Co se tak někdy stane

Tři základní věci pro život: Mobil, chléb a film. A ještě více chleba.

Vlastníci telefonu Siemens A60 se dělí na 10 skupiny. Jedné skupině nefunguje propojení mobilu s počítačem, a té druhé funguje. Přičemž ani jedna z nich neví proč a já patřím jakousi podivnou shodou náhod do té první. Záhada. Nainstaloval jsem včera asi sedm komunikačních programů, z nich pouze jednomu se podařilo se s telefonem spojit - přečetl si došlé sms a usoudil, že tím padla. Píšou se v nich hrozné věci.

Snídal jsem chléb s marmeládou. Odložil jsem nedojedený kus krajíce, velmi pečlivě, načež se ten hajzl nějak rozhoupal či co a překotil se zádíčkama nahoru. Marmeládu mažu vždycky na bříško. To mám za to, že jím domácí marmeládu.

Z hromady Allenových filmů, které jsem si nedávno pořídil, si vyberu Lásku a válku, a celou dobu se těším na Tu senzační scénu, o které jsem si myslel, že je hned na začátku, ale jak film běží, začínám chápat, že scéna bude až někdy ke konci, a pak chápat zase přestávám, protože už běží závěrečné titulky a scéna nikde. Je to totiž scéna z úplně jiného filmu a byli byste vážně machři, kdybyste poznali z jakého.

A protože chleba není nikdy dost, přidám ještě takovou jímavou grotesku.

Chystáme se jíst, pussyspacer přinese čtyři krajíce chleba, položí je na stůl a nevezme si z nich žádný krajní, tedy ani první ani čtvrtý, ale druhý. Podivím se pouze přimhouřením levého oka spojeného s nadzvednutím levého obočí, což mi dodává obzvlášť podivujícího se výrazu, sáhnu po prvním krajíci a pochopím. On je totiž z jedné strany úplně okoralý, tvrdý. Vezmu si tedy třetí krajíc, pussyspacer si později vezme čtvrtý a na mě tedy zbyde ten okoralý, který nechci, a tak se zapřu a nejím.

Ještě tu máš chleba, upozorňuje mě pussyspacer, jako by nevěděl, že já vím, co s ním je. No dovol, říkám já, a grandiózním pohybem, však lehce štítivě, uchopím krajíc a demonstrativně jím několikrát ťuknu o roh stolu, aby bylo poznat, jak je otloukaný chléb tvrdý. Žádný zvuk se sice neozve, ale já už odhazuji krajíc v dál a s grácií ležím a rozvaluji se na židli. Jsem jednoznačný a čitelný: Tvrdý chléb nejím.

Tak tam tak chvíli sedíme, já, starý, znavený, zmožený bard, a on, z jedné strany okoralý krajíc chleba, a přemýšlíme o tom, jaktože se mi podařilo zaťukat o stůl zrovna tou měkkou stranou, tím lícem ohavného rubu, když pussyspacer náhle prohlásí, že jestli se domnívám, že mezi námi leží ten okoralý chléb, tak se mýlím, neboť ten on již snědl, a já hned ve zmatku prohmatávám ten nešťastný krajíc, a je mi jasné, že se opravdu krutě mýlím, vždyť tenhle je čerstvý, měkký, a já s ním tady mlátím o stůl jak hovado.

A nezbývá se mi než sklonit se, sehnout se, poklonit se, pokořený před tou obrovskou chlebí moudrostí a před svým obětavým kamarádem, který se zarputilostí a obětavostí sobě vlastní pozřel tvrdý chléb náš vezdejší, aniž by hnul brvou.

I když, trochu při tom přeci jenom mrkal, myslím.