Jak jsem se ztrapnil před celými Státy

Je den před Štědrým večerem a my zjišťujeme, že doma nic nemáme. Je potřeba vyrazit na nákup a pořídit suroviny na řízky, salát a polévku. Nákupní seznam je dlouhý jak Lovosivosice a venku prší a fučí, takže se nám nikam nechce, a o to víc rozšiřujeme ten seznam (to jde snadno, oba známe pumping lemma).

Zápas s živly nakonec dopadne 1:1. Sice se dostaneme tam i zpátky, aniž by někoho z nás pohltil oceán, ale jedna papírová taška podlehne svodům deště – a bagety a celer se rozkutálí po chodnících Haight-Ashbury.

Totiž ten celer: Dojedeme s nákupním košíkem do oddělení zeleniny a rozdělíme se. Skoč pro mrkev, celer a petržel, vysílá mě Ludmila, a sama míří pro citrony. Naberu do sáčku mrkev. Petržel zrovna nemají a celer se tu vůbec nevyrábí, a tak beru aspoň řapíkatý, ten se do polévky také hodí.

Ludmila na mě podezřele kouká. Kde máš celer? Kde máš petržel? Nemaj, krčím rameny. A tak tam jdeme zpátky spolu. Co je tohle? ukazuje Ludmila na vyskládané petržele. Byli tu lidi a bránili mi ve výhledu, bráním se.

A ten celer? Zatvářím se, že nejsem včerejší. Celer se tu přece neprodává... Ludmila jenom vzdychne a ukáže na regál s celerem. To bylo v Ženevě! Tam neměli celer!

Takhle tady já žiju. Tři roky a nevšimnu si, že mají celer. A ještě každému vykládám veselou historku, jak Američané neznají celer, a proto můžou řapíkatému celeru – nemajíce od čeho jej odlišit – říkat prostě celery.

Promiňte. Jsem tu cizinec. A to, co neměli v Ženevě, byla vlastně petržel.

Jak se Luisa ztratila

Ve středu jsme zašli za naším porodníkem, aby nám řekl, že je všechno v pořádku.

Všechno v pořádku, povídá, výsledky testů v normě, tak si teď poslechneme, jak jim tlučou srdíčka.

A vzal takový přístroj, ani nevím, jak bych to popsal. Kdybych řekl, že to byl speciální stetoskop napojený na zesilovač, tak bych vypadal příliš odborně, a navíc bych kecal. Každopádně to fungovalo podobně jako úplně jiný přístroj, kterým se v oceánu poslouchá zpěv velryb. Šumí to a praská to a hučí to a velryby do toho dělají lalala.

Tvářím se tedy zaujatě, a v tom šumění a praskání a hučení se snažím najít pravidelný, pokud možno jednoduchý rytmus. Nenacházím, ale pro jistotu pokyvuju hlavou. Lékař natáčí hlavici přístroje sem a tam, krouží, ale místo aby říkal "dýchat", "nedýchat" a "dýchat zhluboka", jenom mlčí.

Já už jsem ochoten přiznat, že tam nějaký rytmus slyším, ale doktor to vzdává a přesouvá se na druhou stranu břicha. Stačí mu vteřina a je to tam. Vžum vžum vžum vžum! Tak to by poznal i ten, co velryby nikdy neslyšel.

Na Lotce jsme si tedy ověřili, že přístroj funguje. Zpátky k Luise! Doktor hledá všude, ale dítě není k nalezení. Co když nedýchá? Doktor se vztyčí.

Vsázím svoje boty, že je schovaná za tou druhou! Ověřím ultrazvukem! A vyráží ze dveří a již táhne do místnosti ultrazvuk. Rozrušením padám ze židličky. Luiso! Dýchej!

A už to vidíme. Luisa se schovává vzadu za Lotkou, asi si potřebovaly něco říct. Spočítáme placenty (dvě), šesticentimetrová tělíčka (dvě), tlukoucí srdíčka (dvě) a nožičky (jedna, ale doktor nepochybuje o tom, že tam jsou i další), a můžeme jít; svět je zachráněn.

Víš, povídám pak Ludmile cestou zpátky, to by mě nikdy nenapadlo, že se bude schovávat. Zrovna Luisa!

Jak zaokrouhlovat

Závažnou otázku musí si pokládat každý otec: Co vštípit dětem do života? Čemu je naučit, čeho musí dbát? Co vytesat do kamenných desek, které jim s hory snese?

Nemůže toho být mnoho, to by nebylo v silách jedince si všechno upamatovat. Musí to být vskutku esenciální gajst, koncentrát vědění a lidskosti. Tak tedy jak zaokrouhlovat, a zejména jak zaokrouhlovat věk.

Metody a užití zaokrouhlování jsou různé. Nejprve zaokrouhlování při styku s úřady: Zde se věk zaokrouhluje vždy dolů na celé roky. Může vám být sedmnáct let a tři sta šedesát pět dnů (protože byl přestupný rok), stejně vám ještě není osmnáct a nemůžete na vojnu.

Úřední zaokrouhlování je nudné, šedivé, neodpouštějící. Co však dělat ve styku běžném, neúředním?

Jeden přístup vychází z toho, že věk je možné vyjádřit jako racionální číslo: Jakmile je mi 34,5 let, zaokrouhluji na 35, a vydrží mi to až do 35,5 let, kdy začnu zaokrouhlovat na 36.

Pak ale také můžeme vycházet čistě z roku narození. Někteří by řekli, že to je jako když ministerstvo lásky sčítá procenta – prostě je to jiná metodika. Narodil jsem se v roce 1977, je mi tedy 2012 - 1977 = 35 let. Toto mohu tvrdit od prvního ledna 2012 do posledního prosince.

Ostatně takový Jiří Wolker:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh' srdce k boji vytasit,
zemřel – mlád dvacet čtyři let.

Úředník by dupal, že je to lež; Wolker nevydržel do konce března, bylo mu tedy jen třiadvacet. My víme, že básník zaokrouhloval.

Jsou ovšem tací, kteří takto zaokrouhlovat odmítají. Například ženy narozené v prosinci: Přičítat jedničku už v lednu jim přijde velmi předčasné, ba často to s výhružným "ještě ne!" odmítají ještě na mikulášské besídce.

Takovým už nepomůžeme, ale u ještě nenarozených je tu možnost vše vhodně plánovat. Obě neúřední metody zaokrouhlování totiž dodávají stejný výsledek, pokud jste se narodili 183. den v roce, tedy druhého července.

Což zároveň dává odpověď na otázku, kdy se mají podle lékařů narodit Luisa a Lotka.

P~O, junior

Když jsem byl malý, byl jsem jednou na lyžáku se staršíma klukama, a ti mi říkali věci, které jsem snad ani nechtěl vědět. Bylo to tak nechutné a tak nesmyslné, že se tomu ani nedalo věřit. Ale pak roky plynuly a začalo se ukazovat, že ty jejich pitomé řeči nebyly až tak daleko od pravdy.

V Praze jsme měli spoustu kamarádů, kterým se To najednou začalo dít. Měli se tak rádi, až najednou jednomu v páru (a jistě není náhodou, že ten jeden byl nejčastěji někdo ženského pohlaví) začalo v bříšku růst miminko.

My se drželi statečně a odolávali, protože dobře víme, že děti nikdy nejsou tak roztomilé jako kočky. Kočky nejsou žádní intelektuální velikáni, aspoň tedy naše ne, ale svými dovednostmi hravě překonají libovolné dítě do přibližně dvou let věku.

Kočku si přinesete domů, ukážete jí píseček, a ona tam chodí a všechno po sobě zahrabává. Žere, co jí dáte, a když se zašpiní, tak se sama umyje. Které dvouleté dítě to umělo? Možná Horst, ale to je tak všechno.

Ale diskutujte s kočkama o Mahlerovi. To se mohlo jenom s Ludwigem, když se nafetoval Sava. Takže padlo rozhodnutí vstoupit legálně na mimibazar a nechat se pohltit řvoucí a blijící opičkou, ze které snad jednou vyroste slušný člověk, který často a rád navštěvuje své stařičké rodiče, nic jim nevyčítá a nenechá se prosit o vnoučata.

Samotný úkon početí proběhl zcela spořádaně a přesně podle instruktážních videí. V podstatě to bylo příjemné. Následně bylo potřeba počůrat nějaký papírek, a když se objevily dvě čárky, objednat se k  doktorovi, který má takovou mašinku, o které tvrdí, že je to ultrazvuk, ale nedá se to nijak ověřit, protože to nedělá ani ping.

To jsme tedy všechno vykonali a nechali si ukázat takové jako zviřátko, které s sebou neustále škubalo. Bylo napojeno na nějakou kuličku. To není dvojče, to je žloutkový váček, z toho pak bude pupečník, poučil nás pan doktor. Ale tohle, tohle dvojče je.

A najednou bylo v místnosti strašlivé ticho.

Jsme v klubu

Na jeviště se přišourá stařík v obleku, klobouk mu stíní tvář. Jazz band začíná hrát a stařík – je to sám Cohen – potichu zpívá.

I zlatý šperk má cenu slámy
i světla rampy kryjí tvář

Zpívá pečlivě, téměř šeptem, hypnoticky. Nemůže to být čeština, a přece je.

Však stačí nápěv tolik známý
a v očích stín má znovu zář

A pak se přitočí ke mně a natáhne mikrofon. Jen na chvíli zahlédnu jeho oči. Zpívej, říkají.

Zpívám dál
pro všechny ve tmách bloudící

A pak spolu –

i cestou plnou kaluží

– a než se vzpamatuju –

i po bezesných nocích

– je konec, a lidi tleskají, a stařík si sundavá klobouk, a není to Cohen. Jsme v Olympii a je to Bécaud – a než zmizí, zase se ke mně přitočí a sykne:

Votre public, P~O, votre public!

Jako drak na přetrženém provázku

Celé to začíná pozoruhodnou knihou, co se tváří jako aukční katalog. Ale není to skutečný katalog; žádná Lenore Doolanová ani Harold Morris neexistují, a v únoru 2009 se žádné z těch věcí nedražily.

Na sto třiceti stránkách si listujete fotkami a popisy předmětů, a periferně sledujete omšelý příběh: začíná se papírovým ubrouskem, na který Lenore napsala Haroldovi svou emailovou adresu. Pak už se valí fotografie, knihy, oblečení, slánky, cédéčka, sluneční brýle, kosti, vázy, marmelády, nábytek, klobouky, kondomy, kameny, trpaslíci, výčitky, zklamání.

Příběh není vyprávěn – nikdy se nedozvíme, proč předmět LOT 1306 vypadá, jako by do něj někdo praštil kladivem. Příčiny zůstávají utajeny, vidíme jen hmotné důsledky.

Ale hlavně je to rozcestník do dalších světů. Na fotce je kniha s legračním názvem Jak uvařit vlka – a po chvíli hledání je jasné, že tu knížku (od M. F. K. Fischerové) je potřeba koupit a přečíst. Na Amazonu za šest dolarů.

Může to ale pokračovat hlouběji: Na fotce je knížka Aimez-vous Brahms?, a než se nadějete, už si do Netflixu naklikáváte film Goodbye Again s Ingrid Bergmanovou.

Nejdál vede zmínka o fruitcaku, o kterém píše Truman Capote ve své povídce Vánoční vzpomínka. Povídka se dá dohledat, ale jednak vás rozesmutní a donutí myslet na hrozné věci, a navíc v ní není celý recept, jen ingredience: pekanové ořechy, třešně a citróny, zázvor a vanilka, ananas, kůra (ale čeho?), rozinky a vlašské ořechy a whiskey, mouka, máslo, vejce, koření...

Dá se z toho upéct něco dobrého, když nevíte, kolik čeho? Lenore se o to pokusila (LOT 1265) – mám se pokusit o totéž?

Hledání ale ještě nekončí, protože Capoteho prateta Marie Rudisillová napsala kuchařku, a v té ten recept určitě je, jenom není jasné, který z nich to vlastně je, protože v ní jsou jenom recepty na fruitcaky.

A skutečně! Na straně 52 je recept na pekanový koláč, ale není to on: pekanové ořechy, ananas, rozinky, citrónová i pomerančová kůra tam jsou, ale třešně chybí, a zázvor – a v jiném receptu, kde jsou třešně, není ten zázvor, a kde je zázvor, zas není ananas...

Leč nevadí, koncept už je jasný: Vždycky se začne máslem (dvě třetiny hrnku), pak se přidává cukr (tři čtvrtiny hrnku), špetka soli, vajíčka (tři), a pak všeliké ovoce a ořechy (po hrnku) a kůry (z jednoho citrónu a jednoho pomeranče). Tři hodiny se to peče na 160 stupňů, a po vychladnutí se to zavře a schová na několik měsíců, během kterých se to máčí do whiskey, aby se to ve finále poslalo paní Rooseveltové.

Fotečky ze svatby

Čí to byla svatba, raději nebudu říkat. Podstatné je, že jsem při přesouvání Chininu z bloguje.cz narazil na tuhle fotodokumentaci z roku 2007 – a mám pocit, že jsem to snad ještě nezveřejňoval.

Svatební vůz, hysterické svobodné dívky, novomanželé i svatební hosté... je tam prostě všechno.

Kuchařská tragédie s Oliverem

Stopky ukazují sedmdesát dva minut, kuchyň vypadá jako po náletu a na stole trůní těstoviny s brokolicí. Ne, Jamie, tohle nevyšlo.

Ludmila se rozhoduje pro hned první recept z nové třicetiminutové kuchačky, nazvaný jednoduše Broccoli orecchiette, zucchini & bocconcini salad, prosciutto & melon salad. Protože času není nazbyt, škrtáme jeden salát a jde se na to!

Zapínám stopky a sleduju Ludmilu. Odvažuje parmazán, odkrajuje kůru, hledí do kuchařky, zpátky na sýr, do kuchařky – my nemáme jemný struhadlo na robotu! Nevadí, nastrouhám ručně, ženu se do práce a za chvíli odevzdávám pět uncí bílého poprašku. Ludmila se ohání nožem, dělá z broccoli broccolini, podle receptu odřeže všechny růžičky, pak popadne stonky, otevře odpadkový koš – ne! To se přece nevyhazuje!

Ludmila se zatváří zmateně, ale je to tak, hned v dalším odstavci receptu se přece píše, že se ty brokolí stonky mají rozmixovat. Jdu si tedy řádně přečíst recept, ale moc tomu stejně nedám. Jenom si všímám, že jako úplně první se měla dát vařit voda. To jsme nějak prošvihli.

Do robota tedy stonky brokolice, ančovičky, česnek, trochu čili, rozmixovat na pastu a odteď bude s receptem legrace, protože tohle je pasta a těstoviny jsou taky pasta, a co má přijít kam, že.

Voda se už má vařit, ale nevaří. Nevadí, zatím se vrhneme na pánev. Tři lžíce olivového oleje do pánve – došel nám olej, zaskučí Ludmila. Kdyby tu teď Jamie seděl, jistojistě by nás oba zastřelil.

Já honem koukám do receptu: to byly tři lžíce oleje do pánve a teď ještě jednu lžíci do té brokolicové pasty. Olivový nemáme, ale co, vmíchám tam olej z hroznových semínek, kdo pozná rozdíl. Ještě jednou do receptu: ajaj, tam nebylo "a spoon" ale jenom "spoon", žádný olej do pasty, to se jen ta pasta měla vmíchat do těch tří lžic! Pozdě, jde to na pánev, čerstvý tymián nějak není, tak aspoň sušený, vodu, kde je ta parmazánová šlupka? Ále, však ona moc chuti stejně nepřidá.

Rychlovarná konvice se má doplnit vodou, ale my tam ještě máme tu původní, tak honem, ať se těstoviny vaří. Půl hodiny už nějak uběhlo, jak je to možné? Jamie teď slibuje, že máme dvanáct minut od těstovin pokoj a můžeme se věnovat salátům. Pohodička, protože děláme jenom jeden!

Ale i s tím jedním je teda dost sraní, takže dvanáct minut uplyne a salát ještě není hotový. Sleju těstoviny a jdu se podívat, co se má dít dál. S úžasem koukám, že jsem k těstovinám měl před sedmi minutama naházet tu brokolici, co nešla do mixéru. No co, uvaříme ji zvlášť.

Tady jsou kapary, volá Ludmila, proč tu jsou? Aha, ty měly přijít do tý brokolicový pasty před čtyřiceti minutama, no nic, rozmixujeme extra, přidáme, nic se neděje. Další na řadě je salát s melounem; to je ten, co neděláme, takže si můžeme chvilku oddechnout. Do pasty vmícháváme kapary, těstoviny stydnou v cedníku, v konvici se připravuje voda na brokolici.

Krátce povařit, slít, a je to! Už jsme tu hodinu, všechno nádobí už je špinavé, na lince ani kousek místa, a to je ten nejlepší moment na dočtení si receptu do konce. Ta voda, ve které se to vařilo, se měla schovat!

Těstoviny a brokolice se mají vmíchat do té pánvičky s pastou, ale tam už se opravdu nic nevejde, takže to smícháme všechno někde jinde. Přidat strouhaný parmazán, zamíchat, a teď máme dostat krásný lesklý těstoviny, ale ten lovely moment se vůbec nedostavuje, je to všechno slepený a o ničem. Měla by se na to hodit bazalka, ale už je to jedno.

Sedmdesát dva minut a na stole jsou těstoviny s brokolicí, žádnej šajn. Ludmila se rozplývá, jaké je to báječné, ale já vím, že je to úplně jiné jídlo. Že tohle není Oliver. Že to je úplně vobyč. A že příště, příště musíme být lepší.

Čekání na Alejandra

Po letech odříkání mě opět popadla touha promluvit na někoho francouzsky. A tak tedy zpátky do jazykové školy. Potkám nového Alejandra?

Jazyková škola je hned nad obchodem Victoria's Secret, takže se to nedá nenajít, tvrdí mi úvodní email z jazykovky, a opravdu – hned nad obřími fotografiemi decentně zahalených druhotných pohlavních znaků je několik kukaní, a jedna z nich je francouzská, a v ní sedí pančitelka Barbara a asi deset žáků.

Barbara je Američanka, ale žila ve Francii a má jakousi tajnou metodu na zvládnutí francouzské výslovnosti, kterou nám neustále vyhrožuje, aniž by byla ochotna vyzradit detaily.

Co děláme v Americe? ptá se. V Americe řekneme já se jmenuju takhle, já takhle, a potřeseme si rukou, takhle. A tváří se, že je dva cizí lidi a třese si tři vteřiny rukama. Ale! Kdepak ve Francii! Francouzi si netřesou rukama jako idioti, těm stačí si potřást jednou a pak si jenom řeknou: enchanté! Dostačující, důmyslné a především bravurní!

Ale dlouho jí to nadšení pro Francouze nevydrží. Tak si to představte, povídá, přijdete domů, dáte si večeři, vyřídíte pár hovorů. Ale! Kdepak ve Francii! Oni prostě neumějí říct úplně normálně, jako my, že si vyřídí hovor. Oni, a já vím, že to bude znít směšně, ale věřte mi, oni to tak opravdu říkají, oni – a Barbara se dramaticky odmlčí, a pak pronese to strašlivé a přitom směšné slovo – oni telefonují!

Třída strne v úžasu. Postupně to lidem dochází: Aby Francouz mohl telefonovat, tedy skutečně provádět onu činnost, musí se stát sám telefonem, je to člověk-přístroj, a to už někdo vyprskne a všichni se těm idiotům zasmějeme: telefonovat! C'est bizarre!

(komplet Alejandro 2003-2005)