Taneční pokračují a já nestíhám...

Než se dostanu k vyprávění o svých úplně prvních tanečních (což jsem kdysi slíbil Hubovi a teď mě k tomu nutí Ministerstvo výživy), zrekapituluju, co se děje na mých současných tanečních lekcích v Ženevě.

Budiž mi každý středeční večer ponaučením, že bez stálé partnerky nemá cenu se něčeho takového účastnit. Němka přestala chodit úplně, Natálka vynechává dvakrát do měsíce, a protože jsem jediný, kdo nemá stálou partnerku, a protože cavalierek bez partnera tam je vždy několik, vždycky si jenom zakryju oči a s bratry Mrštíkovými zakřičím:

Sršáni! Jste na mě jak sršáni!

Poslední dvě lekce si mě ukořistila Madame Zpomalený Film. Už když se ke mně unyle šinula, bylo mi jasné, co z ní vyleze. Poznávací znamení: Zlomené ruce v zápěstí. Určitě ten typ znáte.

Výsledek byl katastrofický. Ne že by se snad nechtěla hýbat, ale než se rozhoupe k otočce, jsme o dvě doby pozadu. Rychleji, rychleji, povzbuzuju ji, ale vše je marné. S touhle dámou si rychlý jive nezatančím.

Tango už je lepší. Chytnu ji tak pevně, až mě brní ruka, a nemůže se nepřizpůsobit. A přesto se celé to estetické snažení snaží bojkotovat tím, že vysouvá zadek co nejvíc mimo svou osu. Myslí si snad, že je s tím vystrčeným zadkem elegantnější? Asi to bude mít nějaké hlubší kořeny...

Na pár lekcí jsme vyřadili čaču a zařadili paso doble, ale jinak jedeme stále po stejné linii: Nejdříve nasadíme naši originální jive sestavu, která již trvá asi tři minuty a nikdo ji není schopen dotancovat do konce, což učitele vůbec nevyvede z míry a hned přihodí další čtyři figury, aby nebyla nuda. Z toho jsou všichni vykolejení do té míry, že v dalších dvou tancích (tedy v čače a v tangu) už jenom opakujeme a jen málokdy se dostaneme k něčemu novému.

Ale hlavně: Chce to stálou partnerku! Nečte to tu nějaká tancechtivá dívka z okolí Ženevy?