Slow up, baby, slow up.
V sobotu, na závěr úchvatných Ženevských slavností, se tradičně ohňostrojilo. To je takové krásné české slovo, ohňostroj, přijde nám tak normální a běžné, a přitom všechna nová slova vytvořená stejnou metodikou znějí úchylně.
Nevím, jestli jde o každoroční největší ohňostrojovou slavnost na světě, ale pojďme se tvářit, že teda jako jó. Trvá hodinu, letos dokonce hodinu patnáct, ale tu čtvrthodinku byla pauza, poněváč jim chytla jedna z loďěk, ze kterých se vystřelují rachejtle, a muselo se to uhasit.
Synchronizace s hudbou byla velmi vydařená, škoda jen těch závěrů, kdy to v poslední minutě začně svítit a práskat tak mohutně, že nic jiného ani slyšet není, a světla je tolik, že je potřeba přivírat oči.
A v neděli přišel na řadu Slow Up. Jasně, smál jsem se, ráno mi zavolej, tvrdil jsem ještě v sobotu kamarádovi, který mi líčil, že není nic lepšího, než vyrazit na kole do centra města. Jenomže on to vzal vážně, a mně už pak bylo blbé říct mu ne, a tak jsem tedy v neděli ráno vytáhnul po dvou leletch ze sklepa kolo a jal se - jak se dnes moderně říká - konat. Tedy pumpovat.
Na tomhle kole, líčil jsem kamarádovi, jsem jednou dojel z Karláku do Vršovic, a pak, v jakémsi pomatení, z Vršovic na Karlštejn. Dokonce jsem tam i dojel, a už si ani nepamatuju, kdo mě to zcepenělého a s pěnou u úst posadil do vlaku na zpáteční cestu.
Takže nic proti tvému pětadvacetikilometrovému okruhu Ženevou, ale na start toho pidikolečka se dopravím autem, protože jestli něco opravdu nechci zažít, tak je to ten kopeček zpátky ke mně po dvaceti pětikilometrech v sedle.
Ale kamarád se jen smál. Kdyby mi už ráno řekl, že ke kolečku pojedeme kolmo, že se tak i vrátíme, a že tedy nenajedeme 25 kilometrů, ale 42, tak jsem po něm hodil pumpičku a šel zpátky do postele.
Ale ranní běhy (jinak si to skutečně nedokážu vysvětlit) udělaly své. Maraton jsem ujel za krásné čtyři hodiny, a nebýt toho jednoho šíleného úseku - který jsme z nepochopitelné hrdosti pochopitelně projeli, přestože všichni ostatní tlačili - byl bych ani neměl chuť se kamarádovi ošklivě pomstít.
Jenomže po tom výšlapu nás nahoře čekal stánek s pánem volajícím poslední dva 'ot dogy, a tak jsem se jen škodolibě smál těm tlačícím, co přišli po nás.
Kecám, já se přece škodolibě smát vůbec nedokážu, a když se snad omylem uchechtnu, nedělá mi to vůbec radost.
Tak jsem tedy slavně dojel, nezraněn, nemrtev (bohužel ne všichni měli to štěstí), a získal jsem krásný zelený balonek, se kterým si teď hraje Ludwig, a takovou tu čepici do sprchy, ale je mi malá, takže jí musím najít nějaké jiné využití. Třeba na sedlo pasuje docela pěkně.
~
Jak daleko to vlastně bylo na ten Karlštejn? Totiž - když jsem si to kolo v květnu 2003 kupoval, tak mi pan prodavač řekl, že až najedu tak sto kilometrů, mám se tam stavit, že mi ho nějak seštelujou či co. A mám pocit, že už se to tak nějak blíží.
Jo a zítra - no to ale až zítra.
Žádné komentáře:
Okomentovat