Už jsme několik dní v Antalyi, konec dovolené se blíží a my pociťujeme nezměrnou touhu vidět alespoň něco z těch zázraků.
Hele, poudám, tady je nějaká Hadriánova brána, prej památka. A je někde v centru, nemusíme se nikam trmácet.
Hadriánova z Římsů, šklebí se Ludmila, neb je vzdělaná. A kouká do mapy. Však tudy už jsme několikrát šli, to už jsme ji museli vidět.
Nesmysl, vysvětluju. Víš, jak vypadá taková brána? To je ohromná stavba, veledílo. Na to narazíš a zůstaneš v úžasu stát. Tam jsme ještě nebyli.
A tak tam tedy odpoledne jdeme. Podle mapy to mají být tři mohutné oblouky, lukcusní kámen.
Není to vono? Co? No tadyto. Ty oblouky.
Aha. Je to vono. Tři kamenný voblouky plus nějaký ty sloupy. Halda kamení a turisti se u toho fotí. Už jsme tudy šli asi desetkrát.
Kdo vlastně dostal ten nápad chodit po památkách? Taková blbost! Pojď do hotelu, tam je klimatizace.
Dobře, ale až poletíme do Istanbulu, budeme se koukat z okýnka na zem. Západní Turecko je prej tou antikou úplně posetý, jako kdyby mělo vyrážku.
Prosimtě, na západní Turecko já kašlu. Východ, to bylo něco! Tam aspoň sušili hovna. A co je tady? Nic. A vyfoť si palmy, stejně jsou vyšší než ten Hadrián.
Fotím palmy. Palmy doma nemáme. Kamení jo.
Žádné komentáře:
Okomentovat