Kokainové nebe

Aneb i tak může fungovat Hospitality Club.

Mou první návštěvnicí měla být Lina.

-Ahoj, já jsem Lina, jsem teď v Bernu a chystám se do Ženevy, mohl bys mě ubytovat?
-Jasně, a kdy?
-No dneska.
-Tak jo.

Jak vidíte, jsem muž náhlých rozhodnutí. Domluvili jsme se, že se sejdeme na autobusové zastávce v půl desáté večer.

Ale volala mi už v půl sedmé. Zastavily se vlaky, nemůžu nikam jet. Nevadí, domluvili jsme se na druhý den, zase na půl desátou.

A tak tam tedy čekám na zastávce, první autobus přijede a lidi se z něj rozprchnou, nikdo nečeká. Asi jej nestihla, to se stává i v lepších rodinách. Ale nesedí ani ve druhém autobusu. Volám jí na číslo, ze kterého mi předtím volala ona.

Zmatek. Po chvíli se ale na druhém konci objeví člověk, který mluví anglicky. Lina je dívka z Kolumbie, která u nás teď nějakou dobu bydlí. Odpoledne si sbalila, že jede do Ženevy. Mobil nemá.

Tak tedy ještě čekám na třetí a pak na čtvrtý autobus, a v půl jedenácté jdu domů. Před půlnocí se ještě vracím na zastávku, čekám schoulenou postavu na lavičce, ale všude je prázdno. Lina nepřijela.

Do Ženevy nedorazila, do Bernu se nevrátila. Asi odešla do kokainového nebe.

Dnes večer má přijet Ilmari z Finska. Máme se sejít v půl desáté na autobusové zastávce.