Přesně tak začíná článek, který je naprogramován na pondělní ráno. Důvod je prostý: jedu do Prahy.
Tedy abych byl přesný: v sobotu ráno nasednu do svého auta a vyrazím do Prahy. Cesta bude dlouhá a nevlídná, nemám spolujezdce. Může se stát cokoliv.
Chraň bůh, abych naboural nebo byl nabourán. Požaduji klidné, milé a bystré řidiče v autech kolem sebe, krásné počasí bez náledí, námraz, sněžných bouří a podobných nesmyslů.
Ale hlavně: Potřebuji se neztratit! Na cestě mě čeká několik závažných momentů, kdy je potřeba správně odbočit, sjet z dálnice apod. Zvládnu to? Když jsem onehdá jel na nákup, pouhý kilometr a půl od mého bytu, cestou zpátky jsem sjel z cesty, aniž bych si toho všiml, a dostal jsem o pět kilometrů východněji, než jsem měl. To všechno jen kvůli jedné pro mě nesrozumitelné křižovatce.
Můj orientační smysl nemá při cestě do Prahy šanci, ani kdyby byla dálnice roubená šipkami. A to určitě není, roubené jsou chalupy, a po těch nepojedu.
Pokud dorazím v pořádku do Prahy, poznáte to. Pokud ne, poznáte to také.
Ale co, neztrácím naději. Když se ztratím, tak se najdu, ne? A proč bych se cestou do Prahy nemohl podívat po Hamburku?
No co, tak ti poradí nějaký milý beduín, že za tím velbloudem musíš doleva a kolem ropného pole, minout dvě křivé palmy a už tam budeš.
OdpovědětVymazat