A v rámci oslav vrhám do placu senzační projekt, za nímž stojí korporace páně Marigolda a ta má.
Na adrese http://prehled.net najdete aktuální přehled českého technického (zatím převážně mobilního) zpravodajství. Projekt je ve vývinu a jeho funkčnost každým dnem (kromě nedělí a svátků) roste, až všechno přeroste. Snad se na ten růst najdou v evropských fondech nějaké ty peníze, Marigold to nemůže cvakat věčně, že.
Tak podle Špidly se prý naplňuje heslo francouzské revoluce. Volnost, rovnost, bratrství.
Co bych dal za to, kdyby tam místo té egality byla třeba spravedlnost... No ale co, zítra jsme v Unii, juchů, konečně začne všechno fungovat, korupce je minulostí, soudy jsou efektivní, politici bezúhonní, úředníci pracovití, blahobyt je za dveřmi... jenom abychom tu Unii nerozkradli dřív, než se ten blahobyt odváží zaťukat...
O víkendu jsem si vařil polévku. A že bylo srdcí víc než polévka snesla, udělal jsem z nich v pondělí pomazánku. V úterý už mi pomazánka nestačila, použil jsem ji jako základ pro karbanátky. Ve středu jsem do karbanátkové hmoty něco přimíchal, opekl a vyrobil tak novou pomazánku. Ve čtvrtek jsem z pomazánky udělal omáčku k těstovinám. A dnes jsem ten zbytek zlikvidoval pod názvem směs na topinky. Ta srdce už tam skoro nebyla cítit...
Ale o tom tu teď nechci psát. Jsem závislý na víně. Ne na tom tekutém, to by bylo na odbočku...
Odbočka: Mám strašně špatnou vlastnost: Víno víc kupuju než piju. I když se snažím fakt opravdu hodně a piju jak bohatýr, stejně toho zvládnu nakoupit víc. Teď mám ve sklepě asi dvacet lahví. Jediná šance je vypít to s někým. Jenomže to by tu ten někdo musel být. Marně zvu lidi do Ženevy, je jim to daleko. A to je tu tak hezky, parádní jarní teploty, ptáčci ptáčkují a vodotrysk tryská. Ale já to chápu, já bych se sebou taky nerad bydlel. Jsem totiž to - ale o tom tu teď nechci psát, to chci napsat až na konec tohoto článku. Takže končím odbočku.
Ne na tom tekutém, na hroznech. Začalo to nenápadně. Šel jsem do obchodu a koupil si půl kila hroznového vína. A druhý den zase. Jednou jsem to přehnal a koupil si tři čtvrtě kila. Ale snědl jsem to. Pak jsem si koupil kilo. Co kdybych se druhý den do obchodu nedostal. Snědl jsem to po večeři, trochu mi i na snídani zbylo, a druhý den jsem si šel koupit zase. A dneska to hodím na váhu - dvě kila! Snad mi to na víkend vydrží.
Ale o tom tu teď nechci psát. Chci psát (ale ne teď, až v pondělí!) o cukru, o soli, o pistáciích. Jsem totiž buržoazní bohém. Jsem bobo.
Čech uvyklý megaobchodům otevřeným do noci (včetně svátků) a výběru z padesáti druhů jogurtů, musí být nutně vyspělým kapitalismem zklamán. Co to je za bordel, křičí první den, když jej vyhazují z obchodu, neb se v sedm večer zavírá. Haló, marně ťuká další den na sklo obchodu, neb je neděle a je zavřeno. Jaktože hodinu před zavřením už není chleba, rozčiluje se jindy, a celé to vede k nadávkám na to, že je to tu jak za socialismu.
A skoro má pravdu. Důvody tohoto "spotřebního socialismu" jsou dva. Silné odbory a faktor X. Kvůli odborům se obchody brzy zavírají a o svátcích raději vůbec neotvírají. Dostali jste do schránky leták, že od pondělka je na něco sleva? Nemá cenu stepovat hned ráno před obchodem. Byli byste tam dřív než zaměstnanci, a levné zboží tedy zůstane ještě nějakou tu hodinu ve skladě.
Faktor X se mi ještě nepodařilo řádně prozkoumat. Je to jakési rozdělení spotřebních značek mezi obchody. Kdo prodává Coca-Colu, neprodává Pepsi. V každém obchodě můžete koupit jogurty, ale v každém jiné. A jestli někde uvidíte video Sony, nikde jinde přesně tenhle typ neseženete. Tedy - seženete, ale až za dva měsíce, a to už bude z prvního obchodu stažené. Výstavka je totiž putovní.
A občas tedy něco dojde. Hodinu před zavíračkou se zbytky pečiva sesypou do jednoho koše, někdo se v tom třeba ještě bude chtít přehrabat. Když jsem si onehdá kupoval Palm, říkala mi prodavačka, že je to už poslední kus. Prý měli dva. A od té doby už ani jeden.
A tak jsem si tedy dnes koupil velký větrák. Protože přijdou vedra a větráky dojdou a nebudou. Když nebyly loňské léto, proč by měly být letos?
Napil se a strhlo se peklo na zemi. Jak si to jen mohl dovolit, jak neetické!
Jedna studentka se pak ve své eseji zamýšlí nad tím, jaký dopad může takové pití mít:
"Jistě, můžeme namítnout, že se snad moc nestalo. Ale - pitím na přednášce to začne a čím to skončí? Šibenicí?"
"Ano, můžeme onu příhodu interpretovat v duchu různých poststrukturalistických vazeb, ale není to jen nemravné uhýbání před velkým tématem, důkaz toho, že naše společnost o etiku vlastně vůbec neusiluje?"
"Jestliže se mládež neumí a nechce ptát, kdo jsme a kam vlastně jdeme, má dnešní občanská společnost ještě vůbec šanci? A není pak diskuze o etice jen leštěním dávno shnilých trámů?"
Celá esej v PDF: Pití na přednáškách z etiky jako příznak úpadku občanské společnosti
Být ministrem Svobodou, odmítnul bych převoz do sněmovny s odůvodněním, že je mi vlastní zdraví přednější než politické hrátky.
Být premiérem Špidlou, odmítnul bych Svobodův převoz ze stejných důvodů.
Být ošetřujícím lékařem ministra Svobody, převoz bych vůbec nedovolil.
Být premiérem, nedovolil bych si schovávat vlastní daňové machinace za harmonizaci s Evropskou unií.
Však nejsem. Prezidentské veto rovno červenému hadru. Diskuse o zákonu? K smíchu! Ústavní pojistky jsou tu jen kvůli tomu, aby bylo možno demonstrovat sílu. Co je zdraví jednotlivce proti kolektivnímu sociálnědemokratickému zdraví všech?
Diskutuje snad někdo na stránkách novin o tom, zda bylo schválení těch dvou zákonů správné daňově, morálně? Zeptal se někdo tiskové mluvčí policejního prezidia, podle jakého zákona nesmí říct, kolik stál Svobodův převoz? Zajímá někoho, že převoz poslance do práce je kamuflován jako převoz do nemocnice? Lékařské komoře přijde postup lékaře, který toto umožnil, etický?
Všichni jsou připosraní, jde přeci o pana ministra. Asi si opravdu žádnou lepší vládu nezasloužíme.
Máslo nebudeme stloukat! Koupíme již stlučené, budeme pouze ochucovat.
Koupené máslo, stačí 50 g, nečekáme-li velkou společnost, necháme při pokojové teplotě změknout, aby se pěkně patlalo. Přidáme tlučený nebo nahrubo mletý pepř, a pořádně ho do másla zapatláme, aby byla hmota pěkně kropenatá.
Nejdůležitější chvíle! Do másla přimícháme několik lžic kvalitního ginu. A je hotovo.
Pak už jenom obcházíme společnost, která se nám mezitím nahromadila v obýváku, a s tajuplným pomrkáváním nabízíme chléb s máslem.
Šest soutěžících, kterým je nejprve dána možnost se trochu vzájemně poznat a pak naklušou do studia. Je jim vysvětleno zadání nějakého úkolu a oni hlasují, kdo úkol podstoupí. Hlasují přitom pro toho, kdo má co nejnižší šanci úkol splnit. Pokud totiž úkol nezvládne, vypadává ze hry. Pokud jej ale zvládne, vypadá ze hry ten, koho vybere.
Po posledním duelu zůstává jeden top-dog, který bojuje proti pěti vyřazeným. Vyhraje-li, vyhrává peníze, v opačném případě si peníze rozdělí ona pětice.
Většina úkolů zůstala nesplněná, a to pro mě bylo skutečně velkým překvapením. Vždyť je to triviální!
Třeba: Abecedně seřaďte zadaných šestnáct slov. Časový limit: 90 vteřin. Nepovedlo se, neboť E je v abecedě dřív než L a I dřív než M.
Nebo: Spočítejte osm zadaných aritmetických příkladů. Časový limit: 90 vteřin. Soutěžící jich spočítal pět a měl z toho velkou radost. Zvládl 11 × 3 i 28 + 13 (pomocí prstů), 125 ÷ 5 vzdal okamžitě, 14 × 5 vzdal po dvou neúspěšných pokusech (80 a 72).
Ze všech úkolů se podařilo splnit jen jediný - sportovní. Jsem zvědav, jestli to v příštím díle bude lepší.
Na pomazánku z dračích srdcí potřebujete především spoustu zeleniny. Srdce (doporučuju co nejmenší, z malých dráčků) je totiž třeba uvařit v zeleninovém vývaru.
Zatímco se vaří, připravte si další zeleninu k osmažení - mrkev, cibuli, pórek, chřest, jak je libo. Objemově by téhle zeleniny mělo být asi tak stejné množství jako dračích srdcí. Nakrájete na kousky, osmažte dohněda.
A konečně si připravte syrovou zeleninu. Papriky, okurky, česnek a tak. Opět stejné množství.
Uvařeno, osmaženo? Vrhněte všechno (vývar ne!) do svého robotického přítele a nasekejte na jemno. Opepřete, osolte vyuzenou solí, přidejte trochu staroanglické horčice, případně dochuťte, jak je libo.
Až se vám bude pomazánka zajídat, pčidejte do ní vajíčka a mouku, získáte hmotu na karbanátky.
Jo a místo dračích srdcí lze použít třeba i kuřecí. Ale není to ono.
Obvinění
Obžalovaný, Ludwig Wolfgang Pontmercy, nar. v Praze, byl obviněn z tohoto hrůzného činu:
- pod pláštíkem tmy se vloupal na sporák a ukradl z osmaženého rybího filetu kůži, se kterou následně seskočil na zem, kde již zmíněnou kůži sežral
Přednesené důkazy nepřímé
- zmizelá rybí kůže
- mastná skvrna na podlaze
- podezřelé olizování se
- nechuť k následné večeři
Průběh soudního vyšetřování
Obžalovaný se cítí nevinný, důkazy popírá. K vyšetřování se staví netečně, se soudem nespolupracuje. V průběhu jednání dokonce usnul.
Rozsudek
Jménem republiky: Obžalovaný byl shledán vinným v celém rozsahu obžaloby a odsuzuje se k pěti dnům hladovění.
Odůvodnění
Vzhledem k důvodnému podezření, že se po spořádání rybí kůže obžalovaný chystal i na samotnou rybu, byl určen trest při horní hranici zákonné sazby.
Doplnění (o 20 minut později)
Obžalovanému se zbytek trestu promíjí pro dobré chování.
Předseda poslaneckého klubu ČSSD Petr Ibl říká: "Vážená sněmovno, žádám v tuto chvíli o pětiminutovou pauzu, abych si ujednotil, jak mám hlasovat." To v překladu znamená: Potřebujeme pět minut na to, abychom dostali Svobodu do jednacího sálu.
Poslanec Michal Doktor se křečovitě snaží žertovat: "Já jsem přemýšlel o tom, znám-li vůbec jednu jedinou bytost, které přijetí tohoto zákona prospěje. Včera jsem s jistou úlevou zjistil, že již konečně vím, komu má tento zákon prospět - kocourovi Alexandra Mitrofanova. On totiž napsal ve svém článku popisujícím atmosféru úterka tohoto týdne, že zatímco nedokáže svému kocourovi vysvětlit, proč tato vláda zdraží jeho oblíbené pamlsky, alespoň ho při rozpravě vedené na téma DPH naučí slušným mravům a naučí ho chodit po stole."
Nejzajímavější ale byla filipika Vojtěcha Filipa:
"Největší hrůza, kterou jsem našel v zákoně, je absolutní legislativní nedostatek ve srovnání jednotlivých daňových položek. Zákon v příloze vymezuje zboží se sníženou sazbou dvěma způsoby, jednak slovním způsobem, jednak číselným odkazem na harmonizovaný systém číselného označení zboží, který je a byl všeobecně používán v celním sazebníku. Problém je v tom, že slovní použití a číselník se nekryjí a zákon neuvádí, který z nich má přednost."
"Musel bych se bavit tím, že ve snížené sazbě, a to v rozporu s direktivou [Evropské unie], jsou nejen opice, morčata a papoušci nebo akvarijní rybičky, konopí, listy koky a řada dalších položek. Mnohem horší je, že například mezi potraviny podle sazebníku by patřila síra, písek, kámen, samozřejmě vedle kuchyňské soli."
"Kvalita zákona vůbec neodpovídá tomu, že vláda na ní pracovala dvanáct či třináct měsíců. Můžeme se tedy těšit jedině z toho, že prodávající budou postiženi protievropskou daní, budou si stěžovat v Bruselu, a Česká republika dostane od Evropského soudu pokutu. Nejspíše zaplatíme více, než budeme neoprávněně vybírat na daních."
"My jsme samozřejmě usoudili, že mořské delikatesy, jako jsou krabi, krevety, plži, mlži, hlavonožci, korýši, je třeba zatížit základní sazbou. Ale jelikož struktura celního sazebníku byla pravděpodobně tvůrcům zákona utajena, postihli jsme tyto tvory pouze ve stavu živém, nikoliv konzervovaném, takže stejně ty konzervy budou v jiné sazbě."
"Prosím vás, to se za tu práci ministerstva a legislativní rady nikdo z vás nestydí?"
Unikátní řešení budovy poslanecké sněmovny umožní ministru Swobodovi hlasovat, i když se vůbec nemůže hýbat. Ukázalo se totiž, že jednací sál sněmovny má odklápěcí střechu.
"Střecha se těsně před hlasováním odklopí a pan ministr bude spuštěn z vrtulníku přímo ke svému hlasovacímu zařízení," uvedl předseda sněmovny. Swoboda, který je celý zasádrován až na konečky nohou, bude zřejmě hlasovat palcem pravé nohy. Při hlasování mu budou pomáhat jeho kolegové ministři.
"Stojedničkovou koalici si narušit nenecháme. I kdybychom v té sádře byli všichni," pohrozil ministr Šomach, který je pověřen manipulací se Swobodovou hlasovací kartou.
Po hlasování bude Swoboda vtažen zpět do vrtulníku a střecha se neprodyšně uzavře. Vrtulník pak bude nad sněmovnou ještě nějaký čas kroužit. To pro případ, že by někdo z poslanců zpochybnil hlasování a bylo by nutné hlasovat znovu.
Ne že bych o tom byl úplně přesvědčen, ale lepší do toho nešťourat, říkal jsem si. To, co platím ve "službách" jako televizi, jsou jistě koncesionářské poplatky. Včera večer u mě doma zazvonil pán, zamával kartičkou a vysvětlil mi, že nikoli, že to je pouze poplatek televizní rozvod. A koncesionářské poplatky že se musí platit zvlášť. A že prý nějak neplatím, či co.
Tak jsem se tedy nahlásil, že mám televizi. Ba i rádio že mám. Sice jenom v autě, ale i to se počítá. Sečteno, podtrženo, patnáct tisíc Kč ročně za to, že mám televizi a rádio.
Asi tu televizi vyhodím.
Chvilku poezie považuji nadpisem za splněnou a můžeme směle přejít k bolestem mé hlavy.
Překvapivě se ukázalo, že ne vše, co jsem tu včera slátal, bylo jen výplodem mé choré mysli. Jakýsi Sokratův žák skutečně vymyslel spacák, jen si jej zapomněl dát patentovat. A to mě zmátlo.
Čerstvě narozeného ptakopyska jsem ale doma nikde nenašel. Podle krvavých skvrn na koberci mám pocit, že se s ním Ludwig sblížil až prolnul.
Včerejšek byl opět ve znamení prášků, brašíků bílých kulaťoučkých, ham ham ham, spolknu celý krám.
Dopolední výsledek byl ten, že se mi ve snu zjevila Anne Sophie von Otter v zelených šatech a s vážnou tváří mi sdělila Velké Tajemství Života. Bohužel švédsky.
Večer jsem se pak vtělil do Václava Havla a obcoval jsem s tuleněm. To už opravdu nechápu. Já, který mám problémy rozeznat tuleně od toho druhého, co ani nevím, jak se vlastně jmenuje. Tučňák to ale není. Podrobnosti té sodomie gomorie si nepamatuju, ale bylo to přiměřeně nechutné. Tak pojď, prášečku...
Včera ve dvě hodiny odpoledne mě začala bolet hlava. Trochu nezvyklé. Normálně mě hlava nebolí, ostatně už v mém raném dětství mi matka bolesti hlavy zakázala, protože jsme s nimi měli v rodině jistý nepříjemný incident. Pronikavá pulsující bolest nad pravým okem mě tedy docela zaskočila.
Po třech hodinách, kdy jsem se bolesti snažil zbavit rozmasírováním, zdravotní procházkou po parkovišti, skleničkou vody apod., se mi udělalo zle od žaludku, a protože jsem téměř nebyl schopen udrřet se na nohou, opustil jsem své pracoviště dřív, než bude nejhůř.
Doma jsem si krátce pohovořil se záchodovou mísou, což mi trochu ulevilo, vytvořil jsem tmu, což Ludwiga trochu rozrušilo, natáhl jsem budík a ulehl. Spánek, mrcha, se se mnou odmítl spojit v intimním svazku, takže jsem jen tak malátněl.
Bolest neustávala, kůži nad pravým okem už jsem měl rozedřenou od neustálého mnutí, trpěl jsem jak zvíře s bolestmi hlavy. Před očima mi kmitla má noční můra, kterou jsem chytil při své poslední návštěvě Prahy, totiž nejnovější cédéčko Karla Gotta, Dády Patrasové a Martiny Kociánové (to jsou celkem tři kusy, nemylte se), cédéčka se roztříštila, já popadl ty střepy a ryl si jimi do hlavy, až se mi lebka rozskočila a vypadl z ní čerstvě narozený ptakopysk.
V ten okamžik mi došlo, že spánek přece jenom přišel. V půl osmé mi do hlavy začal bušit budík. Pochopitelně v půl osmé večer. Mám totiž takový zastaralý typ budíku, kterému je čtyřiadvacetihodinový den cizí. Hlava mě pořád bolela, ale tři hodiny jsem vydržel vzhůru, než jsem zase upadl. Pokud si dobře pamatuju, četl jsem si předtím něco o malých sokratících; jeden z nich prý vynalezl spacák.
Znovu jsem se probudil v půl páté ráno a bylo mi dobře. Nějak jsem to přežil do půl osmé, kdy opět zazvonil budík, spal jsem ještě do půl deváté a pak konečně vstal. Hlava mě nebolela, rozhodně to nebyla ta včerejší bolest, spíš jenom takový tupý pocit, nijak zvlášť příjemný, ale k vydržení.
V koupelně jsem se podíval do zrcadla. Víčka opuchlá, oči podlité krví. Dát hlavu na stranu, mohl bych se směle vrhnout vstříc stromům na Vysočině. A pak jsem uviděl své čelo. Zduřené nadočnicové oblouky a přední část čela ohromně vystupující dopředu mě vyděsila. Ze zrcadla na mě shlížela zrůda. Jako kdyby mi někdo předsunul kus lebky o pár centimetrů dopředu. Kůže se enormně napínala, ale pořád ještě držela všechno dohromady. Byl jsem to vůbec já?
Dnes v deset hodin ráno mě opět začala bolet hlava, stejně jako včera. Lebka zapadla zpět, kontroloval jsem se před chvílí v zrcadle. Hlava už mě bez přestání bolí hodinu a čtvrt, začíná mi být špatně od žaludku a brzy asi zase pojedu domů.
Ouvertura
S jistými skutečnostmi je prostě třeba se smířit. Něco z toho už proniklo i na český trh jako výdobytek trhu bez přívlastků. Oškrábané brambory. Nastrouhaný sýr. Upečená bábovka za čtyři stovky.
Ve Švýcarsku to jde mnohem dál. Patnáct druhů bábovek za čtyři stovky. Předpečené tohle, uvařené tamto. Polévka v konzervě. Hotová omáčka v pytlíku. Špek nakrájený na kostičky. Oloupaná a nakrájená jablka. Jenomže ke štrůdlu se přiblížíme z jiné strany.
Štrůdl
Recept jest tento: Do těsta zabalíte, co vás napadne, namátkou např. jablka v menších kouscích, skořici v miniaturních kouscích, cukr, ořechy s výjmkou kokosových v celku apod. Dáte to péct a pak to co nejrychleji sníte, aby vám to nesnědl někdo jiný.
Zbývá tedy těsto. Nejlíp když koupíte listové. Takový balíček, obvykle zmrazený, necháte rozmrznout a pak válíte a válíte, kdo převálí, ten přehne a válí dál, a když přehnete a převálíte několikrát, tak získáte přiblížně to, co byste získat měli, a můžete do těsta směle metat jablka.
A teď si přiznejme, že válet těsto zase taková zábava není. Furt se to trhá, lepí, válí špatným směrem, je v moc mouky nebo zase málo mouky, prostě děs a hrůza. Ve chvíli, kdy se vám půl těsta zamotala do vlasů, mouka dělá v ústech a v očích neplechu, omylem jste se opřeli do připravených jablek a pustili jste si na nohu váleček, jste zralí na převoz do Švýcarska.
Střih
Běžná švýcarská samoobsluha. Rodina poklidně kráčí za nákupním vozíkem, který tlačí nejstarší dítě. "Neupečeme si štrůdl?" ptá se žena, muž pokyvuje hlavou a děti výskají. Žena zamíří k chladicím boxům, bere do ruky krabičku těsta a vkládá jej do košíku.
Záběr na nápis na krabičce, detail: Těsto na štrůdl. Již rozválené. 4 ks o velikosti 37 x 40 cm.
Koupil jsem si Velkou knihu o kráse snoubení vín a pokrmů. Nějak jsem si při té internetové objednávce nevšiml, že je to kniha rozměrově malá a navíc brožovaná. Mělo mě to varovat.
Což o to, nápad je to pěkný. Na jedné stránce popis dobrého českého či moravského vína, na protější stránce recept, který se k vínu hodí. Z tohoto hlediska je to opravdu dobrá kniha. Jenomže...
Ty recepty jsou místy divné. Dvacet kuliček černého pepře a nového koření - to znamená 20 + 20 nebo 10 + 10 nebo ještě něco jiného? Máte-li doma trochu smetany [...] vmíchejte celou smetanu - no jo, ale celá trocha smetany je přibližně kolik?
Kniha je plná chybějících čárek. Vím, nezní to příliš dobře, ale pořád lépe než prázdná chybějících čárek. A když už snad na nějakou tu mezivětnou čárku dojde, čirou náhodou není mezi větami. To mě úplně fascinuje, na takový výtvor se dokážu dívat celé minuty: K tomu potřebujete stejně, jako kuchař na lodi, svíčkovou.
Zdrobněliny! Z toho chcípnu! Že na mě šišlají prodavačky v obchodech, na to už jsem si téměř zvykl, ale proč na mě šišlá knížka? K masíčku trochu zeleninky a máme prima obídek.
Posledních stránky jsou věnovány veselým příhodám z natáčení. Prý film o filmu, že je to v módě, ho ho prsk, to jsem se smíchy zakuckal. No ale vážně to je klenot. Příhoda střídá příhodu a ani jedna není vtipná. Kdyby byla některá z nich aspoň trapná, ale kdepak. Pocit trapnosti zůstává spíš z knížky, jejíž milí a hodní sponzoři se tak nějak obtiskli, kam mohli. I recepty dostaly co proto: Pánev odložíme na nerezovou podložku firmy XY...
Jdu si uvařit čaj. Pořádný, bez zdrobnělin, bez koření, bez smetany, bez sponzorů.
Soustřeďte se: Dostanete nápad, že byste mohli zkoumat, jestli náhodou nejsou ženy v plodných dnech krásnější než v neplodných dnech. Seženete dobrovolníky, všechno důkladně prozkoumáte a zjistíte, že je to tak půl na půl. Čili nic nevyvozujete a hodíte to do koše.
Chyba! Na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy to dělají jinak. Oni vyvodí a výsledek s velkou slávou zveřejní: Ukázalo se, že lidé upřednostňují fotografie pořízené v plodných dnech, a to zhruba v 51 procentech případů. Náš výzkum významně mění dosavadní představy o evoluci člověka.
Pan magistr Jan Havlíček je prostě klasa. Ve svém dalším výzkumu hodlá zjišťovat, zda muži na své partnerky žárlí více během jejich plodných dnů. Tak ať se mu podaří aspoň těch 51 procent! (Je to hnusné, promiňte, ale: Více peněz českému vysokému školství!)
Lidovky: O výzkumu plus Rozhovor s vědcem
Bývalá Soušková se na dnešní tiskové konferenci přiznala ke svým nedostatkům.
"Mezi mé největší chyby patří to, že jsem čestná, poctivá, mluvím pravdu, jednám slušně a přímě, říkám, co si myslím, přispívám na charitu a vypadám jako gumídek" uvedla Soušková. "A takové chyby se nepromíjí."
V kuloárech se ale spekuluje o zcela jiných důvodech jejího odvolání. "Neuměla vařit kafe ani vyprávět vtipy," prozradil zdroj blízký vládě. "Zdroje tu jsou," připustil i premiér Pidla.
Toť otázka: Mám k daňovému přiznání přikládat potvrzení o studiu? Když si prolistujete zákon o dani z příjmu (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění zákona č. 35/1993 Sb., ve znění zákona č. 96/1993 Sb., ve znění zákona č. 157/1993 Sb., ve znění zákona č. 196/1993 Sb., ve znění zákona č. 323/1993 Sb., ve znění zákona č. 42/1994 Sb., ve znění zákona č. 85/1994 Sb., ve znění zákona č. 114/1994 Sb., ve znění zákona č. 259/1994 Sb., ve znění zákona č. 32/1995 Sb., ve znění zákona č. 87/1995 Sb., ve znění zákona č. 118/1995 Sb., ve znění zákona č. 149/1995 Sb., ve znění zákona č. 248/1995 Sb., ve znění zákona č. 316/1996 Sb., ve znění zákona č. 18/1997 Sb., ve znění zákona č. 210/1997 Sb., ve znění zákona č. 151/1997 Sb., ve znění zákona č. 209/1997 Sb., ve znění zákona č. 10210/1997 Sb., ve znění zákona č. 227/1997 Sb., ve znění zákona č. 168/1998 Sb., ve znění zákona č. 149/1998 Sb., ve znění zákona č. 333/1998 Sb., ve znění zákona č. 111/1998 Sb., ve znění zákona č. 144/1999 Sb., ve znění zákona č. 170/1999 Sb., ve znění zákona č. 225/1999 Sb., ve znění zákona č. 63/1999 Sb., ve znění zákona č. 129/1999 Sb., ve znění nálezu ÚS č. 3/2000 Sb., ve znění zákona č. 17/2000 Sb., ve znění zákona č. 27/2000 Sb., ve znění zákona č. 72/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 100/2000 Sb., ve znění zákona č. 103/2000 Sb., ve znění zákona č. 121/2000 Sb., ve znění zákona č. 132/2000 Sb., ve znění zákona č. 241/2000 Sb., ve znění zákona č. 340/2000 Sb., ve znění zákona č. 492/2000 Sb., ve znění zákona č. 120/2001 Sb., ve znění zákona č. 117/2001 Sb., ve znění zákona č. 239/2001 Sb., ve znění zákona č. 483/2001 Sb., ve znění zákona č. 453/2001 Sb., ve znění zákona č. 50/2002 Sb., ve znění nálezu ÚS č. 145/2002 Sb., ve znění zákona č. 128/2002 Sb., ve znění zákona č. 210/2002 Sb., ve znění zákona č. 308/2002 Sb., ve znění zákona č. 260/2002 Sb., ve znění zákona č. 575/2002 Sb., ve znění zákona č. 198/2002 Sb., ve znění zákona č. 162/2003 Sb., ve znění zákona č. 438/2003 Sb., ve znění zákona č. 49/2004 Sb.), nic takového tam napsaného není.
Pak si zavoláte na finanční úřad, kde vám řeknou, že to nutné je. Když jim oponujete zákonem, tak se rozhodnou, že to nutné není, ale vzpomenou si na ustanovení, že si všechny možné i nemožné doklady mohou později dovyžádat.
Pak vám ještě osobně řeknou, že potvrzení není třeba přikládat, aby konečně došli k závěru, že ho stejně chtějí.
V tom okamžiku sedá úřad k počítači a píše mi email, neboť telefon jsem do přiznání neuvedl.
k Vašemu podanému daňovému přiznání je nutno předložit potvrzení o studiu za
období o l.l.2003-31.12.2003, jestliže tak neučiníte
nebude přiznána odčitatelná položka na studenta. Potvrzení doložte do
21.4.22004
Stanislava Mattaschová
odd.vyměřovací
Finanční úřad v Chomutově
Tel.: 0396/605346
E-mail: Stanislava.Mattaschova@cho.ul.ds.mfcr.cz
Že Stanislava Mattaschová občas píše místo jedničky velké i, to je její problém. Že není schopná slušně pozdravit ani se rozloučit, budiž, asi ji k tomu doma nevedli. Že definuje období "o" od ledna do prosince, přestože jsem odčítal jen devět měsíců, to už svědčí o jisté nepozornosti. Naštěstí mi milá úřednice dala na nápravu dvacet tisíc let. To bych snad mohl stihnout. Telefonní číslo z doby před přečíslováním, to už je trochu trapné. Úřad zřejmě pracuje pomalu, ale jistě. Ve státě, kde se zákon o dani z příjmů mění jedenáctkrát do roka, je možné všechno.
A také by mě zajímalo, zda musím takový obyčejný email brát vážně. Elektronický podpis tam není, jestli on to nakonec nebude nějaký ten spam!
V minulém díle jste viděli: Náš hrdina si jde koupit závěs. Protože žádný vhodný nenajde, koupí si alespoň žabičky. Druhý den si koupí závěs, ten se ale věší na úplně jiné žabičky. Jak ekologicky zlikvidovat ty nepotřebné?
Chci zastínit dvě okna vedle sebe, každé 1,5 na 1,5 m. Takže jsem vzal dva závěsy, každý široký 1,5 metru, to by mělo stačit. Měly takový nějaký divný způsob miniřasení pomocí bavlnky a hlavně úplně jiné uchycení. Podle velmi chabého obrázku z návodu jsem snad našel to správné a koupil to i se závěsy.
Doma jsem závěsy rozbalil. Vypadly z nich další žabičky, ty z obrázku, a skoro podobné těm, které jsem koupil jako druhé, až na to, že ty druhé jsou nepoužitelné.
Maličko jsem nařasil a ejhle, třetina závěsu zmizela! Navíc délka závěsu tři metry se mi zdála trochu přehnaná (prý přebytečný závěs ustřihneme, píšou v návodu).
Muhehe, nic se nebude stříhat! Závěs se zase odřasí, otočí a pověsí podélně! Ovšem - jak ho pověsit? No ano, přišly ke slovu první žabičky, ty už téměř rozdupané a vyhozené. Ze tří metrů délky jsem nařasil jeden a půl metru šířky a závěs visí jak luxusní oběšenec.
Hned jsem ho radostně zatáhnul - a od té doby tady prší.
To je titulek a perex jednoho článku z posledního vydání ženevského týdeníku GHI. Článek na celou stránku, pět fotografií špíny a bordelu.
Pláž u jezera, přímo v centru Ženevy, přes zimu nepremává. Restaurace je zavřená, toalety jsou zavřené, jen šatny se nezamykají, aby je mohli místní rybáři používat. Ale čeští squatteři jsou hodní, zámky nevylomili, jenom se v těch otevřených šatnách ubytovali a mejdany pořádají na terase restaurace. A že jsou i ty záchody zamčené, serou na dvorku. Přicházející jaro to tam asi trochu provonělo...
Update: V novém vydání GHI je upřesnění: Nejsou to Češi, ale slovenští Cikáni. Policii se stále nedaří je vystěhovat.
Už nějaký čas si v hlavičce sumíruju štvavý (jak jinak) článek na server Modrý kocouř, který je místy skutečně vydařený a místy hlásá bludy. A když se do toho opřel ještě Lobo, který, zmaten a pomaten svým alkoholovým opojením, sepsal článek Psi a kočky z okolí místo vhodnějšího Proč vyhazovat starou matraci, rozhodl jsem se, že to setřu všechno naráz.
Lobo se vymlouvá na svůj mrzký původ, který je zodpovědný za jeho černobílé vidění světa. Domácí zvíře prý má být užitečné! Probuďte jej v půl čtvrté ráno a začne odříkávat, že slepice snáší vejce a kráva dojí mléko. Neříká se ovšem dojí, ale dopije.
A zvíře že nepatří do postele? To snad má citově strádat kdesi na holé zemi, zatímco objekt jeho lásky se vyvaluje na posteli?! Slez z koně, zpanštělý Lobo, volal by Standa Grossů, kdyby to četl.
Zvíře patří tam, kde je jeho přítel. Minimálně do stejné místnosti. Když jdu do kuchyně, Ludwig se sebere a jde také do kuchyně. Jdu na záchod, Ludwig se mnou. Chodím po obýváku, Ludwig spí na židli. Sednu si do křesla, Ludwig se probudí a lehne si na mě. Přesunu se na postel, Ludwig si lehne vedle mě. Jak prosté.
Modrý kocouř udržuje jiné bludy, tentokrát o výchově koček. Že prý kočka není jako pes, kočka nebude poslouchat na slovo, aportovat či číst si noviny. Že prý lze kočce vysvětlit jenom to, co nesmí.
Omyl! Vezmu namátkou nějakou kočku ze svého okolí, třeba Ludwiga: Vítá mě, když přicházím, na zavolání přiběhne, aportuje, na povel na mě vyskočí, a jak někam položím noviny, už je v nich nalezlý. Včera jsem ho dokonce naučil udělat dřep, a to je někdy zatěžko udělat i lidem, to si přiznejme.
Ke kočce je však třeba přistupovat jako k věrnému příteli a ne jako k malému děcku! "S Ringem jsme si vysvětlili, že on má papání v misce na prostírání na zemi a my na prostírání na stole. A protože ani my jemu nechodíme do jeho mističek na zemi, tak ani on nechodí do našich na stole. Ví také, že z našeho lidského jídla nemůže nic očekávat, protože ani my nepapáme z jeho." Při vší úctě ke kočkám, k Ludwigovi zejména, představa, že se kočce podaří vysvětlit, že nemá žrát z našeho talíře, protože my jí taky nežereme z její misky, je opravdu nesmyslná a blbá. A navíc je ta argumentace lživá.
Zákaz je zákaz a jako takový nemusí být pseudoodůvodňován. "Nekopej do pána, podívej, on do tebe taky nekope." - Kolikrát už jsem to slyšel a měl chuť do onoho dítěte kopnout! I když adekvátnější by v tomto případě bylo zaútočit na toho rádoby vychovatele.
A že prý se na kočky nesmí křičet, jinak na vás zanevřou. Houbeles, jestli na někoho křičím, tak na Ludwiga. Zejména když ráno rámusí, abych si laskavě všiml, že má hlad. Naštěstí si může vždycky vyskočit na stůl a dojíst zbytky mé večeře.
Mimochodem, Lobo nastupuje do České televize a koncesionářské poplatky se zvyšují o 25 Kč měsíčně. Náhoda? Neřekl bych...
$$OBR4854$$ A do skříňky kočky. Byla by škoda takový krásný kus nábytku zaplácat něčím jiným. A nepochybujte o tom, že jsem si skříňku smontoval sám na první pokus.
Žila byla kdysi kdesi jedna menza. Možná ji taky znáte, možná jste o ní slyšeli. Byla to kouzelná menza. Náklady na jedno menzovní jídlo totiž byly 116 Kč, a to v tom není započítána cena potravin. A tak tedy moudří rozhodli, že se menza zavře. A než se zavře, tak že se utlumí.