Paradox neočekávaného výbuchu

To by mě opravdu zajímalo, kdo ten plyn pustil.

To si takhle postávám, opřený o futro, jak už tak opření muži postávají, a nšco mi chybí a něco mi přebývá. Snaž se, ve škole, když se mluvilo o dělnících, rolnících a pracující inteligencí, chtěl jsi být vždycky tím třetím, tak teď ukaž, že na to máš - takhle se povzbuzuju, a za chvíli na to skutečně přijdu. Hlad.

Mám hlad, protože už jsem dlouho nejedl. Ani dnes, ani včera, to je z toho stresu, nemám čas na vzpomenutí si, že mám hlad. Kdysi jsem takhle málem zemřel na dehydrataci, nešel jsem kvůli tomu na závěrečný koncert Pražského jara, tak mi bylo špatně, a to jenom proto, že jsem zapomněl pít.

Štěstí v neštěstí je, že z jakéhosi podivného trucu a snobství, a taky prostě že se mi to líbí, nezapaluju hořák rovnou zapalovačem (zápalky došly už minulý týden), ale nejdřív od zapalovače nechám přejít ohnivého mužíka ke špejli, a tou pak jen tak lehce a elegantně švihnu směrem k hořáku.

Těch třicet špejlových centimetrů mě zachránilo. Ale plamen to byl krásný.

A než jsem se stačil vzpamatovat, mám vystěhováno.