Byl jsem na škole v přírodě a už ani nevím, kde to bylo. Ale bylo tam pěkně. Přestali jsme se učit, protože učitelé neměli čas učit. Courali jsme tak různě venku, a večer nám třídní Ptáček dělal přednášku o minulosti, o budoucnosti, o tom, co se zrovna ten den stalo. Tak divně mu při tom svítily oči.
Jestli jsem tomu všemu rozuměl nebo ne, to už nevím. Ale chápal jsem, že už se doma nebudou vést diskuse o tom, kdo z rodičů vstoupí do strany, abych se dostal na vysokou, a že až zase jednou v hodině občanské nauky řeknu, že je dneska výročí úmrtí Jana Palacha, nebude muset tatínek do školy.
Pak jsem přijel domů, rodičům taky tak svítily oči, dali mi trikolóru, furt jsme koukali na televizi a já si v mezičase pročítal staré výtisky Svobodného slova, které snad ještě leží někde kdesi v šuplíku.
Ve škole jsme přeškrtali několik desítek stránek v učebnicích a vykašlali jsme se na ruštinu. Marně nás učitelka Paliculínová lákala na dopisy moskevských pionýrek. V září 1990 už nás učila anglicky.
A furt jsme volali to o té pravdě a lásce, utahovali si opasky, smáli se, jak je Kaiser zkoušený, a vůbec to byla taková doba, která se mi moc líbila. A když jsem pak už byl na vysoké, moc mi to chybělo.
Vynahradil jsem si to tenkrát s krizí České televize.
trapné
OdpovědětVymazattrapné
OdpovědětVymazat