Tento text píšu téměř vzápětí poté, co jsem – celý roztřesený – vylezl z auta a zapadl do bytu. Mým cílem byla Victoria Hall, ženevská koncertní síň, neb jsem mířil na koncert místního orchestru. Začátek byl plánován na osmou, cesta docela krátká, autobusem tak patnáct minut, ale neriskoval jsem a vyrazil jsem trochu po sedmé.
Cestu jsem měl podle mapy dobře nastudovanou: Až vyjedu na hlavní výpadovku, tak pojedu pořád rovně do centra, za železniční tratí odbočím doprava, pak musím správně vystihnout, kde se ulice rozdvojuje, dát se mírně doleva a po levé straně je Viktorka, jistě s velkým parkovištěm.
Jak jsem se blížil k centru, provoz houstl. Ještě jsem zdaleka nebyl u železnice, když zhoustl natolik, že se zastavil. Až k té první odbočce jsem jel pouze na jedničku, většinou na brzdu. Ale v 19:45 jsem konečně odbočil, přejel řeku a začal pozorně hledat mírnou odbočku doleva.
Má mapa má menší nedostatky. Například v ní nejsou značeny jednosměrky. Odbočku jsem byl nucen žalostně minout a začal jsem tápat. Měl jsem mlhavou představu, kterým směrem VH je a že není daleko, a tak jsem se rozhodl prostě někde zastavit a zbytek dojít. Jenže zastavit nebylo kde! Auto přede mnou zahýbalo do stále menších a temnějších uliček a já nabyl přesvědčení, že jej řídí muž, který se vyzná, muž, který jde také na koncert, muž, který najde místo na parkování pro nás oba. Jel jsem nenápadně za ním.
K mé smůle jel onen muž domů. Byl jsem ztracen, už vůbec jsem se neorientoval, a tak jsem přešel do útoku a – štěstí v neštěstí – on uměl slušně anglicky, vysvětlil mi, že jsem jen kousek od cíle a že hned za rohem je podzemní parkoviště.
Sláva! Radostně jsem zahučel na parkoviště, zbývalo osm minut do začátku. Před závorou jsem pochopitelně zastavil tak, že jsem nedosáhl na tlačítko, takže jsem musel vylézt, jenomže jsem zapomněl zabrzdit auto, to začalo ujíždět, no prostě nebyla to nijak moc veselá scénka, ale pár metrů za závorou hned bylo místo, tak jsem tam najel.
To jsem vám ještě neřekl: Na silnici se jakžtakž udržím, ale parkování je moje hobby, moje specialita. Zatím jsem nebyl nucen parkovat podélně, to bych nikdy nezaparkoval, a i tohle příčné parkování mi dělá problémy. Jediné, co zvládám bravurně, je šikmé, a to jenom někdy. Byl jsem už dost nervózní, takže není divu, že jsem svého souseda trošku poškádlil, ale naštěstí to na (jeho ani mém) laku není vidět.
Vyběhl jsem ven, odchytl nějakou paní a ta mě nasměrovala do Victoria Hall. Za dvě minuty osm jsem zpocený, udýchaný a klepající se slavnostně vstoupil do budovy. Zážitky z koncertu si nechám do gramce, jen tu musím podotknout, že jsem se zklidňoval celé první dvě věty Bizetovy symfonie.
(pokračování příště)
Žádné komentáře:
Okomentovat