Ájripít, blékhókdaun (Čmelák 2)

Dezorientovaný čmelák se začal pomalu šinout k pootevřené kočičí tlamě.

Previously on Čmelák.

Mířil do záhuby. Leč nezahynul.

Těžko říct, co to způsobilo. Snad jen to doolittlovské štěstíčko, snad že Damien došlo, že nemá pokryté všechny únikové cesty, snad pomohlo moje usilovné bzučení, kterým jsem se snažil obě kočky zmást a zároveň vyslat čmelákovi tajný kódový signál.

Bzz bzz, lítal jsem kolem koček.

Damien se na mě opovržlivě podívala - tak velcí čmeláci nejsou!

A ta chvilka nepozornosti stačila, aby čmelák mohl dopochodovat na kraj krabice, a odtamtud už vyletět do volného prostoru, vzhůru, výš, ke slunci...

Au - strop. Někteří čmeláčci jsou nepoučitelní.

A opět - snad ze zoufalství, snad ze žalu - k tomu špatnému oknu.

Prudký start z jednoho metru, křup, srážka s oknem, pád, během pádu se vzpamatovat, zpět na startovní pozici, s větším rozběhem, start ze dvou metrů, křup, srážka s oknem, větší pád, během pádu se vzpamatovat...

Křup, křup, křup. Bral to už ze tří metrů a padal téměř k zemi, než se mi jej podařilo synchronizovaným máváním a výkřiky pootočit k tomu správnému oknu.

Tu ho máme.



Není tam moc vidět, protože se vám snažím ukázat něco jiného. Chiméru, odraz ve skle. Toto okno sice vede ke svobodě, ale bezpečno tu není. Ludwig už nemá doširoka otevřené oči, naopak - už totiž nehledá kořist, už loví.

A loví ve třech pětadvacetinách sekundy. Nejdřív zamává tlapkou.



Pak ji nátáhne dopředu.



A pak - připomínám, že jsme v čase T + 0,12 s - udeří.



Ti krvelační z vás si jistě rádi prohlédnou video. Ale co bylo dál?

Přežil čmelák?

Připomeňte si, jak Ludwig loví. Pro zábavu, chce si hrát. Nechce tu létající havěť zabít a sežrat hned. Jenom pomačkat křídla, utrhnout nohu. Aby ještě lezla, aby se potácela po zemi. Aby ještě bylo na co útočit.

To čekalo čmeláka, který z posledních sil znovu vzlétl k oknu, už značně paralyzovaný. A že už tedy sebou tolik nešil, podařilo se mi jej vystrčit ven z okna. Vyletěl do volného prostoru, vzhůru, výš, ke slunci...

Kdo ví, co tam nahoře vlastně je.

Jo a Ludwig se mnou teď nemluví.

Lost? Hlouplost

Proč se po dvanácti dílech přestat dívat na seriál. Tohle možná nechcete číst, pokud máte v plánu Lost sledovat.

Po ovacích, které jsem zaznamenával ze všech světových stran, mě první díl Lostu (pilot part I) zklamal. Ale usoudil jsem, že je třeba tomu dát šanci, aspoň pilotovi part II.

A opravdu, Charlieho "Where are we?" pěkně navnadilo a až do desátého dílu jsme se dívali radostně. Jedenáctý a dvanáctý díl nám už dost polopaticky naznačil, že záhady se budou vršit jedna na druhou, aniž bychom se kdy dočkali nějakého rozuzlení.

Nejdřív to monstrum, co chodí po lese a stahuje lidi z kůže. Fajn, ať tam je, ale proč v prvních pár dílech řvalo každých pět minut a teď si na něj nikdo ani nevzpomene?

Lední medvěd na rovníku, jasně, utekl ze zoo. Ale nikdo nad tím nepodumá?

Kolem trosečníků běhá padesát cizích lidí, ale nikdo nikdy nikoho nevidí?

Furt se chodí z pláže do jeskyní a zpátky, ale ještě se nepodařilo vyšlapat cestičku, takže to všichni berou přes křoví, pokaždý jinudy, aby se mohli vzájemně ztrácet a hledat?

Autoři seriálu se domnívají, že veškeré jednání, většinou nesmyslné, lze odůvodnit útržky z minulosti.

To se snad ještě dá pochopit u dušínovského Jacka. OK, nechtěl si tehdy připustit, že mu nějaká pacientka umřela, nechce si připustit ani teď, že je po smrti Charlie. A tak ho tolikrát mlátí do hrudníku, až z toho začne dýchat.

Že invalidní uředník Locke odhodí kolečkové křeslo a začne běhat po lese a lovit kance, to bych jim snad i odpustil, jen kvůli zábavnosti tohoto náboženského vůdce, který se asi nejvíc blíží pravdě, když jedná s ostrovem jako s živou bytostí.

Že se Sawyer nenávidí tak, že chce být ostatními nenáviděn ještě víc - ba nejlépe mučen a zabit, s tím ať jdou k šípku. To opravdu nestačilo říct, že žádná antibiotika nemá?

A nesmyslná scéna s kufrem, o kterém Kate řekne, že je její, pak že není její, pak ho chce zpátky, pak ho ukradne, ale Sawyer ji chytne (překvapení, kam by asi chtěla utéct?), pak ho chce otevřít s Jackem, pak ho chce otevřít bez Jacka, a když konečně získá s kufru malé letadýlko, lítá si s ním kolem ohně? Nestačilo říct: dejte mi moje letadýlko?

Z prvních dvanácti dílů plyne jediné: Neexistuje žádné omezení na to, co se může stát příště. Nic není neuvěřitelné, všechno se dá zdůvodnit a všechno zdůvodňování je možné odložit.

Takže konec - až tam přistanou ufouni a až se ukáže, že je to všechno reality show, nemusím u toho být.

Jak probíhají dny na D

Uklidněme jej a titulem se nám odvděčí - žádám i ostatní, aby psali příběhy na téma "jak to všechno dobře dopadlo". Toto je nefalšovaný deník (no dobře, trochu jsem to proškrtal) z roku 2003...

10. dubna

Dnes mi Lída věnovala tento deník. Ta je ale hodná! Mám velkou radost a budu si do něj psát každý den, kromě těch dnů, kdy do něj psát nebudu.

Dneska bych měl dočíst složitost. Většinu z toho přeskakuju, protože to vůbec nechápu. Stejně jsem to nakonec nestihl, povídal jsem si s Lídou. Zbylo mi na zítřek posledních 45 stránek.

11. dubna

Byl jsem na ASUKu a bylo to dlouhé. Odhlasovali jsme zvýšení limitu na potraviny (a tím i zvýšení ceny jídla) v menze o 5 Kč. Byl to těžký boj, na sockomu to těsně neprošlo. V dubnu bude seminář o tom, jak pořádat na fakultách anketu. Matfyz bude dáván za vzor, přestože tam anketa kolabuje a její organizace je v rozporu (nebo mírněji: v nesouladu) s univerzitním předpisem. To zas bude legrace.

Dočetl jsem složitost a čtu logiku. Lída chce jít do kina, ale mám já čas? Nemám.

12. dubna

Nakreslil jsem kočičku. Lída maluje a přeparkovala auto. Učím se, ale nejde mi to. Lída mě zkouší a jde jí to.

Snědl jsem poslední řízek. Lída snědla hnus. Ale jenom jako. Dal jsem Lídě vajíčko.

13. dubna

Zítra mám státní doktorskou zkoušku, a tak mám dneska depresi. Nic neumím! Lída se mě snaží utěšit, ale vůbec nechápe, že to vůbec vůbec vůbec neumím! Že to neudělám! Že mě vyhodí! Že budu ostuda rodiny! A matfyzu! A republiky! S hanbou zmizím do Ženevy a nebudu se smět vrátit!

14. dubna

Chachá, udělal jsem zkoušku, tralala! Všichni tu máme radost a bujaře oslavujeme. Teda zatím jsem tu sám...

Koupil jsem si Čajkovského symfonie, Lídě Mou vlast, chudinka žádnou neměla, a Petrušce Parsifala, abych odčinil, že jsem tu měsíc opruzoval. Dneska večer by měl přijít na Moskevskou malíř a zítra bych mohl zvesela začít bydlet ve svém. Ejchuchů. Udělal jsem skvělý salát z ředkviček, cibulky, špenátu, sýru a jogurtu. Ňam ňam!

Příšera z jezera

Stejně jako nikdy není jasné, jestli jdu já dřív otevřít ledničku nebo jestli kočky před ní dřív sedí, nebylo teď jasné, jestli se zabzučení ozvalo dřív než se kočky s tlamičkami jektajícími vzrušením seřadily před oknem.

Bzz bzz.

Červený závěs se nadouval, vzpínal, prohýbal a vlnil. Pak ta obluda vletěla dovnitř. Děsivé monstrum. Obří fčela. Vosa velká jako myš. Sršáň velikosti krkavce.

Přiznejme dopředu, ať to slabší povahy nezkosí, že šlo o obtloustlého čmeláka.

Před pár týdny jsem pozoroval Damien při intelektuálně-sportovním výkonu. Dlouho obcházela a přeměřovala si jednotlivé kusy nábytku, až vymyslela vhodnou cestu: Ze země vyskočí na židli, pak na stůl. Otočí se a skočí do třetího patra regálů, přeleze za hi-fi, zezadu se vyškrábe do čtvrtého patra, přeskočí vedle na skříň, otočí se zpátky a po krabicích opatrně přehupká ke svému cíli, oknu ve výšce dvou a půl metru.

Taková my máme okna.

A když k tomu oknu čmelák zamířil, bylo jasné, že Damien svou cestu nezapomněla.

Čmelák zoufale zkoumal zavřené okno. Skulinky nenalezl. Překazil jsem Damien plány na třetí patro. Čmelák musí být zachráněn!

Jenomže čmelák nepřemýšlel, odmítal se otočit k druhému, otevřenému oknu, a použil větší kladivo.

Výsledek - jizvy na lebce a rozražený spánek, řekl by Karel Kryl. Čmelák spadl za regál. Už nebzučel.

Oba lovci sklonili hlavu a natáhli ji dopředu. Gepardi, tělo při zemi, jen dvě boule kolem lopatek nad vysokou trávou, strnulost, jen ocas vztekle šmejdí ze strany na stranu a vousky se netrpělivě chvějí.

Ve vzduchu je cítit krev a já nemůžu nic dělat. Čmeláčka nevidno.

A tak se snažím aspoň propočítávat dráhy lovců. Každý se blíží z jiné strany, a najednou Damien zaútočí pravou přední.

Naprázdno, ale už vím, kde čmelda je. Propadl až dolů a spadl na krabici, která je těsně přiražená ke zdi. Nad krabicí je jen maličký prostor, tak na jednoho čmeláka, tak na jednu kočičí tlapku.

Čmelák sedí uprostřed, v bezpečí. Tlapka není tak dlouhá a úzká, aby se protáhla až k němu. Dva směry jsou hlídány, dva jsou volné. Dvě cesty ke zkáze, dvě ke svobodě.

Dvě kočičí hlavy, dva páry očí, panenky roztažené. Kdo by odolal?

Dezorientovaný čmelák se začal pomalu šinout k pootevřené kočičí tlamě.

(pokračování příště)

Umírající slunce

Na moři, jinak docela klidném, se zvedá jedna velká zpětná vlna, shora tmavá. Obrovské žluté sálající slunce krvácí. Z ošklivé řezné rány vytéká do moře hustá krev, rozlévá se doširoka, a slunce jako by zapadalo.

To jste namaloval moc hezky, chválili organizátoři akce Namaluj svůj sen všechny ostatní, jenom můj obraz nikdo nepochválil.

Ale tričko adorující Sigmunda Freuda jsem dostal, tak snad to nebylo až tak špatné. Hmm hmm, dumal přítomný psych nad mým Umírajícím sluncem, stavte se někdy, určitě si budeme mít co říct. Ó ne, děkuji, již k jednomu psychovi chodím, to víte, nedávno jsem se ženil.

~

O kus a čas dál cítím, jak se ulicí vinou roztodivné vůně. Čuchám párky, čerstvé pečivo a - opravdu, i věci na různá písmena! Zaostřim tedy - hle, Lobo. Radostně povykuje, jaký že jsem spokojený a krásný, a že se mi prý něco zvětší.

Co že se mi zvětší? vyzvídám. Manželství, že ti svědčí!

Tak to jo.

~

Včera jsem se podíval na první díl strašidelného Lostu. Různě tam na sebe bafali, hudba mě lekala, ale vydržet se to dalo. Tedy - napínavé to bylo, to ano, ale třeba u 24 hodin jsem měl mnohem větší nutkání se co nejdříve podívat na další díl. Lost je sice zajímavý, ale nemám potřebu vědět, jak to dopadne. Zvlášť, když už to dopadlo (letadlo).

~

Mám truhlík!

~

Výsledek pravice:levice 94:106 a komunisti:nekomunisti 100:100 mi na zdraví nepřidal. Mám Prahu rád, ale nijak zvlášť mě netěší žít v zemi, kde třetina lidí nechce komunisty, třetina je chce a třetině je to jedno. Tak si to tu holt všechno vyžerte, vy poslední dvě třetiny, já jdu jinam.

~

Zollu si nikdo nekoupil. Ani Stendhala. Volby a teď ještě tohle. Co jsme to za pronárod?

~

Žaponci hráli pěkně, a po koncertě jsme se u Paželva nacpali syrovými žampiony. Viking Vik plakal, že nevyrůstal vedle chemičky, a Paželvova maminka, představte si to, se jednou na louce potkala s někým, kdo by docela dobře mohl být Emil Filla.

Takže vzhůru na Peruc.

Večírek jsem obřadně zakončil na Ježkově toaletě. A až tam jsem zjistil, že jsem měl celý koncert a celou návštěvu rozepnutý poklopec.