Letíme do Bostonu

There's no flight like domestic flight.



Řekli byste si - co může být zvláštního na vnitrostátním letu? Tak už jen ten název, domestic a vnitrostátní? Vždyť je to z Kalifornie do Massachusetts, to je přeci mezi-státní, zvláště s mezipřistáním v Severní Karolíně.

Tak tedy: mezinárodní letiště v San Franciscu, domestic terminál. Rozdíl patrný hned venku: kufry se netahají do haly, odbavování probíhá rovnou na chodníku: taxík zastaví, kufry vyloží na váhu a než řidiči zaplatíte, už je pro vás připraven boarding pass a postupujte, nezdržujte, honem do další fronty.

Kontrola letenky a pasu? Ale prosímvás, mezistátní ano, ale mezinárodní ne, takže stačí zamávat řidičákem, zout se, projít bezpečnostním rámem a už se můžete postavit do té nejdůležitější fronty ze všech.

Do fronty na kafe.

A teprve tam, u gejtu, to teprve vidíte, ten rozdíl mezi přistěhovalcem, který se vydává na daleký, šest hodin trvající let (kam z Prahy doletíte za šest hodin!), a Američanem, který si jen tak odskočil na kratší výlet. Na nohou má žabky, v ruce kelímek Starbucks, a tváří se spokojeně. 

A v těch žabkách a s tím kelímkem nastoupí do letadla, kde probíhá všelidová vzájemná výpomoc: Ty podržíš kelímek mě, já si sednu, pak já tobě, tlap tlap mlask mlask, letušky zvládnou držet až pět kelímků najednou, a pak už všichni spokojeně sedí, všechno v aprajt pozišn, takže kelímek furt pěkně v ruce, a hurá, startujeme.

Letadlo ovšem není metro, i když je to jenom šestihodinový let, takže se sousedi seznámí, přendají si kelímky do druhé ruky, aby si mohli těmi uvolněnými potřást, proberou se poslední zemětřesení, hurikány a ropné skvrny, a toho trapáka, co si hned na začátku vytáhl knížku, aby se nemusel s nikým bavit, si nebudeme všímat.

Po šesti hodinách letadlo přistane, všechny kelímky už jsou dávno prázdné a odevzdané letuškám, letadlo doroluje ke gejtu a už by měla nastat tlačenice, ale nic se neděje, Američani spořádaně sedí, nejsme přeci divá zvěř, přiletěli jsme do Bostonu, a když se konečně otevřou dveře, tak postupně vystoupí lidé z první řady, pak z druhé a tak dál, nikdo se nikam netlačí, prostě jen čeká, až na něj přijde řada, a pán ze sedadla 23C v uličce si prostě nedovolí vstát, dokud se do uličky nevybatolí paní ze sedadla 22A u okna.

A všichni v žabkách radostně tlapají k východu z letiště, a tam na ně čekají jejich rodiny a kamarádi a mají pro ně fungl nový kelímky s kávou, a cestovatelé se z nich napijí, a pak chtějí celé to příbuzenstvo obejmout a políbit, ale to s kelímkem jednoduše nejde, takže se zase různě přendavá, jde z ruky do ruky, až se nakonec dobrá věc podaří a je to.

Tedy pokud vám ty kufry omylem pořád ještě neleží někde v San Franciscu na chodníku.

5 komentářů:

  1. Moc peknej text! Pobavila me ta sporadanost, tady u nas (v Chile :-) se hned po pristani vsichni namackaji do ulicky jako o zivot a snazi se nacpat co nejvic dopredu, stejne jako se pred tim cpali do letadla...a pak, ze Latinoamericani jsou v klidu :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Při mezinárodním letu se nekontroluje letenka a pas? Pak si nejsem jistá, jestli jsem to žonglování s přídavnými jmény pochopila správně...

    OdpovědětVymazat
  3. Vláďa Macek, Tuttle18. července 2010 v 12:58

    Úžasný. Díky. Piš víc, prosím.

    OdpovědětVymazat
  4. Prokliknul jsem se sem skrze recept na onu sladkou bombu (asi to budu muset vyzkouset) a jako bych to videl. Prave sedim v Bostonu na letisti, let do Chicaga nam posunuli z 8pm na 11pm, takze buh vi, kdy se dostanu domu. Zabky a kelimky s kafem vsude kolem (kafe mam taky, zabky ne).Jen ten red eye let ze zapadniho na vychodni pobrezi je podle meho mnohem lepsi resit tak, ze se snazis co nejrychleji usnout.

    OdpovědětVymazat