Opět jsem divákem těch oblíbených silničních her. Tirák předjíždí jiný tirák, tirák předjíždí autobus, tirák předjíždí dva tiráky, dodávka se tváří, že předjíždí tirák, tirák si myslí, že předjíždí tirák, ale ten ho nechce pustit...
Já jsem si tak žila ten svůj život, a najednou jsem si uvědomila, že jsem vlastně takový plavec. Plavu, občas se nadechnu, občas vykouknu a někde možná vidím ten svůj cíl, ale jak vlastně plavu, kudy, to vůbec nevím.
Skončil tanec. Byla to chvilka a kolik jsem toho v té chvilce stačil! Jenom kolikrát jsem si stihl v duchu říct: A je to všechno v prdeli! Ještě chvilku čekám, snad se chci ujistit, že opravdu stojím. Vytahuju klíčky ze zapalování a lezu ven.
Prvních sto kilometrů mám nadílku všech možných počasí. Svítí sluníčko, pak fouká silný boční vítr, najednou sněží, zase sluničko, prší. A pak najednou klid. Suchá, prázdná silnice. Celých dalších 600 kilometrů.
A tak jsem si stanovila cíle. Půlroční, roční a dlouleté. A každých šest měsíců je přehodnocuju. A můžu říct, že většina těch cílů je od Boha požehnaná.
Nehoda se skládá z okamžiku, kdy bouráte, půlhodinového čekání na policajty a hodinového sepisování protokolu.
Z Jaguáru vylézá chlap a štěstím zrovna nesvítí. Volant vpravo, Brit. Umíte německy? Ne. Jaký je číslo na policajty? Zkuste 911. Kde jsme? Někde u Amberku. Vy jste Švýcar? Ne, Čech. Aha, já taky.
Auto nedrží na silnici a docházím tedy k závěru, že předjíždět sypače byla blbost. Dva už jsem předjel, solili suchou silnici. Tenhle ne. A tak jenom držím auto ve směru a čekám, až dostatečně zpomalí. A přede mnou auto.
Vyplníme tady ten formulář pro pojišťovnu, co říkáte. To je ten formulář, jak jsem si něm pořád říkal, že si jednou přeložím z francouzštiny, co se to tam vlastně vyplňuje. No, nepovedlo se.
Věříte na poštovní skřítky? Neříkáte si, a hele, zrovna teď jeden tamhle seskočil a jde se znovu povozit? Ano, já myslím, že i dnešní pošta ty poštovní skřítky potřebuje a bez nich by to nebyla pošta, jak ji známe.
Přijeli policajti. Krisgot, hábnzí gelt? Tohle vás bude stát tak sto euro. A co tu tak stojíte? Nevíte, že máte okamžitě zajet ke krajnici? Já myslel, že potřebujete vědět, jak ta auta stála. Tak nemyslete a jeďte sem.
Na německo-českých hranicích mě lifrují ke straně. Pas, techničák! Jak ten německý policajt. Šprechnzí dojč? Najn. Čechiš, na ja, moment... ha, téchnyčak!
Ale ta poetika se z toho vytrácí, ne? Všechna ta technika... Kdepak, technologie se mění, ale lidé zůstávají. A proto je pošta taková, jaká je. Naše. My jsme tu všichni Kolbabové, víte.
Tak se srazili dva Češi, co jedou "domů" na svátky. A místo klidných svátků budou běhat po servisech. Opravit? No jasně. Jo před svátky? Ha ha ha.
A za Plzní zase sněhová vánice, čtyřicítkou po dálnici, a ještě mi světlo téměř nesvítí... Posledních 240 kilometrů za 5 hodin. Rekord.
Tak se na to podíváme, říká policajt, a listuje sazebníkem. A hele, nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky, 50 euro. Anebo víte co, vezmene tohle, nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky za sněhu, 75 euro. A pokutu dáme, 20 euro. A administrativní poplatek, dvě šedesát. Zima, co?
Z policejního auta leze kromě dvou policajtů ještě někdo třetí. Co se stalo? Taky Čech? No jo, já boural asi půl kilometru před váma, policajti u mě zrovna byli, když je zavolali k vám, tak mě naložili, že protokol sepíšeme po cestě.
Kam jedete? Prag? A svítíte? Jo blinkr... no tak jeďte.
Šlapu na brzdu, ale nic se neděje. A ten Jaguár se tak nebezpečně přibližuje. Tak ho tedy objedu, pomalu volant doleva, výborně, a teď ho stočit zpátky. A už to vidím, jak zadek ujíždí doprava. Takže co teď?
Proč jste jel tak rychle? To jste nepoznal, že je tu led?
Ludwigu? Mńau, stěžuje si. Ale nic mu nechybí, jen ta svoboda.
Narážím do auta, to mě odmršťuje, kdybych to ještě udržel, tak by to bylo dobré. Ale auto si dělá, co chce.
To bylo krásné. A co to třeba je za cíle? No například jsem zjistila, že nemám hlavu na matematiku. Tak jsem se rozhodla, že se matematikou vůbec nebudu zabývat. Posloucháte regionální křesťanské vysílání a je čas na další písničku.
Jdu se podívat k těm svodidlům. Je na nich půl metru hluboký otisk.
Můžete nastartovat? Zkouším. Nic moc, ale najednou to chytne a děsně to bručí.
Tttt tšechiš, tady to máme, a podává mi papír s instrukcemi v češtině. Pokud zaplatíte na místě, policie se zavazuje, že upustí od trestního stíhání. Pokud nezaplatíte, policie má právo vám zabavit vozidlo nebo jiný majetek. Frštéhe? Ja, ja, volám a mávám jim stoeurovkou před očima. Je to devadesát sedm šedesát a nemám drobný, říká policajt.
A je to všechno v prdeli, to je ta věta těsně předtím, než jsem to vzal čelně do svodidel. Pak už se jen točím a točím a točím.
A až ten poštovní skřitek dostane třeba chuť na něco sladkého, tak si může oblíznout známku. Právě skončil pořad o pošťácích. Posloucháte Český rozhlas 2.
A protože jsou mi míčové hry cizí, zvolil jsem gymnastiku. Dnes večer poprvé vstoupím na posvátnou půdu tělocvičny a uchopím do ruky taktovku, na jejímž konci je stuha. Á dva tři, á dva tři!
