Setkání s Frankensteinem aneb Jak jsem porodil ptakopyska

Tento článek není určen mladistvým a kojícím ženám.

Včera ve dvě hodiny odpoledne mě začala bolet hlava. Trochu nezvyklé. Normálně mě hlava nebolí, ostatně už v mém raném dětství mi matka bolesti hlavy zakázala, protože jsme s nimi měli v rodině jistý nepříjemný incident. Pronikavá pulsující bolest nad pravým okem mě tedy docela zaskočila.

Po třech hodinách, kdy jsem se bolesti snažil zbavit rozmasírováním, zdravotní procházkou po parkovišti, skleničkou vody apod., se mi udělalo zle od žaludku, a protože jsem téměř nebyl schopen udrřet se na nohou, opustil jsem své pracoviště dřív, než bude nejhůř.

Doma jsem si krátce pohovořil se záchodovou mísou, což mi trochu ulevilo, vytvořil jsem tmu, což Ludwiga trochu rozrušilo, natáhl jsem budík a ulehl. Spánek, mrcha, se se mnou odmítl spojit v intimním svazku, takže jsem jen tak malátněl.

Bolest neustávala, kůži nad pravým okem už jsem měl rozedřenou od neustálého mnutí, trpěl jsem jak zvíře s bolestmi hlavy. Před očima mi kmitla má noční můra, kterou jsem chytil při své poslední návštěvě Prahy, totiž nejnovější cédéčko Karla Gotta, Dády Patrasové a Martiny Kociánové (to jsou celkem tři kusy, nemylte se), cédéčka se roztříštila, já popadl ty střepy a ryl si jimi do hlavy, až se mi lebka rozskočila a vypadl z ní čerstvě narozený ptakopysk.

V ten okamžik mi došlo, že spánek přece jenom přišel. V půl osmé mi do hlavy začal bušit budík. Pochopitelně v půl osmé večer. Mám totiž takový zastaralý typ budíku, kterému je čtyřiadvacetihodinový den cizí. Hlava mě pořád bolela, ale tři hodiny jsem vydržel vzhůru, než jsem zase upadl. Pokud si dobře pamatuju, četl jsem si předtím něco o malých sokratících; jeden z nich prý vynalezl spacák.

Znovu jsem se probudil v půl páté ráno a bylo mi dobře. Nějak jsem to přežil do půl osmé, kdy opět zazvonil budík, spal jsem ještě do půl deváté a pak konečně vstal. Hlava mě nebolela, rozhodně to nebyla ta včerejší bolest, spíš jenom takový tupý pocit, nijak zvlášť příjemný, ale k vydržení.

V koupelně jsem se podíval do zrcadla. Víčka opuchlá, oči podlité krví. Dát hlavu na stranu, mohl bych se směle vrhnout vstříc stromům na Vysočině. A pak jsem uviděl své čelo. Zduřené nadočnicové oblouky a přední část čela ohromně vystupující dopředu mě vyděsila. Ze zrcadla na mě shlížela zrůda. Jako kdyby mi někdo předsunul kus lebky o pár centimetrů dopředu. Kůže se enormně napínala, ale pořád ještě držela všechno dohromady. Byl jsem to vůbec já?

Dnes v deset hodin ráno mě opět začala bolet hlava, stejně jako včera. Lebka zapadla zpět, kontroloval jsem se před chvílí v zrcadle. Hlava už mě bez přestání bolí hodinu a čtvrt, začíná mi být špatně od žaludku a brzy asi zase pojedu domů.