

Ještě jsem si ověřil, kde se to koná (sál 2), a dorazil tam s pětiminutovým předstihem. Sál byl už skoro plný, napočítal jsem asi dvacet lidí a víc než polovina byli muži – ostatně jak jsem očekával.

Ovšem místo protahování se u barre měli všichni na zemi podložku a protahovali se na ní. Inu, proč ne. Vytáhl jsem si taky jednu.

Úderem půl vkročil do sálu statný černoch, pustil muziku a začal hulákat. A jedem! Zahřejeme se trošku! Sklapovačky, šup, šup!

Chytré, pomyslel jsem si. Nejdřív se člověk trochu zahřeje, a pak se baletem trochu protáhne. Muzika sice nebyla žádné Labutí jezero, ale to se snese, jsme v jednadvacátém století.

Nepřestáváme cvičit, makáme! Už jenom chvilku! A teď zvedat nohy! A šlapat! Do vejšky! Ještě vejš! A vydržet! Už jenom chvíli, za chvíli je konec!

Já už bych teda řekl, že jsem docela zahřátý, ale evidentně jsem byl jediný.

Po dvaceti minutách jsem do toho hulákání zůstal vyčerpaně ležet. Co to je za baleťácký hovado? Mám tady vypustit duši, ještě než začneme opravdu cvičit?

Nepokládat ramena! Honem! Doleva, doprava! Ještě chvíli!

Jeden chlapík se zvednul, sbalil podložku a zmizel. Srab! Začal jsem zase dělat sklapovačky. Udeřila celá.

Ještě chvíli, ještě dvě, a poslední! Díky a zase příště!

Myslel jsem, že umřu na místě, ale vztek byl silnější. Vrhnul jsem se něj.

To si snad děláš prdel, ne! Za prvý, tohle nemělo s baletem vůbec nic společnýho, furt samý debilní sklapovačky, kdo ti je na to zvědavej, řveš tady jak tur, to si fakt myslíš, že na sebe nechám hulákat makej makej? Za druhý, má to trvat šedesát minut, takže mi není jasný, jak si to můžeš dovolit jen tak v půlce ukončit, a za třetí, co tady vůbec děláš? Pokud je mi známo, tak ten balet má vést nějaká ženská! To si jako myslíš, že když ji dneska zastupuješ, tak si z toho můžeš udělat nějaký praštěný posilování?!

To všechno se mi zračilo v očích, když se ke mně blížil. Good job, poplácal mě po rameni.

A zmizel směrem k sálu 2, ve kterém osm křehkých dívek u barre tiše a synchronně poklesávalo v kolenou.

Příjmení: Ludmila

Zdravotní pojištění v USA není zdaleka tak solidární jako v ČR. Neupisujete se do jednoho systému, v jehož rámci si jen volíte pojišťovnu (a je vám skoro jedno, která to je). Musíte si vybrat pojišťovnu a nějaký určitý pojišťovací plán, který konkrétně stanovuje, na co a za kolik jste pojištěni.

Pozor na předložky: Já často říkám, že je to pojištění "proti něčemu", ale správně je samozřejmě "pro případ". Pojištění pro případ těhotenství, podobně jako pojištění pro případ požáru, nezabrání pojistné události samotné, ale zmírňuje její finanční následky. V případě porodu dvojčat, jehož cena je odhadována na sto šedesát tisíc dolarů, zmírňuje dokonce velmi výrazně.

A podobně jako není možné sjednat si pojištění pro případ požáru v okamžiku, kdy už je dům v plamenech, ani v případě pojištění pro případ těhotenství není možné se pojistit, když už je ruka, ehm, v rukávě.

Tomu se říká pre-existing condition – to všechno jsme se, jak se tady pěkně říká, learned the hard way, a to když nám místní veterinář řekl, že Pascal má tolik problémů, že se (veterinář) diví, že (Pascal) nemá žádné pojištění, a pak jsme tedy nechali Pascala pojistit úplně na všechno, ovšem s výjimkou těch nemocí, které už má.

Takže je nám to pojištění vcelku k hovnu.

Zdravotní pojištění se zjednodušuje a zlevňuje, pokud máte uvědomělého zaměstnavatele, který s pojišťovnami dojedná lepší podmínky, a ještě finančně přispívá. Pro případ porodu – stejně jako pro případ všech ostatních nemocí a úrazů – jsme tedy byli pojištěni už od roku 2009. Ovšem s rokem 2013 přišla v zaměstnání změna pojišťoven a najednou se přehlašujeme k nové pojišťovně a těhotenství je samozřejmě pre-existing.

Naštěstí je stát Kalifornie ve svém socialismu moudrý a stanovuje, že pokud plynule přecházíte od jedné pojišťovny k druhé a u té první jste na těhotenství pojištěni byli, musí to ta nová pojišťovna akceptovat. Na takovýchto věcech se mimochodem moc dobře zkouší, jak zarytí jste pravičáči. Sláva tedy, stačí plynule přejít.

K poslednímu listopadu je potřeba vyplnit všechny fomuláře, aby k prvnímu lednu mohl nastat onen plynulý přechod. Devatenáctého prosince se ovšem dozvídáme, že plynulost přechodu byla zákeřně přervána. Někdo (a nemám už sílu pátrat, kdo to byl) ty formuláře ztratil. Těsně před Vánoci tedy vyplňujeme všechno znovu a všichni nás ujišťují, že ve zrychleném řízení se všechno před koncem roku stihne.

Jenomže k prvnímu lednu už všichni mají kartičku pojišťovny s číslem pojištěnce, a my nic. Volám tedy do pojišťovny a chvíli se přetahujeme. Řekněte mi číslo pojištěnce. Ne, vy mi řekněte číslo pojištěnce! To je vaše číslo, tak mi ho řekněte! Je to moje číslo, tak mi ho řekněte! Nemůžu vám ho říct, dokud mi ho neřeknete!

Tak víte co, navrhuje mi nakonec paní, já vás přepojím na jiné oddělení, tam vás ověří, a pak přepojí zpátky ke mně a už to spolu nějak vyřídíme. Zní to jako skvělý nápad, tedy až do té doby, než se po přepojení ozve záznamník. Myslím, že to paní věděla.

Nechávám zprávu a ještě ten den odpoledne mi volá zpátky šišlavý a koktavý pán. Za to, že mu vyzradím svoje SSN je ochoten mi nadiktovat číslo pojištěnce. Pasát čtyři pasát čtyři, říká. Padesát čtyři? Ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři? Jo, pasát čtyři. Dvakrát za sebou, dvacet čtyři dvacet čtyři? Ale ne, pasát čtyři pasát čtyři. Dvacet čtyři padesát čtyři? Jo, pasát čtyři pasát čtyři nula pasát čtyři.

Číslo nakonec mám, pro sebe i pro Ludmilu, a už zbývá jenom zaregistrovat se k lékaři a objednat se!

Ale je to záhada: Do webového portálu se zaloguju pomocí svého čísla, při výběru lékaře uvedu své příjmení a datum narození, a všechno funguje. Když se Ludmila zaloguje pomocí svého čísla a při výběru lékaře uvede své příjmení a datum narození, tak jí to napíše, že neexistuje.

Koukáme do toho jak husa do flašky. V profilu všechno sedí, jméno tam je, datum narození taky, kde může být chyba? A jak tak porovnávám ty dvě stránky, svou a její, všimnu si jedné malé drobnosti. Prohozené příjmení a jméno. A změnit to už nejde, protože je po prvním lednu.

Naše děti se budou jmenovat Luisa a Lotka Ludmilovy.

Těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy

To se tvrdí všude, takže je to pravda. Dokonce je to prý napsané i v těhotenské průkazce.

Jo vy nevíte, co je těhotenská průkazka? To je základní dokument těhotné ženy. Jako muž jsem si naivně myslel, že těhotná nemůže zapomenout, že je těhotná. Že fakt těhotenství je vždy přítomný – Ludmila ale tvrdí, že  si někdy za celý den ani nevzpomene. A od toho je těhotenská průkazka, která vám to neustále připomíná.

Má to menší vadu na kráse: V San Franciscu se žádné takové průkazky nevydávají, takže nám ji asi budu muset vyrobit svépomocí.

Těhotenství je tedy nejkrásnější období v životě ženy. Často si to doma s Ludmilou přeříkáváme a přemýšlíme, co to znamená. Že s dítětem už to tak nějak není ono? Že už to bude jenom horší? Proto ženy chtějí další a další děti, aby mohly znovu prožít své nejkrásnější období?

Těhotenství je nejkrásnější. Narostou vám – konečně! – prsa. Ludmila se jich nemůže nabažit. Je to jak po letech splněný sen.

Chvíli jste strašlivě unavení, chvíli plni energie, nálada jako na horské dráze. Zadarmo! Probudíte se a už jste unavení. Ve škole vás obdivují, jak krásně umíte spát na lavici. Stavíte se za manželem v práci a usnete na recepci. Ve chvíli mánie naplánujete tříhodinovou procházku parkem, ale usnete dřív, než se stačíte obout.

No, obout. Nemůžete se předklonit, ba ani opřít o kuchyňskou linku a umýt nádobí. Je snad lepšího důkazu, že těhotenství je nejkrásnější období v životě ženy?

Je to nejkrásnější období, protože si můžete jíst, co chcete. Těhotenské vitamíny a ty obří tablety železa, co se nechtějí dát spolknout, a vápník, které je potřeba, ale v těch těhotenských vitamínech z nějakého důvodu chybí, a pak řešíte nadbytek vitamínu D, který je v těch těhotenských i v tom vápníku – ale hlavně můžete jíst zmrzlinu, ve které je kyselina listová.

A celou tu dobu můžete v klidu přemýšlet o tom, jestli vaše dítě náhodou nebude blbý. Teda v klidu ne, protože někdy musíte bezdůvodně plakat a jindy je vám zase tak špatně, že se vůbec přemýšlet nedá, nedá se vůbec nic, ani si uvědomovat, že těhotenství – a teď nevím, jestli jsem to tu už zmínil – je nejkrásnější období v životě ženy.

Se spoustou věcí se nemusíte otravovat vůbec. Například s alkoholem. Nebo se sushi. Ostatně kdo by chtěl jíst syrové maso, když si může užívat nejkrásnější období?

Prostě je mi to líto. Když večer mažu Ludmile břicho směsí sezamového oleje a včelího vosku, i já bych chtěl zažít to nejkrásnější, co může být. I já bych chtěl, aby mě někdo oplodnil. Děti máte v břiše pořád s sebou, nikam se nezaběhnou, nic neprovedou, bez odmlouvání snědí, co jim dáte. Těhotenství, nejkrásnější období v životě muže.