Návod na údržbu a přežití

Poslední dobou trávím čas sepisováním návodů a manuálů a přijímáním dobrých rad. Nebo aspoň dobře míněných rad. A takové jsou, jak známo, nejhorší.

Mé zásadní a časem jistě též kultovní dílo nese pracovní název Návod na údržbu a přežití pana Ludwiga W. Pontmercyho, bytu, Ženevy, jejího okolí a vůbec, a má sloužit těm dobrodruhům, kteří budou okupovat můj byt v době, kdy si já budu užívat krásy Turecka.

Takový návod, to není maličkost. Jak Ludwiga krmit, jak mu zprostředkovat výtah, kdy a jak zamykat, komu neotevírat, kde jsou policejní radary, kolik masa je možné přivézt z Francie...

Plus dvě hrsti dobrých rad a ponaučení, jako že nejlevnější vajíčka jsou ta francouzská kupovaná ve Švýcarsku a podobně.

A na oplátku dostávám spoustu dobrých rad, jak přežít Turecko. Kromě těch varovných, jako že padesát stupňů Celsia ve stínu nelze přežít a že nás stejně přepadnou, uvězní, či zabijí, dostávám tipy na zajímavá místa, která rozhodně musíme navštívit, zejména Thxkdlgjs a taky Bakshfhtkd.

Peníze s sebou nesmíme mít téměř žádné, aby nás nikdo neokradl, ale zároveň jich musíme mít hodně pro případ nouze (třeba kdyby nás někdo okradl). S sebou nesmíme nic mít, batoh musí být lehký, ale zároveň s sebou musíme mít haldu nezbytných věcí (jistě, pro případ nouze).

Sice bude teplo, ale v noci bývá chladno. Dva svetry jsou podmínkou. A dvoje boty. Pršet nebude, ale pláštěnka se hodí.

Koluje o mně taková historka, že prý jsem si loni na backpackers-výlet do středního Dánska přivezl v batohu dvoje dámské plesové šaty, skleničky, porcelánové talíře a podobné nezbytnosti. Je to sice pravda, ale kdybychom čirou náhodou při tom putování narazili na nějaký ples, myslím, že by tu historku obě dámy naší výpravy vyprávěly výrazně odlišným tónem. Skautská přípravenost mi není cizí, jen to holt loni nevyšlo.

Balení do Dánska mi ulehčovala skutečnost, že jsem měl přibližné tušení, jak to asi v Dánsku vypadá. O Turecku nemám tu nejmenší představu. Nechal jsem si od Pussy Spacera zkontrolovat svůj seznam věcí, které si chci vzít. Kam si myslíš, že jedeš? vysmál se mi. Však Turecko je civilizovaná země, jistě tam i hotely mají. Les, džungle, pustina, divočina - a ty si bereš after shave? A kde máš busolu, ogare?

A do toho nějaký americký server, který vykřikuje, že v Turecku lze přežít i s pouhými čtyřiceti dolary na den. A pak si z toho vemte nějaké ponaučení, dolary v divočině.

Chtěli jste čepičku? Tu ji máte!

Zatím se mi nepodařilo ulovit fotku, na které bych byl ve své retro čepici řádně vyfocen zepředu či alespoň z boku, a tak vám nabízím něco jiného, možná i lepšího.

Michal Horáček si totiž pořídil tutéž čepku! A že se v ní nechal vyfotografovat, můžete se z ní kochat i vy.

Ano, i mně takhle sluší... 

Rozhovor s Michalem Horáčkem na Lidovkách

Pád osamělého jezdce

Padlo Špidlo, padlo na sále, zpívá se ve známé písničce.

Tipování proběhlo neslavně, občanky zůstaly nedotčeny a kdopak to tam nesměle na koni sedí? Není to pocestný?

Vladimír Špidla je jistě hodný a čestný člověk, i když s poněkud pokroucenou (totiž sociálnědemokratickou) vizí. Leč není to dobrý předseda vlády. Já bych taky nebyl. Furt s někým něco vyjednávat, fuj ble, já na to vykomunikovávání s ignoranty nejsem.

Nový pocestný, tedy nový šéf ČSSD, s tím už to bude jiné. Ten má totiž klientelismus v krvi. Ten se nezakecá. Ale nějak ztratil víru ve hru, nezdá se vám? Příliš se bojí, že si zlomí vaz. Lépe řečeno, že mu bude zlomen. Adeptů by se našlo, jéje.

Politická krize, to je bahýnko, v tom se dá rochnit, v tom se dá spekulovat! Ale všimněte si, že to nikoho nijak zvlášť za palec netahá. Koruna trochu upadla, však se zase zvedne, pivo se nezdražilo, ba ani ten fotbal se nepřestal hrát, což je od našich fotbalistů opravdu nevkusné. Republika se zmítá a oni si čutají do balonu.

Jenom ti politici s tím teď mají spoustu práce. Užuž chtěli vyhlásit parlamentní prázdniny, a najednou aby sestavovali vládu. Jak vidíte, mají ten život velice, velice těžký. A já dneska půjdu do kina na nějakou zelenou příšeru, Shrek 2 se to jmenuje. I já to mám velice, velice těžké...

Anketa o Špidla

Vydrží Špidlo nebo nevydrží? Stane se Standa Velkým Šéfem?

Česká republika je v krizi! Tedy vlastně vláda je v krizi, lidem je to jedno. Co to plácám, ČSSD je v krizi, koalici je to jedno. Vlastně je v krizi Špidlo - a tomu je, jak známo, jedno úplně všechno, hlavně když tu jsou zdroje.

A proto na něj sázím. Má takový upchímný kukuč, že? Ale jinak má Standa pravdu: Až co řekne strana. A co říkáte vy?

Není gril jako dril

Po včerejším BBQ byly dnešní dva ranní dřepíky obzvláště vypečené.

Začátek akce byl ohlášen na čtvrtou hodinu odpolední, takže jsem radši přijel už v páté, abych ještě měl kde zaparkovat. Organizátoři připravili kromě haldy jídla a pití také spoustu veselých soutěží, a v mnohých z nich jsem prokázal svůj nevšední talent.

Tak například při házení šipek na Beckhamovu fotku se mi jej podařilo dvakrát trefit do čela a jednou do očička. Nedivím se, že pak Angličané dopadli tak, jak dopadli. Leč málo bylo věrných...

V golfu jsem získal čtyři body z deseti a ve fotbale dokonce čtyři body z pěti. Zásadní problémy jsem měl s kriketem a se skládáním puzzle. Můj čas deset minut plus nápověda diváků plus přítel na telefonu skutečně nebyl nejzdařilejší.

Následovaly soutěže družstev, jejichž hlavním cílem bylo udělat ze soutěžících naprosté kretény. Těch jsem se raději neúčastnil, ale vesele jsem kvitoval, že v jednom týmu je můj šéf.

Jenomže šéf "musel" akutně odejít a povolal mě jako náhradníka. A protože jsem si mu půl hodiny předtím řekl o speciální prémii dvou tisíc franků, asi chápete, že jsem nebyl v situaci, kdy by bylo možné odmítnout.

Jak se nám podařilo dosáhnout na stříbrnou pozici, to už si opravdu nepamatuju. Ale ta půl hodina, kdy jsem byl svázán s dalšími třiceti lidmi nějakým lankem, byla docela drsná.

Fotky zatím žádné nemám, ale jisté je, že mé oblečení bylo to jediné pravé grilovací, vzbudilo zaslouženou pozornost a bylo mi dáno vyslechnout mnoho překrásných komplimentů. A když jsem se šel později převléct, neboť už začínalo být chladno, mnoho tváří posmutnělo.

V quizzu všeobecných vědomostí jsem úspěšně odpověděl na čtyři otázky z padesáti, ale před vyhlášením výsledků se rozhodčí stihl opít tak, že nebyl schopen mluvit, takže byl quizz skrečován. Předpokládám, že časem dostanu aspoň nějaké to čestné uznání.

Závěrečné karaoke francouzských populárních písní roztančilo celou louku, pak přišel profi zpěvák s kytarou, harmonikou a tamburínkou na noze, kopnul tam gé dur, zaševelil do mikrofonu Hey Jude, don't make it bad, take a sad - načež si odkašlal, omluvil se a odešel, a na screenu začali pobíhat panáčci v dresech.

Někdy tou dobou mě přestalo bavit vybírat ovoce ze sangria boule a v sedmdesáté minutě zápasu jsem rozpadající se společnost opustil. Tehdy se ještě mému proroctví o portugalské výhře 2:1 všichni smáli. Jenomže šipky nelžou.

A protože bylo ugrilováno asi o dvacet kilo masa víc, než se snědlo, BBQ pokračuje menším piknikem dnes o půl jedné.

Dnes se nepracuje

Oficiálně tedy ano, ale jinak to tu bublá a vře, protože za pár minut začíná montrózní BBQ pro šest set lidí.

Celý cerní IT department se radostně odebere na nedalekou (5 km) louku a tu řádně zvalchuje. Bude to fun a entertainment, slibují organizátoři, ale víc prozradit nechtějí.

Já budu pochopitelně přijímat nejrůznější fotbalové gratulace a výhružky, a pokud se bude pořádat soutěž o nejlepší kostým, rozhodně mám ve své grilovací košili a retro čapce slušnou šanci.

Pozitivní článek

Dnes jsem byl zase osočen, že umím jen kritizovat. Je mi z toho smutno.

Na Chininu už jsou čtyři stovky příspěvků, tenhle začíná pátou stovku. A všude samá kritika. Kde je nadšení, kam zmizela radost ze života?

Místo abych si vzal ponaučení z Vladimíra Špidla, který před několika lety ještě po stalinsku sekyrou točil nad hlavou, a dnes už zdraví novináře sokolským Nazdar!, potácím se tu v jakési agónii rádobyironie a nabízím falešné letenky za korunu. To je život?

A proto měníme kurz! Tento článek bude veskrze pozitivní. Plný životadárné energie, plný slunce a radosti.

Lidé, mám vás rád - bděte!

Do Paříže za korunu

Zajímavé ceny letenek nabízí Student Agency.

Třeba Paříž za korunu, to je lákavé, ne? Pochopitelně plus letištní poplatky.

Jak lehce přijít o pas

Easy-peasy, frnk a už je pryč.

Že chci jet do Turecka, to už víte. Že mi turecký konzulát v Curychu dal blbé telefonní číslo na turecký konzulát v Ženevě, to jste se právě dozvěděli. A že se mi ten konzulát nakonec podařilo vypátrat nedaleko Carrefouru, to už je informace, kterou si do ženevského kontextu dokáží zařadit jen ti vyvolení (mimochodem, zpáteční letenka Praha-Ženeva teď stojí bez letištních poplatků 3 tisíce Kč).

Na konzulát jsem přišel takhle jednou odpoledne, už měli zavřeno, ale formulář mi ještě dali. A úředník za přepážkou se mi svěřil, že neví, kolik mě to bude stát.

Formulář jsem vyplnil s pečlivostí sobě vlastní, ba i fotku jsem nalepil, a šel znovu na konzulát. Tentýž úředník si ode mně vzal formulář, pas a občanku a požádal mě o dvacet pět franků.

Jeho znalosti francouzštiny nebyly nijak ohromující, a tak jsme si povídali střídavě francouzsky a anglicky. Twenty-five, povídá, a já mu dávám twenty-five.
- Nene, twenty-five, to je málo!
- Však to je twenty-five!
- Nene, ještě deset!
Přidávám tedy ještě desetifrankovku.
- Taktak, twenty-five. Víza budou mezi druhou a třetí odpoledne.

V půl třetí tam jsem opět, ale povídám si jenom s mluvítkem na chodbě.

- Přišel jsem si pro pas.
- Pasy se vydávají od tří hodin.
- Ale vy jste říkal...
- Nene, až od tří. Od tří do půl čtvrté.

To byl pátek. V pondělí ve čtvrt na čtyři jsem tam už počtvrté. A zase mluvítko.

- Přišel jsem si pro pas.
- Svůj pas už jste si vyzvednul.
- Éé cože? Já jsem si přišel pro svůj pas!
- Však už jsme vám ho dali, hezký den.

Milé, že? Znovu jsem zazvonil.

- Haló, ale já svůj pas opravdu ještě nedostal!
- Ale ano...
- Ale ne!
- Tak pojďte dál.

Úředník, který podle mého hlasu moc dobře poznal, že jsem si svůj pas už dávno vyzvedl, při mém spatření jen pokýval hlavou.

- No jistě, vy už jste si svůj pas vyzvedl.
- Nevyzvedl!

Takže jsem bez pasu. Ztratil se nebo byl ukraden, vždyť je to jedno.

- Vyzvedl jste si ho včera!
- Ale včera byla neděle!

To jej trochu zviklalo. Na takový protiútok nebyl připraven. Mé zoufalé oči zachytily hromádku pasů na stole. Ten navrchu je zelený, zprohybaný - že by?

- Támhle je můj pas!
- Tohle? Ale prosímvás...

Byl to můj pas. Dostal jsem jej zpátky a dokonce v něm mám i to vízum.

- Divné. Jsem přesvědčen, že jste si svůj pas již vyzvedl. Promiňte.

Studie šelmy

Z přírodopisného seriálu BBC.

$$OBR7245$$ Pozorovaná šelma se po kratším podřimování protahuje na třech tlapách a začíná mrskat ocasem - dostává chuť lovit.

Pomalu proběhne své teritorium, pak trochu vřískne a uskočí do strany. To je signál pro všechny myši, aby vylezly ze svých úkrytů. Hra začíná.

Šelma vběhne do pokoje a zběsile zaútočí na koberec. Ten se po chvíli vzdává, a tak šelma uskočí k posteli, odrazí se od ní a pádí do koupelny, kde se schová ve vaně. Ocas zuřivě mlátí do smaltu.

A je tu další výpad. Dvě kolečka cvalem pokojem a kuchyní jasně ukazují, kdo je pánem situace. A už se ukazuje první nepřítel, ze kterého se brzy stane oběť. Bílá myška letí vzduchem s rozpáraným břichem a už šelmě nestojí ani za pohled.

Ale ještě je tu ta velká myš na gumě. Šelma vyskočí půl metru do výšky a myš nemilosrdně zasahuje. Pravá, levá, pravá - nevinně vypadající drápy (viz detail obrázku) se dokáží pěkně zarýt do masa.

Myš brzy umdlévá. Ale šelmu to už nebaví, zasadí poslední ránu a jde se napít. Pak si přivolává výtah na knihovnu a z výšky spokojeně pozoruje své království.

Zápas budhistů s vodopádem

Nenápadná reklama na Gramec.

Budhisté versus vodopád. Kdo zvítězí? A je to horší než postultrakreace mrtvého punku?

Příběh Muhammada, Abú Músy a československých traktorů

Z knížek občas vypadnou věci...

Knížky z antikvariátů. Kupovával jsem je po dvaceti kilech. Dneska už ne, nemám k francouzsky psané literatuře takový vztah.

A z jedné takové knížky vypadl novinový výstřižek. Předchozí majitel knihy si vystřihl článek Zpěv o statečnosti sovětského lidu. To je o Šostakovičově Sedmé symfonii, kdyby vás to snad zajímalo.

Na druhé straně výstřižku jsou pak skutečné skvosty. Ze kdy noviny jsou, nelze s přesností určit, já to odhaduji na polovinu května 1975. Rozvitá československá socialistická společnost v té době měla jasno, na čí straně izraelsko-palestinského konfliktu stojí:

Jmenuje se Muhammad: "Mně zabili tři bratry a rodinu vyhnali z půdy. Otec je dodneška v jeruzalémském vězení (on říká Kuds, nikdy nevysloví jméno Jeruzalém), nikdy ho už asi nespatřím. Proto jsem příslušníkem ozbrojené složky Al-Fatahu As-Asífy. Budu bojovat do posledního dechu. Je to moje právo a jediná povinnost."

Abú Músa: "V sedmnácti letech jsem zešedivěl. Viděl jsem kolem sebe jen smrt. Z pětičlenné rodiny jsem zůstal sám. Nejmladšímu sourozenci, když ho zabili, bylo šest měsíců. Jsem připraven kdykoliv. Na všechno. Vím, že máme pravdu a právo na své straně. Prostředky, kterých používáme, nám byly vnuceny. My jsme to nechtěli. Kuds je náš (rozuměj Jeruzalém), není ani mezinárodní, ani izraelský, je palestinský. Za to třeba zemřu."

Nejlepší z nejlepších - znamené totéž jako nejtvrdší z nejtvrdších - jdou dobrovolně do ozbrojených složek Organizace pro osvobození Palestiny. Potom mizí z utečeneckých táborů v nepřístupných horách Arkúbu. Viděl jsem ty hory. Jsou to dobří spojenci. Lepší někdy než lidé.

To je sloh! Srovnejte si to s dnešními novinami. Kam zmizeli tito umělci pera?

Pro odlehčení ještě něco málo o jarním mezinárodním zemědělském veletrhu:

I přes velikou mezinárodní konkurenci, například v traktorech, jimiž bylo veletržní výstaviště přímo zaplaveno, náš traktor Zetor nic neztratil ze své popularity a je stále jugoslávskými zemědělci nejžádanější. Právem v hale čs. expozice zaujímal čestné místo jubilejní, již 35tisící traktor Zetor, dodávaný do Jugoslávie.

Smutné doznání

Přijít k Chininu je jako přijít ke zpovědi.

Co tě trápí, synu?

Mé veřejné prohlášení, že jsem si pořídil speciální košili ke grilovacím příležitostem již vzbudilo zaslouženou pozornost a všichni nedočkavě očekávají mou přítomnost na dnešním (v tomto roce již třetím) grilování.

Naše grilovací techniky se stále vylepšují. Minule bylo dřevěné uhlí sbratřeno s pepem (pevném pedpelevečem (to je maďarsky)) a dnes to snad někdo polije naftou či co. Já budu chodit okolo ve své mnohabarevné košili a mentorovat o tom, jak se mi podařilo zapálit uhlí pouze pomocí několika listů novin, dvaceti zápalek a čtyřiceti minut usilovného dmýchání.

Pokud tam tedy ovšem půjdu. Možná mě představa zítřejších dvou dřepíků natolik vyčerpá, že zůstanu doma. Ale pokud tam přeci jen šel, zřejmě tam na mě čeká mé jubilejní desáté pivo.

Počítejte se mnou: První pivo bylo to londýnské, v září 2001. Pak víc než dva roky nic, pak v průběhu půl roku dvě piva v meyrinské hospodě. Dvě piva na prvním grilování. Tři piva v Amsterdamu. Jedno pivo na druhém grilování. To je dohromady devět. Nemluvě o tom, že osm z nich byly třetinky.

Jak je možné, že jsem já, známý nepijan piva, už vypil za svůj život více než tři litry tohoto mohu? Moku za to? Nebo je to jen přirozená reakce na to, že se brány pekelné otevírati ráčejí?

Neviděl bych to tak zle. Bude to za třikrát chininenáš a po večeři žádný moučník.

Děkuji, velebnosti.

Kompletní program cvičení pro začátečníky

Chinin představuje naprosto unikátní bobo-cvičební program. Cvičte s námi!

Co děláte celé dny? Vysedáváte u počítače, vaše tělo krní, svaly ochabují. Váš zdravotní stav se pomalu horší, křiví se vám páteř, už teď se vám ráno špatně vstává. Jaké to bude za deset, za dvacet let?

Pokud se nechcete stát troskou, zkuste své tělo trochu potrápit, dodat mu trochu vzpruhy! Zapojte se do tohoto programu: Nebude vás to stát příliš času a přitom se první výsledky dostaví velice záhy. Ba co víc, začne vás to bavit! Nevěříte? Myslíte si, že to nezvládnete? Nebojte se - pokud jsem to dokázal já, dokáže to vy také. Přijměte tento veřejný závazek. Vaši spolubojovníci v tomto trochu hořkém cvičebním programu vás podpoří.

Již nějakou dobu jsem uvažoval o tom, že bych měl začít cvičit. Ale nemohl jsem se odhodlat. Znáte to, začnu zítra, pozítří.. pokud vám chybí metodika a motivace, nikdy se svým tělem nic neuděláte.

Program Chininu vám dodá metodiku i motivaci. Je to program veřejný, vaše úspěchy budou objektivně měřitelné, budete mít porovnání s ostatními.

Předcvičební příprava

Příprava je velice důležitá. Ze všeho nejdřív si doma najděte na cvičení vhodný prostor. Nejlépe samostatnou místnost, kde vás nebude nikdo rušit, ale postačí i malé místečko v ložnici nebo obýváku. Důležité je, že to od této doby bude vaše cvičební místo. Jak vidíte, nejsme nároční. Není třeba chodit do posilovny či na stadion. Pro začátečníky je nejlepší jejich vlastní domov. Nemusí nikam docházet a nejsou stresováni cizím prostředím.

Následující tři odstavce jsou určeny pouze pro bobos. Pokud nejste bobo, nemusíte se jimi řídit, ale stejně si je přečtěte, ať víte, zač je toho loket.

Kupte si speciální cvičební podložku. Vypadá jako silnější karimatka, je přiměřeně tvrdá a bude perfektně odvádět váš pot. Kupte si cvičební úbor. Kvalitní značkové savé tílko a elegantní leginy s proužkem by mohly být to pravé. Nebojte se do oblečení pořádně investovat, na svém zdraví nesmíte šetřit.

Velmi důležité jsou boty. Musí vám dokonale padnout, nesmíte cítit žádnou známku nepohodlí. Opět - nešetřete! Bota musí být lehká a přitom pevná, abyste si nepřivodili žádné zranění.

Pořiďte si také zrcadlo, abyste se mohli při cvičení pozorovat. Už během prvního týdne cvičení pocítíte a uvidíte zlepšení své kondičky, nemluvě o zbytnění svého ega.

Obecné metodické zásady

Začátečníkům se často stává, že se zbytečně přetěžují. Následující zásady jsou naprosto klíčové a je nutné je dodržovat. Jinak nedosáhnete očekávaných výsledků, a dokonce si můžete své zdraví trvale poškodit.

Cvičte pomalu a důkladně, tahem a tlakem, nikoli švihem. Cílem není mít cvičení co nejrychleji za sebou, ale skutečně precizně provádět jednotlivé cviky.

Mezi jednotlivými cvičeními musí být pauza minimálně 48 hodin. V této pauze se vaše svaly regenerují a rostou. Budete-li cvičit každý den, budete brzy vyčerpaní a nárůstu svalové hmoty se nedočkáte.

Nezvyšujte příliš zátěž. Zvýšení zátěže musí přijít teprve tehdy, pokud současnou zátěž naprosto bezproblémově zvládáte. Uvědomte si, že svalové úpony reagují pomaleji než svaly.  Při příliš radikálním zvyšování zátěže to svalové úpony nemusejí vydržet a můžete se tak dostat do velkých zdravotních potížích.

Jak je program sestaven

Při tvorbě cvičebního programu jsem měl na mysli, že je určen výhradně začátečníkům, kteří potřebují jednoduché, ale přesto praktické cviky. Začíná se tzv. základní zátěží, kterou by měl i začátečník bez problémů zvládnout. Pravděpodobně se vám bude zdát, že byste mohli začít i od vyšší zátěže, ale pozor, pokud nejste zvyklí na pravidelné cvičení. Jednorázová vyšší zátěž se může stát problematickou, pokud se začne provádět pravidelně.

Pravidlem je cvičit třikrát týdně. Já osobně cvičím vždy v pondělí, ve středu a v pátek, a to hned ráno. Vy si stanovte časy, které vám nejlépe vyhovují. Je ale třeba tyto časy dodržovat! Výsledky jsou neuvěřitelné. Začal jsem cvičit v pondělí, v úterý večer jsem usínal s tím, že se těším na středeční cvičení, a dnes ráno už jsem cítil, jak se mé svaly začínají probouzet, jen co jsem si oblékl své tílko. Toto cvičení vás bude bavit!

Program můžete začít kdykoli - ale začněte co nejdřív, hned teď! Program je vypracován tak, že se základní zátěž zvyšuje vždy o stejnou zátěžovou jednotku každý měsíc. To je dostatečný čas k tomu, abyste si na novou zátěž zvykli vy, vaše svaly i svalové úpony. Není důvod spěchat!

Pokud se zapojíte do tohoto programu, umístěte si na svůj web naši ikonku. Pokud vydržíte měsíc, můžete ikonku změnit - přidat jednu zátěžovou jednotku. Program končí před Vánoci, vaše nové tělo pro vás bude tím nejlepším dárkem. Tou dobou už budete na více než trojnásobku základní zátěže!

Pokud se přidáte později, nevadí. Každý, kdo se před Vánoci dostane minimálně na dvouapůlnásobek základní zátěže, dostane certifikát o úspěšném absolvování tohoto programu. Nikdo vás nekontroluje, je jen na vás, zda budete dodržovat pravidla hry. Proč šidit sami sebe? Řádně na sobě pracujte a před Vánoci z vás bude lepší člověk.

Podrobnosti

 Tento unikátní cvičební program se jmenuje Dřepíci. Jediným cvikem tohoto programu je dřep. Krásný pomalý dřep v předpažení. Základní zátěží jsou dva dřepy. Začněte cvičit a dejte si na svůj web naši ikonku 1 dřepík. Pokud vydržíte celý měsíc (třikrát týdně), zvyšte svou zátěž o jeden dřep a zažádejte si o novou ikonku, 2 dřepíky. Každý měsíc jeden dřep navíc, každý měsíc nová ikonka.

Začněte dnes a získejte maximum! Před Vánoci si na svůj web můžete umístit ikonku až sedmi dřepíků. Ale pokud se vám to nepodaří, nezoufejte. Každý, kdo získá alespoň pět dřepíků, obdrží oficiální dřepí certifikát podepsaný Velkým Dřepíkem.
Pokud se ukáže, že jsou pro vás Dřepíci zajímaví, pokusím se pro celý projekt získat záštitu ministryně školství, mládeže a tělovýchovy.

Přidejte se k nám, staňte se členem programu Dřepíci! I vy můžete udělat něco pro své tělo, i vy můžete být dřepíkem!

Volby, nadávání na politiku a adopce

Potěšili jste mě. Nevolili jste Špidla, a já vás tedy nebudu nutit adoptovat africké dítě a zásobovat jej chininem.

Leč White Dog položil zásadní otázku, a tedy u voleb ještě chvíli zůstaneme: Mohu nadávat na politiku, když jsem nebyl volit? Tedy, on se neptá, on říká, že ne. Já se taky neptám, já říkám, že ano.

Neboť právo nadávat a stěžovat si je nezávislé na volebním právu. Nejsem zastáncem povinnosti volby; nejít k volbám je pro mě stejně silným vyjádřením názoru, jako volba. A leckdy je to názor značně jadrný.

Je to pořád ten stejný kolovrátek: Sám sis nezkusil péct rohlíky, tak nenadávej, že jsou tvrdé.

Ovšem nesouhlasím ni s Arturem Dentem (tamtéž v komentářích), když říká, že nadávat mohou všichni, ale voliči mají čisté svědomí, protože dělali, co mohli. To maximum dělá málokdo. Odvolit a pak nadávat, to je prosté. Udělat něco víc, v politice se přímo angažovat - komu by se chtělo?

Začarovaný kruh: Vlezu do politiky, abych ji změnil, a ona změní mě. Protože abych uspěl, musím být větší svině než ti ostatní. A tak tam nelezu a místo mě tam lezou ty větší svině.

Ale ten potenciál sedmdesáti procent nevoličů je přece ohromný. Kdyby všichni najednou vstoupili do politiky a chovali se slušně (ne, to opravdu nelze brát vážně), tak by přece museli něco změnit!

Všechno je to fikce. Síla slušných sedmdesáti procent je čirý nesmysl. Seďme doma a dál důsledně oddělujme nás, kteří jsme slušní a poctiví, občas chodíme a občas nechodíme volit, semtam v práci ukradneme tužku nebo papírový blok a jen výjimečně někoho podrazíme, od těch politických hajzlů, kteří si mohou dovolit všechno. Protože my nejsme jako oni.

Roztodivné divnosti

Dvě situace z jiného světa a na závěr žádost o radu.

Mám na stole takový ten děsně velký skicák, na který si člověk může psát poznámky, a je to děsně šikovné, protože nemusím pořád hledat kus čistého papíru. A že je velký a vejde se na něj hodně zápisů, jeden list mi dlouho vydrží.

A tak teď ten aktuální zkoumám. Třeba tady: 1048576. To je mi pěkné číslo. Odhaduju, že to bude dvě na dvacátou, jinak nevím, proč bych si ho psal. Nebo tady, to je moudro: á na druhou plus á krát bé mínus bé na druhou je nula. To zase vypadá na zlatý řez, co říkáte?

Ovšem skutečná záhada je tenhle zápis: 17:00 Příbram. Stáří zápisu rok až dva. Jenomže já a Příbram? Kde by se vzalo, v Příbrami jsem nikdy nebyl, ani nevím, kde taková Příbram leží. Anebo si to jenom nepamatuju? Byl jsem v pět hodin v Příbrami, ztrapnil se a vytěsnil tuto nemilou příhodu z paměti? Nebo jsem si to napsal, abych věděl, kam nejet?

Jestli si někdo vzpomínáte, že proč kdy a s kým jsem do Příbrami jel a co jsem tam dělal, určitě mi dejte vědět. Teď jsem se kouknul do atlasu, kde ta Příbram vlastně je, je to strana 35, políčko F2. Nová Role u Karlových Varů je taky na políčku F2 (strana 19), že by to souviselo? V Nové Roli jsem už totiž několikrát byl.

Druhou záhadou není městomořekuřestavení, ale pánhradmužstrojpředsedasoudce. Nějaký Honza, který mi posílá sms. Z čísla, které neznám, mi Honza, kterého neznám, píše: Ok. Honza. Nebo jindy: Ok, Honza. Moc nápaditý zjevně není.

Tak si říkám, když mi těch smsek už poslal několik, to on mě má jistě uloženého v seznamu. To se stává, že si blbě uložíte číslo. A od mého falešného já dostává rozkazy a když je splní, tak to potvrdí smskou. Ale jak ty rozkazy dostává, to mi není jasné.

Že by měl správné i špatné číslo uložené pod stejným jménem? Nebo má dotyčný dva telefony? To by šlo. Z pracovního odešle rozkaz, na soukromý mu přijde odpověď. A že jsou ty odpovědi nepříliš bohaté na informace, ještě se nepřišlo na to, že chodí cizímu člověku. (Fuj, to je strašné, psát o sobě jako o cizím člověku!)

A toho je třeba využít a poslat Honzovi fiktivní rozkaz. Něco reálného, co zbaští i s navijákem. Jenže co? Nevíme, kde Honza bydlí, s kým se stýká, jaké má koníčky. Toť výzva. Sejdeme se za dvacet minut na obvyklém místě. Ale co když se nescházejí? Skoč z okna. Ale co když bydlí v přízemí? Bezvěrec nesmí uprchnout! To by snad šlo...

Každopádně se zamyslete a pokud vás něco geniálního napadne, klidně těch deset korun za sms obětuju. Snad mezi oblíbené čtivo tajemného Honzy nepatří Chinin. Ale risk je zisk, že?

Žehlení, nakupování a splněný sen

Žehlení. Neznám příjemnější způsob trávení nedělního podvečera. Zatímco tělo vykonává stále tytéž stereotypní pohyby, myšlenky mohou volně plout povětřím. Zvlášť když je větrno jako včera.

Také se vám oblečení samovolně roztahuje do šířky? Jako by volalo: Přiber, ztloustni, chci obejmout a mazlit se s tvými tukovými polštáři! No, zdá se, že moc daleko od žehlení ty myšlenky neodlétly.

Byla toho žehlení pěkná kupa, už jsem ji pozoroval delší dobu. Než tohle všechno žehlit, radši si koupím nové, řekl jsem si v sobotu ráno. Vyřadil jsem tedy kousky více než půl roku staré, neboť bych nerad chodil ve stejných věcech jako minulé léto, usoudil jsem, že tisíc franků v peněžence je dostatečně vysoký obnos, a vyrazil do města.

Že jsem si kromě oblečení koupil i několik těch kompaktních disků, to asi není třeba zdůrazňovat (tak proč to dělám? jo aha, chci se pochlubit, že jsem sehnal Péllea a Mélisandu na DVD).

Před pár lety jsem šťastně zmužněl do konfekčních velikostí a od té doby je radost na mě nakupovat. Nemusím se zdržovat zkoušením, nestojím frontu na zkoušecí kabinu. Svá čísla znám, mé bystré oči mě nenechají na pochybách, zda mi ten který kus oblečení bude slušet nebo ne, prostě se při nákupu zbytečně nezdržuju.

A tak jsem tedy během několika hodin obohatil svůj šatník o:

• jednu velmi pěknou mikinu s kapucí ("V mikině s kapucí se jí strašně líbíte." - Men's Health),
  
• čtvery tříčtvrteční kalhoty různých barev,
  
• ke každým z nich jedno chic tričko,
  
• plus pět dalších, ke kterým si můžu vzít libovolné z těch kalhot (takový jsem vychytralý),
  
• dvě bílé letní košile s jemným proužkem,
  
• jednu modrošedou s dlouhým rukávem a jednu plážovogrilovací, ve které budu ozdobou každého BBQ
  
• a konečně dvě čepice, jednu vlněnou pletenou a jednu plátěnou se štítkem, vlastně jednu retro (ke které mi ovšem ještě chybí pumpky) a jednu lehce postmoderní, však v klasických barvách.

To jistě stačí k tomu, aby byl člověk spokojen. Jenomže já si navíc splnil svůj letitý sen. Už ani nedokážu přesně datovat, kdy mě to popadlo, ale vím, že už před čtyřmi lety jsem po Tom nějakou dobu toužil.

Po bílém obleku. Ale ne po tom zářivě bílém, ve kterém se sestupuje po dlouhém osvíceném schodišti a zpívá se if I can make it there, I'll make it anywhere, it's up to you, New York, New York (sakra, že by?). Po tom zakaleném, režném. Po lněném obleku s kostěnými knoflíky, jednořadém, lehkém, letním, s jedním rozparkem vzadu pro elegantnější jízdu na koni.

Teď jej konečně mám. Takže si budu muset najít jiný sen.

A patří-li někomu, tož patří noci

Neboť i Chinin je nebe se všemi hvězdami.

Páteční melankólie nabývá obludných rozměrů. Statisíce lidí umírají na súdánské poušti, aniž by kdy četly Chinin. Je na světě nějaká spravedlnost?

A přitom každý z nás může pomoci, každý může "adoptovat" malé Afričátko a jednou měsíčně mu vytisknout a poslat kompilaci těch nejzávažnějších hořkých sdělení. Leč málokdo k tomu najde odvahu. Jako by nám chyběla síla. A jak nás učí Hvězdné války, když nemáš Sílu, použij aspoň Vidličku.

Proto jsem se rozhodl, že začnu cvičit. Získám sílu a duo HL&TN se mi přestane posmívat. A když se to nepovede, získám aspoň vidličku. Ta také není k zahození, stane se základem mé výbavy. Protože dnes i mladí muži musí přinést něco do manželství, a já se budu ženit co nevidět.*

Jiné události přidávají mé m-kólii poněkud brunátnější karakter. Třeba utajení smlouvy o Grippenech navěky, navěky.** Za to by se mělo střílet. A to mám prosím k militantním řešením daleko. No aspoň rozbít jim hubu by to chtělo.

Anebo víte co, když už jsou ty EP volby, udělejte mi radost. Nevolte špidlíky a já po vás nebudu vyžadovat tu adopci, jo?

___________________
* Protože mezi věrné čtenáře Chininu patří i mí rodičové, kteří takto získávají v podstatě jediné (i když trochu zkreslené) informace o mém pobytu mimo vlast, chtěl jsem je tímto jen trochu pošťouchnout.
** Bystří čtenáři opět zaznamenali citaci z Jiřího Wolkera.

Povinnost volby

Belgičtí přátelé mi připravili nejeden úžas, když mi vyprávěli o svém volebním systému.

Kdo nepřijde k volbám, dostane pokutu. Svoboda volby volit či nevolit se redukuje na přijít k volbám a volit platně či neplatně. A prý je toho hojně využíváno. Na volební lístek výtvarně ztvárníte prasátko nebo lístek jinak znehodnotíte, a šup s ním do urny.

Nebo místní volební komise. U nás je to dobrovolné, dokonce se za to ještě platí. Komisaři jsou děsně důležití, kontrolují občanky, odškrtávají jména v seznamech, kdo by si to nechtěl zkusit, že.

V Belgii se volební komise vylosují a jednou to padne i na vás. Přijde vám úřední dopis a jste komisařem. Nechcete? - pokuta. Je to jasné, práce komisaře je děsně nudná, kontrola občanek, odškrtávání jmen v seznamech, kdo by tam lezl, že.

Houslový koncert

To tu snad ještě nebylo: Cizí historka! Přestože nikoho ze jmenovaných lidí osobně neznám, údajně existují...

Zdeněk byl houslovým virtuosem. Géniem. Tak to chápal Zdeňkův otec, když mu Zdeňkův učitel houslí potvrdil, že je Zdeněk tak dobrý, že nepotřebuje cvičit doma. Kam se hrabe na našeho strýce Rudolfa, který cvičil několik hodin denně a dnes fidlá druhé housle ve filharmonii.

Učitel houslí byl totiž chápavý člověk. Peníze, které Zdeněk dostával od svého otce na hodiny houslí, si s učitelem již několik let dělili na půl.

Zdeňkův otec jednou v hudebninách furiantsky koupil jeden Paganiniho houslový koncert (Dejte mi to nejtěžší, co máte!). Do synka génia je třeba investovat.

I stalo se, že jednou přijel na návštěvu strýc Rudolf. Zdeňkův otec se nadmul pýchou. Teď nastala ta správná chvíle se pochlubit. Tu máš, hrej! vrazil Zdeňkovi do ruky noty. Paganini, utrousil jen tak mimochodem ke strýci Rudolfovi.

Zdeněk se chopil houslí, ze kterých už téměř vyrostl. Neznalý not, spustil divokou jízdu smyčcem po strunách. Zdeňkův otec, hudebního sluchu nemaje, kýval zasněně hlavou mimo rytmus.

Dost! vykřikl po chvíli strýc Rudolf a obrátil se na Zdeňkova otce. Ty nemáš rozum? Nejtěžší houslový koncert na světě! Chceš to nebohé dítě strhnout?!

Krásně si hrál, Zdeňku, ale už to stačí, zbytečně se neunavuj. Běž si hrát, pokračoval. I strýc Rudolf byl totiž chápavý člověk.

Veeedroooo

Úmorné počasí mě malátní a vyčerpává. A to máme prosím teprve začátek pohromy zvané léto.

Ani kuchtit se mi nechce. Koupil jsem si nějakou hotovou polívku od firmy Gaspacho. Není to nic moc, ale když se ohřeje, dá se i pozřít.

Ale jinak, kde jsou ty zimní doby teplých snídaní, obědů i večeří. Teď mi ke snídani stačí vyčistit si zuby, na oběd si dám kus sýra a k večeři zmrzlinu.

Po práci přijdu domů, přemlouvám se, ať jdu ven, abych se trochu opálil, ale pak si dám za pravdu, že jenom blázen by chodil ve vedru venku, a po zběžném psychologickém vyšetření zůstávám doma a listuju si Bídníky v holandštině. Protože jsem je fakt sehnal. Měli brožované vydání za pět euro a vázané s ilustracemi za 180. Vzal jsem to levnější, holt asi nejsem takový bobo, jak jsem si myslel.

Na závěr tohoto značně nesouvislého blábolení se vám svěřím s něčím značně šokantním. Navštívil jsem Muzeum Vincenta van Gogha a zjistil jsem, že jsem se ideálům impresionismu už tak oddálil, že se mi celá ta nudná výstavka znelíbila. Za odhalení této tristní pravdy to vstupné jistě stálo. Filla rulez.

Jak je to se vztahem Loba a Té Neznámé

Po delší době přichází další pokračování oblíbeného pořadu Nad dopisy diváků. A Jindra Vostrá bude dneska jako břitva.

Tzv. vzkazník jsem na Chininu upozadil, protože se nějak neumím dokopat k tomu, abych vzkazy pravidelně pročítal, natož na ně odpovídal. Teď jsem ho ale už totálně upozadil, protože s takovými vzkazy, které se tu poslední dobou urodily, si můžete vy-víte-co.

Stručně tedy shrnu, že jsem nezpozoroval na vztahu Té Neznámé k Lobovi žádné trhliny, do kterých by stálo zato šťourat. Ze strany T.N. tam jsou jisté mateřsko-ochranitelské záchvěvy, ale to snad není na škodu. Jsou šťastným a harmonickým párem a vy nemáte šanci.

Děkuji za pozornost, loučím se s vámi a na závěr dnešního pořadu mám pro vás malé zamyšlení:

Proč muž tu na světě
vždycky dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá?

Tutudu tu tudu tudu pa pada pádá tutudu tu tudu tudu pá pá pá...

Tři příhody navíc, ať nežeru

Jedna z cesty tam, jedna vocamcaď a jedna z cesty zpátky.

Japonská příhoda

V letadle byla spousta Japonců. Možná nějaká delegace. Jeden před uličku vedle mě neustále odkašlával. Vždycky si dal způsobně ruku před ústa a pak pečlivě zkoumal, co si to do té dlaně vykašlal zeleného.

Zřejmě to bylo něco pikantního, protože to pak vždycky slíznul. To jsou ty moderní způsoby léčky, dneska to docela letí.

Česká příhoda

V sobotu se konala ohromná legalize party a demonstrace. O dvě ulice dál jsem potkal zájezd českých středoškoláků. Normnálně si s českými výlety nepovídám, spíš jsem zvědavý, co říkají, když si myslí, že jim nikdo nerozumí (tu příhodu ze sjezdovky už jsem tu vykládal?).

Tentokrát ale šlo o závažné mravní ohrožení, a tak jsem si odvedl stranou jejich dvě učitelky a vysvětlil jim, jak ty dětičky vedou. Do pekla.

Kam si myslíte, že jdete? syčel jsem na ně. Vy nevíte, že se vrháte přimo do chřtánu demonstrantů? To vám jejich rodiče pěkně poděkují, až jim přivezete děti pod vlivem opia!

Pak už jsem jenom z povzdálí pozoroval ten zmatek, jak se učitelky marně snaží velet čelem vzad a hledat únikovou cestu. Ale to už byla slyšet hudba, děti zavětřily vůni, kterou vítr přivál, prostě bylo pozdě. Ale fakt jsem se snažil, a tuto snahu jsem ocenil jedním modrým políčkem.

Švýcarská příhoda

Když jsme se před mnoha a mnoha lety vraceli z nějaké té školy v přírodě, radostně jsme v autobuse zpívali, že už jsme tady, už jsme tu, už jsme zpátky z výletu, a že nás maminka pochválí, protože jsme jako cikáni. Tenkrát se to ještě mohlo. Ale už si nepamatuju, proč jsme byli jako.

Střih, letadlo do Ženevy. Dámy a pánové, za patnáct minut přistaneme na źenevském mezinárodním letišti. Někdo výskl a začal zpívat, zřejmě francouzskou verzi té dětské písně. Hned se několik lidí přidalo. Byl bych se také zapojil, můj hlas je totiž ozdobou každého menšího sboru, ale bohužel jsem neznal slova. Navíc zpívaly pouze ženy, a tak jsem je svým barytonem nechtěl rušit.

Ale bylo to roztomilé. A být těm zpěvačkám o takových padesát let míň, mohlo to být ještě roztomilejší.

Není haše jako kaše

Vstoupil jsem tedy do města hříchu. Znamená to ale, že musím hned první večer strávit v gay clubu? A pokud ne, proč jsem to udělal?

Pravdou je, že jsem do Amsterdamu jel za operou. To může být jistě dvojsmyslné. Už vidím ty komentáře: Tak vy tomu říkáte "za operou", ha ha. Ne, kecám, málokdo je natolik slušný, aby mi v komentářích vykal, a já nejsem tak prudérní, abych tykající komentáře mazal. Ale pokud jsme spolu nejedli švýcarskou čokoládu, tak zachovávejme kánon.

Takže tedy opera. Všichni asi tak přibližně tušíme, oč se jedná. I když, pokud by se snad našel nějaký šílenec, který by letěl do Amsterdamu opravdu jen kvůli opeře, nebyl bych to náhodou já? To přece může být zajímavé, vidět v Amsterdamu Dona Carla... (A skutečně, přesně v té době, kdy jsem tam byl, jej dávali. Náhoda?)

Abych to tedy shrnul: Od teď už žádné narážky, já o tom budu dál psát jako o opeře a vy si myslete, co chcete.

Ten gay club byl holý omyl. Zajímalo by mě, kdo na ten nápad vlastně přišel. Že by to byl Manuel? Ale proč ho Lennaert na nic neupozornil? Prostě někdo prohlásil, že je třeba někam vyrazit a viděl nějaký klub, kde mají otevřeno dlouho do noci. A tak jsme tam šli.

Neonový nápis SoHo svítil do noci, u vchodu jsem se propletl mezi polonahými svalnatými mladíky s pěknými zadky a - jak se to říká slušně? Jo, upadl jsem do bahna velkoměsta.

Kam jsem to proboha vlezl, divil jsem se. Ale pak jsem zjistil, že je to vlastně příjemné místo. Koneckonců, všichni tam byli mladí a krásní, a jisté erotické napětí, které u baru lehce jiskřilo pohledy, dotyky a něžnými polibky, sálalo na parketu gesty, pohyby a jemným osaháváním, a vrcholilo kdesi v temných zákoutích docela velkého podniku, mi nebylo proti srsti.

Leč jsou i jiné zábavy. Coffee shopy a smart shopy. Poučen vašimi komentáři, přišel jsem do coffee shopu a žádal velmi silnou kávu. Obsluha mi nebízela různé druhy, ale já stále nebyl spokojen. Až jsem se přímo zeptal. Juicy fruit, máte?

Á, pán je znalec, řekla obsluha, pojďte se mnou dozadu. Vzadu bylo přítmí a velmi silná káva.

A pak se začaly dít věci. Čarodějnice, duchové, Mozart, Merlin, Kopernikus, jeho matka (proč?!), všechno se to přede mnou a ve mně prolínalo. Inu, opera. Ale tohle byla opera řeka, všechno to plynulo, postupně a přitom naráz, bez děje, jen jako nějaký prastarý rituál života a smrti.

V tomto rozpoložení, trochu zesláblý, jsem nastoupil do zpátečního letadla. Japonskou příhodu si schovám na později (mj. i proto, že se stala na cestě tam, takže sem vlastně nepatří, ale do Města hříchu se už taky nevešla). I švýcarskou příhodu dodám později; sice sem patří, ale není dostatečně úderná, aby mohla zakončovat tento bravurní článek.

Na závěr tohoto článku totiž patří podivný nápis na křídle: Do not walk outside. Zadumaně jsem na něj hleděl skoro celou cestu. Totiž jen do té doby, než jsem si všiml nápisu na papírovém pytlíku, který jsem našel hned vedle nabídky eau de toilette od Calvina Kleina. Tento sáček můžete použít jako blicí sáček. Naše letušky budou sáčky sbírat během letu, nebo jej můžete při odchodu zanechat na svém sedadle.

Od té chvíle jsem byl ještě víc nervosní. Že nemám za letu opouštět letadlo, to mi ještě zní rozumně, i když je ten nápis na křídle. Ale ta představa, jak letuška do mikrofonu zvesela zahalasí Dámy a pánové, sbírání sáčků!, to mě děsí ještě teď.

Soutěžíme o motorku

Slibovaná soutěž je tady. Je méně sofistikovaná, než jsem původně zamýšlel, ale pořád ještě stojí za to.

$$OBR6680$$ Na počátku byla cena. A některé z vás mohou tuto pravdu potvrdit. Luxusní cena - barevný obrázek super motorky, po které touží každý moderní chlapec a každá moderní dívka. Sen, kterému se nevyhnou snad ani bratři a sestry v různých politických uskupeních.

Cenu jsem tedy měl, leč neměl jsem soutěž. A dát ten obrázek někomu jen tak, nezaslouženě, to už zavání hříchem. A na to já nejsem. Věřil jsem ale, že jednou přijde ten okamžik pravdy, kdy prohlédnu. Věřil jsem, že si mě má soutěž najde.

Ta chvíle přišla včera večer v letadle. Když mě už přestalo bavit zmatené pobíhání letušek, odložil jsem Palm, kterým jsem vyhledával další blízká elektronická zařízení, a uchopil fotoaparát.

A tak tedy já, Symbol, vyhlašuji soutěž, v níž jednou jedinou cenou jest slastný obrázek motorky, který výherci či výherkyni pošlu poštou. Který stát se mi to podařilo vyfotografovat?

Své odpovědi pište do komentářů. Každý může odpovědět pouze jednou. Pokud porušíte toto pravidlo nebo jiná pravidla, která jsem příliš líný specifikovat předem, budete ze soutěže vyloučeni a vaše jméno bude potupným a hanebným způsobem použito v mém novém filmu. Což sice není novinka, ale i já fandím recyklaci.

Město hříchu

O cestě tam. Protože není cesty zpátky.

Ráno jsem vstal a zjistil, že nemám nic na sebe. Tedy nic, co by mě v Amsterdamu dostatečně reprezentovalo. Ale nakonec jsem našel svou oranžovou košili, která se mi pro tuto příležitost zdála obzvláště vhodnou.

V letadle došlo ještě před zvlétnutím k několika problémům. Jakýmsi záhadným způsobem se stalo, že nastoupilo víc lidí než mělo. Vypadalo to tedy, že nekdo bude muset celou cestu stát, ale letušky hrály s cestujícími tak dlouho škatulata batulata hejbejte se, až se jim podařilo všechny usadit.

Až na tu starou paní, kterou dočasně vystrčily před letadlo, a na toho pána, kterého umístily na záchod.

Když už všichni seděli, jedna dáma u nouzového východu předvedla kratší hysterický záchvat, prohlásila, že tam odmítá sedět, protože není připravena otevřít únikové dveře v případě nouzového přistání, a trvala na tom, že si musí přesednout.

Lidi se tedy zase různě pomíchali a když si poposedali a zmatek se zklidnil, dokonce zbyla nějaká volná místa. Stará paní před letadlem už odešla, ale aspoň ten pán ze záchoda mohl uvolnit toto důležité místo ostatním zájemcům. Což sice učinil, ale byl z toho celý nesvůj a brzy se tam vrátil.

A pak už začaly letušky provádět známé prostocviky, které jsem ke své smůle ještě neměl možnost si vyzkoušet. Ramenatá dvoumetrová letuška v mé části letadla to ale pěkně flákala, takže jsem stejně zase nic nepochopil.

Třeba jak si mám navléct přes hlavu záchrannou vestu, když si u hlavy přidržuju kyslíkovou masku? To mi ještě nikdo nevysvětlil.

A tehdy to přišlo. Letadlo začalo rolovat a já díky svému perfektně vyvinutému sluchu postřehl, že dvě řady za mnou cestuje se svými rodiči velmi malé dítě. Velmi malé a velmi uřvané dítě. Přemýšlel jsem, jak díte co nejefektivněji uklidnit. Nejlepší bude všechny vystrašit, řekl jsem si.

Otočil jsem se a vážným a pomalým hlasem česky řekl: Matku vzkřísil ještě stěží! Odlepili jsme se od země a od té doby byl klid.

Lety jsou čím dál tím horší. Kde jsou ty doby, kdy člověk dostal teplé hovězí na houbách s rýží a k tomu sklenku červeného vína. Dneska už je to jenom houska se sýrem (BA k tomu aspoň přistrčí kus vajíčka!) a trochu toho džusu.

Pravý stoprocentní pomerančový džus vyrobený z pravého pomerančového koncentrátu. Zajímalo by mě, z čeho se vyrábí ten koncentrát a kolikaprocentní je. Jestli to někdo víte, určitě se tu s tím svěřte. Já vám pak na oplátku řeknu, jak se v restauracích dělají hranolky. Ona vás pak na ně přejde chuť.

Holandský metapříběh

Nebyl jsem v tom Amsterdamu dlouho. Ale stálo to za to.

Všechno jsem si pečlivě zapisoval na papír, takže jestli se mi to někdy podaří přepsat do počítače, máte se na co těšit.

Začal jsem už v letadle. Zarputile jsem se zabral do psaní, ale po chvíli jsem zděšeně odhodil tužku. Vždyť já tu popisuju své holandské příhody, a přitom pořád ještě sedím v letadle do Amsterdamu! Jak jsem hledal hotel, co jsem v němnašel, kolikrát jsem jsem se ztratil... Tak to ne, pomyslel jsem si, fikcí to tady zaplácávat nebudeš.

Ale pak mi došlo, že je to vlastně jedno. Ať o tom píšu předtím nebo potom, stejně se ty příhody stanou. Já totiž v každém městě zoufale hledám hotel a v každém městě zabloudím. A na podrobnostech až tak nesejde.

Stejně jsem ale tu fikci nakonec vyškrtl. Ale přidal jsem jednu báječnou soutěž, ve které budete moci vyhrát ohromující cenu.

Předkrmem před mým holandským extempore budiž, že jsem pár hodin před odletem viděl švédský film Fucking Amal, známý též pod méně ofensivním, zato však více poetickým názvem Show Me Love. Tyhle fucking filmy mají něco do sebe. Tenhle byl o dvou školačkách, které v sobě našly zalíbení. Amsterdam byl pro změnu plný chlapců.

I já v tom našel zalíbení. Symbolicky.

A je to tady, čili Už to přišlo, neboli Já to říkal, že to tak dopadne

A měl jsem pravdu. To mám z toho, že vás oblažuji nejen příhodami vpravdě (a v Kristu) aktuálními, ale také těmi kostlivci, které mám poschovávané po kapsách jako babička Boženy Němcové, blahé paměti, a vytahuji tu jednoho, onde jiného, abych jimi potěšil vaše pátečně nešťastné schránky tělesné a stránky duševní. Neboť toto je tělo mé...

Tím chci ukázat Malému čtenáři jr., že i já dokážu být krásně rozvleklý a rozmanitě zašmodrchaný. Neboť lapidárnost a sebekázeň není všechno. Důležitá je disciplína.

A jeho výhružka ("Chcete vyprávět?!") mě přivedla k mým železničním anabázím, kteréžto jsem se rozhodl zde vylíčiti a parádně se tím ztrapniti, což používám jako prevenci vůči tomu, kdyby to na mě chtěl vytáhnout někdo cizí a účelově mě tak očernit. To se raději přiznám sám.

Tehdy to přišlo. To ještě není ta příhoda. Tohle je zatím metapříhoda, tj. pořád se patlám na začátku. Nepsal jsem o tom už náhodou?! To je to, co přišlo, už nevím, o čem všem jsem tu psal!

Věnoval jsem tedy chvilku vyhledávání a zjistil, že o různých vlacích jsem tu psal už asi desetkrát. Ale o tomhle náhodou ještě ne. Tak se pohodlně usaďte a poslouchejte. Jest pouze ironií osudu, že si vyslechnete zcela jiný příběh, než jsem měl v úmyslu psát. Holt jsou takovéhle úvody vyčerpávající. Snad příště.

Jsem takový vlakový ignorant. Obvykle jsem jezdil jenom autobusy, auty, na kole, nebo rovnou letěl letadlem. Vlaky pro mě zůstávaly záhadou. Třeba to, že si koupíte lístek a neřeknete na kdy. Prostě do nějakého vlaku nasednete a je to. A když se nevejdete... tak vlastně ani nevím. Já se vždycky vešel.

Okouzlen touto geniální vymožeností přišel jsem jednou na pražské Hlavní nádraží a zakoupil si zpáteční jízdenku do nějaké připražské vesnice. Jak já si to vychutnával! Koupil jsem si lístek a neřekl na kdy!

Lístek ale při bližším ohledání ukazoval řadu nesrovnalostí. Například tvrdil, že je nutné se do Prahy vrátit zpátky nejpozději druhý den ve čtyři ráno. Přiznám se, že jsem to nějak neměl v plánu. U pokladen zase fronta, kdo to má vyřizovat, holt si na cestu zpátky koupím nový lístek. Ale proč?

Až později mi jakýsi dobrodinec vysvětlil, že doba platnosti jízdenky se nějak odvozuje od délky cesty. A tohle bylo fakt kousek.

A tak jsem si tedy druhý den ve vesničce koupil jednosměrný lístek do Prahy a lebedil si, že jsem zas tolik peněz neprošustroval. Leč nebyl by to ten správný dobrodinec, kdyby mi neprozradil, že jsem klidně mohl na tuhle cestu použít místo lístku svou lítačku. Člověk se stále něco učí.

Od té doby si na vlaky dávám pozor. I vy se před těmi kovovými oři v oblacích páry mějte na pozoru. Ze země plné tulipánu vám přeji krásný víkend. Nezapomeňte si podat ruce. Aspoň dvakrát.

Made in China

Čína, taková velká země na východě, víte, o čem mluvím?

Znám jednu Číňanku, která pracuje v Cernu. Vysokoškolsky vzdělaná, stejně jako její rodiče. Člověk by řekl: elita.

A tak různě vyzvídám. Protože o Číně skoro nic nevím, a doufám, že se od Lei něco dozvím.

Komunismus v Číně? No, maličko, možná. Kulturní revoluce? Fáma, pomluva, pohádky pro děti. Gao Xingjian, nedávno dostal Nobelovu cenu, v Číně zakázaný. Neznám, nevím, nikdy jsem neslyšela.

A co jinak? Všechno v pořádku, všechno funguje, žádné problémy. Ale disidenty máte. Ne ne, to už není. Nevím.

Pořád jen úsměv na tváři. Prý se nesmíte stěhovat bez povolení. My se nechceme stěhovat. Prý může mít rodina jen jedno dítě. My nechceme mít víc dětí.

Úsměv. Úsměv. Nevím. Neznám. Nechci.

Výchova? Nebo strach?

Výlet do Amsterdamu

Sotva se Ludwig opět smířil s tím, že na něj nikdo nehvízdá, že se za ním nikdo neotáčí a že ho nikdo neláká na pochybné bonbony, přichází další změna.

Ludwig poputuje na čtyři dny do rukou polské královny Anny, abych si já mohl vyhodit z kopýtka v Amsterdamu.

Co tam? No, co se asi tak bežně v Amsterdamu dělá, že. Jedu na operu. Ale protože budu mít i spoustu volného času, nepohrdnu vašimi doporučeními, co v Amsterdamu navštívit, kam se podívat a co koupit.

Bydlet tam budu v nějakém hotelu blízko centra. Dneska jsem našel i webové stránky a musím říct, že bojim bojim. Hotelový slogan Už to nemůže být horší. Ale děláme, co můžeme. ve mně nevzbuzuje příliš pozitivní asociace. Pod odkazem postele je nějaká matrace pohozená na zemi a k tomu nadpis jako doma. A když jsem klikl na koupelny, zrovna se tam ve vaně producírovala nějaká ženština.

Radši jsem zavřel prohlížeč, přeci jenom jsem v práci. Ale evidentně se mám na co těšit.

Služební cesta - kam s ní?

Když mi šéf oznámil, že jedu za odměnu na služební cestu, říkal jsem si, že v tom bude nějaký háček.

Ale není.

Drahý hotel na pobřeží, plná penze, prostě luxus. Jenom jsem nějak nepochopil, kam to vlastně bude.

Jedeš do Nipples, řekl mi šéf, a já se lekl, že mě posílá do nějakého města hříchu. Ale brzy se to vyjasnilo. Jedu na Doples. Tedy do Naples.

Prostě: Kráááásnáááááááá je Neapol, kráááásnááááááá, když svííííítááááá...

Smutno, temno

Chodí sem a tam, mátoha, tělo bez duše. Tam a sem.

$$OBR6519$$ Ludwigu! - Nic. Ještě jednou jde očuchat prostěradlo, ještě jednou se zaboří do spacáku, ještě jednou jde ke dveřím, ještě jednou nakoukne do koupelny.

Ticho. Prázdno.

Nejsou. Odjely. Ale vysvětlujte to zvířeti. Pro něj umřely.

Jak jsem přestal být dítětem

Aktuální zamyšlení k Mezinárodnímu dni dětí.

Někdy se to muselo zlomit. A maturita, údajná zkouška dospělosti se svými trojhlavými neotázkami a dospělými kompromisy, tím zlomem jistě nebyla.

Myslím, že tím zlomem byl první červen 198?, kdy mě na oslavě Mezinárodního dne dětí organizátoři odmítli pustit na start mého oblíbeného závodu. Jistě, šlo o skákání v pytlích.

Zrudl jsem studem. Já, pytlový šampion, který každý rok kosil svými mohutnými skoky snožmo všechny protivníky, jsem byl falešně diskvalifikován, neboť bych svým dalším vítězstvím podryl již tak chatrné psychické zdraví dětí organizátorů. Vzal jsem si balonek plněný héliem a šel domů, potupen a zneuctěn.

Ale pak jsem dostal spásnou myšlenku. Jistě, do erárního pytle mě nepustí, ale když budu mít pytel vlastní? Soukromé vlastnictví se v té době ještě nenosilo, ale přesto jsme měli ve sklepě jeden slušivý pytel od brambor, který mohla místní pionýrská organizace těžko prohlásit za svůj.

Nenápadným a ledabylým krokem jsem se vrátil na startovní čáru a vlezl do svého závodního pytle. Děti v ostatních pytlích se proměnily ve velmi bledé želé, tak se rozklepaly strachem.

Svým jasným zrakem jsem hleděl k cíli, a najednou na mě padla tíha světa. Svěsil jsem ruce, pytel mi spadl ke kotníkům, a já pochopil. Už nejsem dítě. Tenhle závod už není pro mě. Stal jsem se mužem.

Když zazněl výstřel startovní pistole, kráčel jsem už dávno tiše a zamyšleně ke svým dospělým zítřkům. Ke svým dospělým kompromisům.

Hyjé ať se hnem

Především Petr mluvil, a to tak přesvědčivě, že když skončil, mnozí se ho zeptali: "Co tedy máme dělat?" Petr odpověděl: "Kajte se za své hříchy, každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista a také vy tak spolu se křtem dostanete dar Ducha svatého." Mnozí z nich ho poslechli. Toho dne se dalo pokřtít na tři tisíce lidí...

Myslím, že tato citace naprosto přesně vyjadřuje průběh druhého bloggerského soirée genevoise. Po počátečních zmatcích, zda slavíme křesťanské svátky svatodušní či židovské letnice, jsme si ujasnili význam prvního papeže (mimochodem opět Petra) pro dnešní svět, a otevřeli první krevní konzervu.

Po úvodních nesmělých kontaktech a neslané nemastné diskusi o budhistických mniších pod vodopádem jsme našli společnou lásku k mangovému čatní a Arthuru Honeggerovi. A když jsem ocitoval tu pasáž z Písma (ano, tu o zrození Ježíška, o pastýřích a pastýřkách), zábrany padly.

Ale zařekl jsem se, že o všem taktně pomlčím. Kompromitující informace, které jsem se dozvěděl o pomlouvaných nepřítomných, se ještě jistě budou hodit, a zde není třeba jimi plýtvat.

Jistou sociálně-psychologickou sondu si ale neodpustím. V rámci postmoderně fenomenologického diskursu se komiksově laděná parciální anticipace ukázala jako tvůrčí prostředek nečekané intensity. A zatímco tajemná H. L. jen slabě poodkryla své nitro, T. N. se svěřila úplně a zcela.

Upravená realita blogů mátla, ale teď už je to zcela jasné. Ve vztahu postavy A s postavou B je psychologicky starší a stabilnější postava s lepší postavou.

A dotyčný nejmenovaný by si měl příště dobře rozmyslet, komu v opilosti posílá své sms.