Jak jsem se ztrapnil před celými Státy

Je den před Štědrým večerem a my zjišťujeme, že doma nic nemáme. Je potřeba vyrazit na nákup a pořídit suroviny na řízky, salát a polévku. Nákupní seznam je dlouhý jak Lovosivosice a venku prší a fučí, takže se nám nikam nechce, a o to víc rozšiřujeme ten seznam (to jde snadno, oba známe pumping lemma).

Zápas s živly nakonec dopadne 1:1. Sice se dostaneme tam i zpátky, aniž by někoho z nás pohltil oceán, ale jedna papírová taška podlehne svodům deště – a bagety a celer se rozkutálí po chodnících Haight-Ashbury.

Totiž ten celer: Dojedeme s nákupním košíkem do oddělení zeleniny a rozdělíme se. Skoč pro mrkev, celer a petržel, vysílá mě Ludmila, a sama míří pro citrony. Naberu do sáčku mrkev. Petržel zrovna nemají a celer se tu vůbec nevyrábí, a tak beru aspoň řapíkatý, ten se do polévky také hodí.

Ludmila na mě podezřele kouká. Kde máš celer? Kde máš petržel? Nemaj, krčím rameny. A tak tam jdeme zpátky spolu. Co je tohle? ukazuje Ludmila na vyskládané petržele. Byli tu lidi a bránili mi ve výhledu, bráním se.

A ten celer? Zatvářím se, že nejsem včerejší. Celer se tu přece neprodává... Ludmila jenom vzdychne a ukáže na regál s celerem. To bylo v Ženevě! Tam neměli celer!

Takhle tady já žiju. Tři roky a nevšimnu si, že mají celer. A ještě každému vykládám veselou historku, jak Američané neznají celer, a proto můžou řapíkatému celeru – nemajíce od čeho jej odlišit – říkat prostě celery.

Promiňte. Jsem tu cizinec. A to, co neměli v Ženevě, byla vlastně petržel.

Jak se Luisa ztratila

Ve středu jsme zašli za naším porodníkem, aby nám řekl, že je všechno v pořádku.

Všechno v pořádku, povídá, výsledky testů v normě, tak si teď poslechneme, jak jim tlučou srdíčka.

A vzal takový přístroj, ani nevím, jak bych to popsal. Kdybych řekl, že to byl speciální stetoskop napojený na zesilovač, tak bych vypadal příliš odborně, a navíc bych kecal. Každopádně to fungovalo podobně jako úplně jiný přístroj, kterým se v oceánu poslouchá zpěv velryb. Šumí to a praská to a hučí to a velryby do toho dělají lalala.

Tvářím se tedy zaujatě, a v tom šumění a praskání a hučení se snažím najít pravidelný, pokud možno jednoduchý rytmus. Nenacházím, ale pro jistotu pokyvuju hlavou. Lékař natáčí hlavici přístroje sem a tam, krouží, ale místo aby říkal "dýchat", "nedýchat" a "dýchat zhluboka", jenom mlčí.

Já už jsem ochoten přiznat, že tam nějaký rytmus slyším, ale doktor to vzdává a přesouvá se na druhou stranu břicha. Stačí mu vteřina a je to tam. Vžum vžum vžum vžum! Tak to by poznal i ten, co velryby nikdy neslyšel.

Na Lotce jsme si tedy ověřili, že přístroj funguje. Zpátky k Luise! Doktor hledá všude, ale dítě není k nalezení. Co když nedýchá? Doktor se vztyčí.

Vsázím svoje boty, že je schovaná za tou druhou! Ověřím ultrazvukem! A vyráží ze dveří a již táhne do místnosti ultrazvuk. Rozrušením padám ze židličky. Luiso! Dýchej!

A už to vidíme. Luisa se schovává vzadu za Lotkou, asi si potřebovaly něco říct. Spočítáme placenty (dvě), šesticentimetrová tělíčka (dvě), tlukoucí srdíčka (dvě) a nožičky (jedna, ale doktor nepochybuje o tom, že tam jsou i další), a můžeme jít; svět je zachráněn.

Víš, povídám pak Ludmile cestou zpátky, to by mě nikdy nenapadlo, že se bude schovávat. Zrovna Luisa!

Jak zaokrouhlovat

Závažnou otázku musí si pokládat každý otec: Co vštípit dětem do života? Čemu je naučit, čeho musí dbát? Co vytesat do kamenných desek, které jim s hory snese?

Nemůže toho být mnoho, to by nebylo v silách jedince si všechno upamatovat. Musí to být vskutku esenciální gajst, koncentrát vědění a lidskosti. Tak tedy jak zaokrouhlovat, a zejména jak zaokrouhlovat věk.

Metody a užití zaokrouhlování jsou různé. Nejprve zaokrouhlování při styku s úřady: Zde se věk zaokrouhluje vždy dolů na celé roky. Může vám být sedmnáct let a tři sta šedesát pět dnů (protože byl přestupný rok), stejně vám ještě není osmnáct a nemůžete na vojnu.

Úřední zaokrouhlování je nudné, šedivé, neodpouštějící. Co však dělat ve styku běžném, neúředním?

Jeden přístup vychází z toho, že věk je možné vyjádřit jako racionální číslo: Jakmile je mi 34,5 let, zaokrouhluji na 35, a vydrží mi to až do 35,5 let, kdy začnu zaokrouhlovat na 36.

Pak ale také můžeme vycházet čistě z roku narození. Někteří by řekli, že to je jako když ministerstvo lásky sčítá procenta – prostě je to jiná metodika. Narodil jsem se v roce 1977, je mi tedy 2012 - 1977 = 35 let. Toto mohu tvrdit od prvního ledna 2012 do posledního prosince.

Ostatně takový Jiří Wolker:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh' srdce k boji vytasit,
zemřel – mlád dvacet čtyři let.

Úředník by dupal, že je to lež; Wolker nevydržel do konce března, bylo mu tedy jen třiadvacet. My víme, že básník zaokrouhloval.

Jsou ovšem tací, kteří takto zaokrouhlovat odmítají. Například ženy narozené v prosinci: Přičítat jedničku už v lednu jim přijde velmi předčasné, ba často to s výhružným "ještě ne!" odmítají ještě na mikulášské besídce.

Takovým už nepomůžeme, ale u ještě nenarozených je tu možnost vše vhodně plánovat. Obě neúřední metody zaokrouhlování totiž dodávají stejný výsledek, pokud jste se narodili 183. den v roce, tedy druhého července.

Což zároveň dává odpověď na otázku, kdy se mají podle lékařů narodit Luisa a Lotka.

P~O, junior

Když jsem byl malý, byl jsem jednou na lyžáku se staršíma klukama, a ti mi říkali věci, které jsem snad ani nechtěl vědět. Bylo to tak nechutné a tak nesmyslné, že se tomu ani nedalo věřit. Ale pak roky plynuly a začalo se ukazovat, že ty jejich pitomé řeči nebyly až tak daleko od pravdy.

V Praze jsme měli spoustu kamarádů, kterým se To najednou začalo dít. Měli se tak rádi, až najednou jednomu v páru (a jistě není náhodou, že ten jeden byl nejčastěji někdo ženského pohlaví) začalo v bříšku růst miminko.

My se drželi statečně a odolávali, protože dobře víme, že děti nikdy nejsou tak roztomilé jako kočky. Kočky nejsou žádní intelektuální velikáni, aspoň tedy naše ne, ale svými dovednostmi hravě překonají libovolné dítě do přibližně dvou let věku.

Kočku si přinesete domů, ukážete jí píseček, a ona tam chodí a všechno po sobě zahrabává. Žere, co jí dáte, a když se zašpiní, tak se sama umyje. Které dvouleté dítě to umělo? Možná Horst, ale to je tak všechno.

Ale diskutujte s kočkama o Mahlerovi. To se mohlo jenom s Ludwigem, když se nafetoval Sava. Takže padlo rozhodnutí vstoupit legálně na mimibazar a nechat se pohltit řvoucí a blijící opičkou, ze které snad jednou vyroste slušný člověk, který často a rád navštěvuje své stařičké rodiče, nic jim nevyčítá a nenechá se prosit o vnoučata.

Samotný úkon početí proběhl zcela spořádaně a přesně podle instruktážních videí. V podstatě to bylo příjemné. Následně bylo potřeba počůrat nějaký papírek, a když se objevily dvě čárky, objednat se k  doktorovi, který má takovou mašinku, o které tvrdí, že je to ultrazvuk, ale nedá se to nijak ověřit, protože to nedělá ani ping.

To jsme tedy všechno vykonali a nechali si ukázat takové jako zviřátko, které s sebou neustále škubalo. Bylo napojeno na nějakou kuličku. To není dvojče, to je žloutkový váček, z toho pak bude pupečník, poučil nás pan doktor. Ale tohle, tohle dvojče je.

A najednou bylo v místnosti strašlivé ticho.

Jsme v klubu

Na jeviště se přišourá stařík v obleku, klobouk mu stíní tvář. Jazz band začíná hrát a stařík – je to sám Cohen – potichu zpívá.

I zlatý šperk má cenu slámy
i světla rampy kryjí tvář

Zpívá pečlivě, téměř šeptem, hypnoticky. Nemůže to být čeština, a přece je.

Však stačí nápěv tolik známý
a v očích stín má znovu zář

A pak se přitočí ke mně a natáhne mikrofon. Jen na chvíli zahlédnu jeho oči. Zpívej, říkají.

Zpívám dál
pro všechny ve tmách bloudící

A pak spolu –

i cestou plnou kaluží

– a než se vzpamatuju –

i po bezesných nocích

– je konec, a lidi tleskají, a stařík si sundavá klobouk, a není to Cohen. Jsme v Olympii a je to Bécaud – a než zmizí, zase se ke mně přitočí a sykne:

Votre public, P~O, votre public!