Makronky

A hlavně, povídá Ofélie, hlavně tu máme makronky! Já bych možná i povečeřel, ale ona obrací oči v sloup. Chá, večeře, makronky budou!

A tak tedy zabočíme z jedné harvardsko-cambridgské uličky do druhé, ony jsou stejně všechny tak nějak na jedno brdo, a tam je čokoládovnička pana Burdicka, takový obchůdek jak z Paříže. Uvnitř to voní a Ofélie do mě dloube, že si musím dát levandulovou, protože ta je úplně nejlepší. Tak si tedy dávám čokoládovou, kávovou a levandulovou, a ještě dortíček k tomu, protože si ve skutečnosti chci sníst jenom tu čokoládovou a ty dvě zbývající přivézt domů Ludmile.

Samozřejmě je tu otázka, proč by zrovna v Cambridge, MA, měli dělat dobré makronky. Tož prý se dělají ve Francii a do Massachusetts se dovážejí. Z jakéhosi důvodu, jenž mi zůstal neosvětlen, se během cesty přejmenují na lucemburky.

Ofélie si z nerozumu dává limonádu a pak si stěžuje, že je kyselá. Já spořádám svou čokoládovou makronku a dortíček, který není lepší než royal v St Tropez, ale stejně ve mně vzbudí dojem, že už žádnou večeři nepotřebuju, vyslyším Oféliiny prosby o pomoc a jdu si pro svoje brčko, abych ochutnal tu kyselou příšernost. Jak se tak protahuju mezi stolky, kabátem obratně shazuji vzácné makronky: Ofélii se ještě šikovně podaří zachytit kávovou, ale ta slavná levandulová padá na zem.

Já o ničem nevím, udělám tři kroky, vezmu si brčko, otočím se a směju se pánovi, který jde s talířkem přede mnou. Ten chudák si koupil makronku, vyklopil ji, a teď si na ni ještě šlápnul! Ale pak vidím zsinalou tvář, jako by ji právě vytáhli z vody, a na stolku prázdný talířek...

Mohl bych asi pána žalovat za vraždu mé makronky (kolem je jistě nejméně půl tuctu harvardských právníků), ale já jenom pietně shrabávám levanduli na hromádku. Kávovou makronku pro jistotu sním, aby to měla rychle za sebou, a jdeme si holt koupit makronky ještě jednou.

Musíš si vzít jednu levandulovou i pro sebe a ještě musíme koupit jednu eMovi, protože přijde z práce a bude mít hlad, plánuje Ofélie, a já se trochu divím, jaký je eM jedlík, protože makronka nemá ani inč v průměru. Ale všechno to tedy dostáváme do pytlíčku a já to posvátně nesu a střežím všechny makronky, aby jim nikdo neublížil, jako by byly moje vlastní.

Jdeme na koncert. eM se netváří, že by chtěl na večeři makronku (přitom je mu několikrát vysvětlováno, že jde o levandulovou), a tak se sytí sendvičem. Já mám pytlíček s pěti makronkama v batohu a během koncertu jsem strašlivě opatrný, takže po koncertě je totálně na sračky jenom jedna makronka.

eM si bere svou levandulovou, která zůstala neporušená, já ukládám zbytek zpátky do batohu, a pak už nastává čas loučení, za pár hodin letím zpátky do San Francisca, a tak obejmu Ofélii a pak obejmu eMa, protože u nás na západním pobřeží se to prostě tak dělá, jenomže on to nezná a neví, co a jak, nikdo ho to neučil, jak se objímá, takže se proviní hned proti pravidlu číslo jedna: Neplácej člověka po zádech, když mám na těch zádech batoh s makronkama!

Jé, asi jsem ti rozmačkal makronky, říká opatrně, a pak sám sebe uklidňuje, že jistě ne, protože bouchnul do vršku batohu a makronky jsou určitě dole. Makronky, dole! Dole byla samozřejmě čepice.

V hotelovém pokoji pak přesypávám dvoje zubožené ostatky a dvě vcelku zachovalé makronky do všemožných odolných konstrukcí z pevných kelímků. Když to doletělo z Francie do Bostonu, tak co se tomu může stát na cestě do San Francisca?

Ukázalo se, že cokoliv. Zpátky doma tedy nastupují službu nanotechnologie a pinzetologie, a než se Ludmila vrátí od chiropraktika, na stole v kuchyni leží na talíčku čtyři makronky jako nové, možná ne úplně jako nové, ale je to ta makronková hmota a má to plus mínus skoro i nějaký tvar, a pak klika cvakne, dvéře letí, já dělám tadá, protože to je velká sláva, makronka až z Francie, a slavnostně jdeme do kuchyně a tam je na stole prázdný talířek a ty mrchy kočky si pod stolem s něčím hrajou.