Život je stará tlustá včela

Když jsem byl malý, dělili jsme se oficiálně na dělníky, rolníky a pracující inteligenci. A má neuvěřitelná manuální zručnost a vrozená láska k půdě mě předurčily k dráze inteligenta.

Byla to cesta nesnadná, ba trnitá. Tehdy v šesté třídě jsem se ještě opravdu snažil, aby se ten držák na vařečky mohl stát chloubou naší kuchyně, ale vypilovat otvor aspoň trochu podobný kruhu se mi prostě nepodařilo. Při rozpoznávání plevelu od mrkvové natě na školním pozemku jsem byl natolik úspěšný, že jsem byl rychle přeřazen na shrabávání listí, a to i na jaře, když žádné listí nebylo. Ale já zatnul zuby a hrabal.

A když pak na mě ve druháku na průmyslovce řvali, co že si myslím, že jsem to vyrobil za pant, když se nedá otevřít, už jsem jenom mlčky položil kladivo vedle ponku a šel si po svých.

~

Doba se změnila. O zemědělství a průmyslu se sice pořád ještě mluvilo, ale inteligence se nějak vytratila. Hitem dne byly služby – schovali se do toho holiči i správci sítí. A až děti vyrostou, bude to zase jinak.

Sázím zase na průmysl. Ale ne na ten těžký, naopak, na ten lehký až nejlehčí – na průmysl zábavní. Budoucnost je v klaunech, kouzelnících, hercích a zpěvácích. A s výchovou je třeba začít hned.

Takže Alice a Bob už dva týdny chodí do hudebky. Jsem vcelku benevolentní – ano, jeden bude hrát na klavír a jeden na klarinet, ale sami ať si rozhodnou, kdo na co. Ve třech měsících je ale ještě na nástroj příliš brzo, tak si tam teď jen brousí sluch a získávají cit pro rytmus.

Doma si s nima pak zpíváme – a překvapivě se mi do hlavy náhodně vrací spousta dětských písniček s jednoduchou zřetelnou rytmikou. Pec nám spadla, Skákal pes…

Má to ovšem háček: Písničky mi nepřicházejí celé. Často mi dojdou slova už v první sloce. Není čas se zastavit a něco lovit, písnička musí odsýpat. Začít tam něco šumlovat se dá možná v angličtině. Takže zbývá jediné řešení: Začít do daného mustru házet nová slova.
Už ty pilky dořezaly
už ty mlýnky domlely
máme malé partyzány
velké totiž neměli
Cože? diví se Ludmila. Ona totiž všechna slova zná a cítí se poněkud nesvá, pokud něco změním. A tak mi tedy přezpívá správnou verzi a já se opravdu snažím si to zapamatovat, takže druhý den už zpívám.
Už ty pilky dořezaly
už ty mlýnky domlely
už sa chlapci domlátili
zase brousí sekery
Ludmila se na mě jen útrpně podívá a rezignuje: Ale jo, v podstatě dobrý.

A tak si zpíváme. Jak ty pilky dořezaly, ale taky jak město nikdy nespí, jak šla do světa a krk za to dám, jak oslíček Joe chce taky spát, jak je v tom asi nějakej háček, jak zem jde do války, jak je tygr tygrem, Mein Herr.

A ta stará tlustá včela je ve skutečnosti hrozná černá studna. Proč je to tak, proč je to tak, proč je to tak?

Ověřujeme rodné listy


Možná si ještě pamatujete, že se v porodnici podepisujeme na rodné listy Alice a Boba. Originály rodných listů pak již nikdy nespatříme, ale můžeme si kdykoli na matrice vyžádat kopii. Ne však dříve než sedm týdnů po datu narození, zřejmě ty dokumenty z porodnice na matriku doručuje poštovní holub, kterého zrovna zakousla kuna.

Čekám tedy sedm týdnů, a pak ještě pro jistotu dva, aby se nikdo nemohl vymlouvat. Když konečně nakráčím na matriku, cítím se jako doma – tolik ty přepážky připomínají všechno socialistické československé. Až na to, že není potřeba stát frontu, jsem tam sám. Paní matrikářce předložím formulář, který jsem si doma vytiskl a vyplnil. Mám ho dobře, na to já jsem expert, mohu tedy zaplatit čtyřicet dolarů a dostanu báječné barevné papíry s pečetí a vůbec se vším. Je to celé hotové asi za dvacet vteřin, já vykřikuji něco o senzačních službách a matrikářka na mě nechápavě čumí.

Nevím, jak vypadají české rodné listy dnes, ale s tou mojí trapnou knížečkou vyplněnou na psacím stroji se to vůbec nedá srovnat.

Ostatně, jak vypadají české rodné listy dnes, se brzo dozvím. Alice a Bob mají dvojí občanství, a kromě amerického rodného listu mají právo také na rodný list český, vydaný na jakési zvláštní matrice Úřadu městské části Brno-střed. K jeho získání je zapotřebí provést vcelku vysoké množství všelijakých úkonů, většinou jde o vyplňování formulářů, překlady, a zase formuláře.

Bod 1 na stránkách českého konzulátu v Los Angeles, pod který spadáme, zní: Získání apostily. Protože český úřad nemůže vědět, jestli takový barevný rodný list s pečetí náhodou nefalšuju doma ve sklepě, je potřeba, aby stát Kalifornie k rodnému listu přiložil papír, ve kterém se praví, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný. Jak český konzulát pozná, že ten přiložený papír alias apostila je nefalšovaný, to nevím, a radši mě to ani nezajímá.

Rodné listy tedy putují spolu s šekem na dalších čtyřicet dolarů do Sacramenta, a za deset dní máme doma zpátky obálku, a v ní ty rodné listy a taky ten šek a navíc ještě vysvětlující dopis, ve kterém se praví, že ten pán, který podepsal výše zmíněné rodné listy, nepatří do skupiny osob, jejichž podpisy se mohou v Sacramentu ověřovat.

Píšu tedy na konzulát, co jako dál. Nejdřív mi optimisticky tvrdí, že je to jenom nedopatření a že si na Sacramento došlápnou, ale pak mi druhý den nějaká paní z konzulátu zavolá a vysvětlí mi, že když chci apostilu k rodnému listu, tak si musím ten rodný list nechat podepsat nějakým vysokým úředníkem, a ne chodit na nějaký vesnický úřad v Horní Dolní.

Chvilku se o to přeme: Na mé straně je především to, že rodné listy dětí narozených v San Franciscu se vydávají pouze v San Franciscu, a pak to, že San Francisco je oficiálně city and county, takže mezi ním a vládou v Sacramentu už žádný meziúřad není.

To mi ale samozřejmě nepomůže; paní konzulární naší debatu uzavírá s tím, že si holt musím najít někoho, kdo mi podepíše nějakou jako doložku, a když se zeptám, jestli ta jako doložka má nějaký úřední anglický název, tak se jenom zasměje, popřeje mi hodně štěstí a zavěsí.

Po špetce googlování zjistím, kde se na radnici ověřují rodné listy pro případy vydání apostily. Tentokrát už tam nejsou socialistické přepážky, nakráčím do krásné kanceláře, v předpokoji je černá čára, u které je napsáno Zde se zastavte a vyčkejte dalších pokynů, což učiním, a vzápětí – neboť jsem tu opět sám – jsem vyzván, ať vstoupím.

Čeho si žádáte, vyzvídá úřednice, a já přednesu – neboť formulář na to není – svou žádost o certifikaci rodných listů z důvodu možnosti získání apostily. Aha, říká úřednice, a ty rodné listy máte? Mám! Tak ukažte!

A bere si rodné listy, otočí se, udělá krok, z automatu na čísílka vytrhne číslo 109, otočí se zpátky ke mně, krok, a strčí mi do ruky zpátky to čísílko a ty rodné listy, na které se ani nepodívala. Běžte si támhle na chodbu počkat, než vás zavoláme!

Rázným krokem jdu na chodbu čekat, ale ani nestihnu vyjít z předpokoje, když se ozve gong a mechanický hlas oznámí, že se má číslo 109 dostavit k přepážce číslo 1. Sice jsem tam sám, ale pořádek musí být.

Těšil jsem se, že u přepážky číslo 1 bude ta paní, co mi dala čísílko, ale tak humorné to zase nebylo. Za dvacet čtyři dolarů jsem dostal takový obyč papír, ve kterém se praví, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný.

Tohle je teď na cestě do Sacramenta, a jestli to všechno klapne, tak příští týden budu mít v ruce papír, který bude tvrdit, že člověk, který podepsal papír, že člověk, který podepsal rodný list, má právo podepisovat rodné listy, a že jeho podpis je ověřený a platný, má právo podepisovat papíry, ve kterých se praví, kdo má právo podepisovat rodné listy, a že i jeho podpis je ověřený a platný. Teď se ukáže, kdo dával v sedmé třídě při větných rozborech pozor.

Pak už to jenom všechno přeložím do češtiny, a tím konečně splním bod první.

No a těch bodů je celkem devět, ale to už je jenom oddací list, rodné listy rodičů, osvědčení o státním občanství rodičů, zápis o narození dítěte, prohlášení o nenabytí slovenského občanství rodičů, včetně prohlášení o tom, že ani Alice ani Bob nenabyli v době od 1. ledna 1969 do 31. prosince 1992 slovenské občanství, dotazník ke zjištění státního občanství, formulář pro jména dětí a žádost o zápis nepřechýleného příjmení, a k tomu samozřejmě notářsky ověřené podpisy, a pak se to teprve může poslat do Los Angeles, odkud to pošlou na Prahu 1, odkud to pošlou do Brna-středu, a tam se, myslím, může stát už úplně cokoliv.

Ale já vám, děti, slibuju, že to všechno vyplním. Než půjdete do školky, budete mít české rodné listy, i kdybych si je měl v tom sklepě zfalšovat.

Jindřichu! Jindřichu!

Hedviko! –  blonďatá holčička se otočí a rozeběhne se k tetě Marii. Jsme na lodi Císař Vilém II., píše se rok 1913 a pětiletá Hedvika Olmerová připlouvá do Nového Yorku.

Od podzimu minulého roku bydlí na Tylově náměstí na Královských Vinohradech u tety Marie Štorkánové. Ona, a její dvě starší sestry, Božena a Marie. A teď jsou všechny tři i s tetou na téhle 216 metrů dlouhé německé ocelové lodi, jen babička Františka zůstala v Praze. Patnáctého července vystoupí v Novém Yorku, tak jako tam v říjnu 1912 vystoupil s pětadvaceti dolary v kapse tatínek, a budou s ním bydlet v Clevelandu ve státu Ohio.

Tatínek Jindřich – teď si nechává říkat Henry – je sochař. Za dalších třináct let bude clevelandská galerie vystavovat jeho reliéf Mistra Jana Husa. To už ale bude dávno z Boženy Bertha, z Marie Marnie a z Hedviky Hattie.

Proč se šestadvacetiletý Jindřich, otec tří dcer, vydal do Nového Yorku a proč tvrdil, že je svobodný? Kdy do Spojených států dorazila jeho žena Karla/Charlotta Hackelová? Kam se poděly Božena Kuhánková a Anna Kubíčková, které přijely s Jindřichem? A kdo byl Albert Kléša, ke kterému všichni do Clevelandu jeli? 

V roce 1965 Hattie Olmer umírá. Stopa se ztrácí.