Máš pravdu, máš pravdu, máš pravdu

Sedím v tramvaji. Obvykle sedím, toť výhoda nastupování na Míráku (o zastávku dál totiž všichni vystupují). A vzadu za mnou někdo telefonuje. Mluví nahlas. Pekelně nahlas.

To máš pravdu, to máš pravdu, to máš pravdu. Jasně, že jo, jasně, jasně. A tys tam pak šla, tys tam šla, ne? No to bych ho zabil, to bych ho zabil. No to máš pravdu, máš pravdu. A komu to teda dal, komu to dal? No to je fakt hajzl, to je fakt hajzl, to je fakt hajzl. Ale večer tam dorazí, večer tam dorazí, že jo. Já mu to řeknu, já mu to řeknu, to máš pravdu, to máš pravdu.

Lidi obraceli oči v sloup a já se chystal tramvaj opustit, jenom jsem očima hledal toho stále se opakujícího mladíka. Stál tam s rukou u ucha a v té ruce nic nebylo. Žádný telefon, nic.

Co by ne, co by ne, co by ne.