Chodím po volných bytech a pláču. Kdyby to takhle vypadalo před šesti lety v Ženevě, kde já tam mohl bydlet!
Každou minutu: Cink! Uvolnil se další byt. A my se na něj jdeme podívat a jsme strašlivě vybíraví.
Tak třeba tenhle byteček: Vypadá jak ten roztomilý byteček z Američana v Paříži. Stačí vytáhnut šekovou knižku a je náš. Ale my se cukáme. Byt bez myčky? Pche.
A pak další, cink! S myčkou. Ale bez mikrovlnky nad sporákem? Ach.
A tenhle, cink? Moc malý. My se vejdeme, ale až přijede Enimen? A tenhle? Sem by se Enimen vešel, ale co rodiče?
Cink: Sem se vejdou všichni v pohodě - ale ne, Ježek přijede s pěti dalšíma lidma!
Nakonec tedy podepisujeme smlouvu na celé patro. Říkají tomu třetí patro, my ale víme své (je to druhé patro); v patře je všechno, a ježci můžou spát na schodech.
A až vám někdo bude říkat, že jezdit do San Francisca za hippísáky je asi stejně pošetilé jako jezdit do Prahy za Kafkou, nevěřte mu. Zejména některý vybraný kytky tady pořád ještě frčí.
V Praze je o osm nebo o devět hodin víc nebo míň
To se vlastně nikdy neví, jak to doopravdy je.
Kdyby se čas posouval všude stejně, to by bylo nadělení, takže se to děje postupně, aby se všechny hodiny stačily přeřídit. Z Prahy zimního času jsme přijeli do San Francisca letního času, ale hned druhou noc se to tady taky posunulo, takže nás to ještě jednou rozhodilo, a teď jsme úplně totálně rozhození, ale to ještě není nic proti kočkám, který se už úplně zbláznily, protože od té doby, co jsme v San Franciscu, nespí na peřině, ale s náma pod peřinou, a protože se v noci hodně převaluju, často z pod sebe ráno vytáhnu Pascala úplně placatýho, ale jemu to nějak nevadí.
Takže teď je posun 9 hodin, v Praze svítá dřív, a těch devět hodin je spíš jak dvanáct, míjíme se úplně se všema, a v těch několika málo hodinách, kdy je na obou stranách planety skoro rozumný čas, vyřizuju pracovní telefonáty s Prahou.
Jsme tu teprve týden, a já začínám s hrůzou zjišťovat, jak všechny ty věci, který mě v Praze docela zajímaly, jako třeba jestli Klaus podepíše nebo kdo bude tím komisařem, jsou mi najednou docela ukradený.
Ale není to tím, že jsme daleko - prostě jen máme důležitější věci na práci: musíme hledat byt a nakupovat na Amazonu a já musím nosit brýle, protože to není jako v Praze, kde jsem všechno poznal po čuchu.
Kdyby se čas posouval všude stejně, to by bylo nadělení, takže se to děje postupně, aby se všechny hodiny stačily přeřídit. Z Prahy zimního času jsme přijeli do San Francisca letního času, ale hned druhou noc se to tady taky posunulo, takže nás to ještě jednou rozhodilo, a teď jsme úplně totálně rozhození, ale to ještě není nic proti kočkám, který se už úplně zbláznily, protože od té doby, co jsme v San Franciscu, nespí na peřině, ale s náma pod peřinou, a protože se v noci hodně převaluju, často z pod sebe ráno vytáhnu Pascala úplně placatýho, ale jemu to nějak nevadí.
Takže teď je posun 9 hodin, v Praze svítá dřív, a těch devět hodin je spíš jak dvanáct, míjíme se úplně se všema, a v těch několika málo hodinách, kdy je na obou stranách planety skoro rozumný čas, vyřizuju pracovní telefonáty s Prahou.
Jsme tu teprve týden, a já začínám s hrůzou zjišťovat, jak všechny ty věci, který mě v Praze docela zajímaly, jako třeba jestli Klaus podepíše nebo kdo bude tím komisařem, jsou mi najednou docela ukradený.
Ale není to tím, že jsme daleko - prostě jen máme důležitější věci na práci: musíme hledat byt a nakupovat na Amazonu a já musím nosit brýle, protože to není jako v Praze, kde jsem všechno poznal po čuchu.
Buď zdráva, Ameriko
Tak jsme tady - já, Ludmila, šest kufrů, dvě kočky, hladoví, vyčerpaní po šestnáctihodinovém letu. Jsme v centru San Francisca, je jedna hodina po půlnoci, a my musíme přespat na ulici, protože nemáme kde bydlet.
Odjezd svou hektičností a nervozitou překonal vše dosavadní. Nakonec ale všechno narveme do velkého taxíku, dostaneme se na letiště, a už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty, všechno se odehrává přesně tak, jak má, kočičky nám každý chválí, všechny kufry mají přesně 23 kilo, teď tedy jen zaplatit dvě stě dolarů za kočičí letenku a je to.
Mám tady poznámku, povídá paní letišťová lufthansová pokladní, že vás náš operátor neupozornil, že se kromě těch dvou set dolarů platí ještě 450 Kč manipulační poplatek. Toto nedopatření tímto napravuji, usmála se.
Vaše kočky nemají razítko od veterináře, vzdychá účastně paní lufthansová čekinová, a tak bohužel nemohou letět. Ale ale, divím se, však stát Kalifornie nevyžaduje žádná razítka, a váš operátor tvrdil, že je potřeba jen předem nahlásit a na místě zaplatit, což jsme splnili. Stát Kalifornie možná, kontruje ona, ale nám to nestačí. Zřejmě vás náš operátor neupozornil.
A tak tedy čekáme na vyjádření kdovíkoho, a mně je zase špatně, a tak jdu už asi podesáté na záchod, protože to je jako úplně nejvíc super, když už máte všechno zařízený, a pak vám kočky nevezmou do letadla, ale když se vrátím zpátky, tak už Damien s Pascalem v přepravce válejí sudy, protože jo, můžeme letět.
A pak je musíme ještě vyndat z přepravky, aby tato mohla být prověřena, takže se těšíme na to, jak Damien z přepravky vyklouzne a rozeběhne se tou půl kilometru dlouhou chodbou, ale ona do mě jen spořádaně zaryje drápy a čeká, kdy už teda konečně bude moct letět. Škoda, že ses toho, Ludwigu, nedožil, to bys koukal.
Pak je dlouho nevidíme, a zejména v letadle do Mnichova nám to vrtá hlavou, protože letadlo je maličké a kdo ví, kde vlastně jsou, a furt se zatáčí a jsou turbulence a je to hlučné a vůbec. V San Franciscu dostaneme razítko do pasu, a kočičky už na nás čekají a tváří se, že se vlastně nic nestalo.
Na celním prohlášení zatrhnu, že vezeme živá zvířata, a tak jsme randomly selected for inspection, což spočívá v tom, že přijdeme k pánovi v uniformě, strčíme mu pod nos obří přepravku s nápisem LIVE ANIMALS, a on se nás zeptá, jestli je pravda, že vezeme živá zvířata, a pokud ano, kde teda jsou, a já fakt nevím, jestli si dělá legraci, a tak říkám right here, a on mávne, že teda je to všechno v oukeji.
Na stanovišti taxíků se nás ujme další důležitý chlapík, a že ať se nebojíme, že nám něco velkýho sežene. Shánení vypadá tak, že se čeká, až kolem pojede volný velký taxík, a mávne se na něj; možná bychom to zvládli sami. Směr velkoměsto.
Řidič je Rus, takže si povídáme o Karlových Varech, pak najdeme dům, ve kterém si máme vyzvednout klíče, a tady, v půl desáté, to všechno začíná.
V domě totiž nikdo není. Kontaktní telefon nikdo nezvedá, ale když si třikrát poslechnu nahranou zprávu, podaří se mi získat emergency číslo. To ovšem taky nikdo nezvedá, tak aspoň nechávám veselou zprávu, že už jsme tady, tak ať někdo přijde.
Pak nechávám další zprávy, více a více nasrané, ale nikdo nepřichází, a volám všem svým kolegům, kteří by mohli být aspoň trochu poblíž, Codymu a Samovi a Romanovi, ale nikdo to nebere. Tak vytahuju krabičku poslední záchrany, totiž kartu váženého hosta hotelu Westin, který je pet friendly. Jedeme tedy na Union Sq, já zamávám kartičkou, která mě opravňuje k ubytování i v případě, že je hotel úplně plný, a dostáváme pokoj. Je jedenáct večer. Ludmila táhne do haly přepravku, recepční mi vysvětlí, že za zvířátka se nic neúčtuje, ale musím podepsat odpovědnost za případné způsobené škody, podá mi formulář, a já udělám něco, co si budu následující dvě hodiny strašlivě vyčítat: Upozorním paní, že mi dala formulář pro psy.
V ten okamžik se všechno vrací: Najednou už nemáme pokoj, protože kočky do hotelu nesmí. Copak nejste pet friendly? Jsme, ale jenom pro psy. Vaše definice pets neobsahuje kočky? Ne.
Líčím recepční nás ponurý příběh, a ona je tak moc chápavá, že nám zavolá svého manažera, který by kočky mohl povolit. Ten přichází po půl hodině, ale jenom aby nám vysvětlil, že ani náhodou. A tak tedy sedíme trudnomyslně v hotelové hale a někteří z nás žalostně mňoukají.
O hodinu později kdesi v San Franciscu - Cody se vynoří z hospody a napadne jej, že by si mohl zkontrolovat mobil. Vidí mou zoufalou zprávu, zavolá mi - a jsme zachráněni! Přiveze nám peřiny, budeme spát v kanceláři. V autě mu to celé líčím, a on neodolá a zavolá na to emergency číslo. A kýho výra, protože volá z amerického čísla, tak se mu ozvou zpátky, a že je před tím domem na ulici sejf a v tom sejfu jsou klíče - a že nám k tomu sejfu řekne kód.
Ale nejdřív musím, pane Olmere, ověřit, že jste to skutečně vy. Tak mi řekněte své unikátní rezervační číslo. Nevíte? Tak vám bohužel kód nemůžu prozradit. Na shled- No, dobrá, dá se to ověřit i jinak, tak mi prosím řekněte číslo bytu, ve kterém budete bydlet. Nevíte? Tak vám bohužel kód nemůžu prozradit. Na shled- No, možná by ještě byla šance, kdybyste mi řekl jméno vašeho realitního agenta. Ne, Jane není správně. Ani Jenice není správně. Jenine, ano, tím jsem ověřil vaši totožnost a mohu vám prozradit kód, který je 12345. V sejfu najdete obálku a v ní -
Ale to už jsem ho neposlouchal, protože v sejfu skutečně byla obálka, a v ní mé unikátní rezervační číslo a číslo bytu.
A hlavně klíče, klíče od našeho nového bytu. Díky, Kouďáku.
Odjezd svou hektičností a nervozitou překonal vše dosavadní. Nakonec ale všechno narveme do velkého taxíku, dostaneme se na letiště, a už nás čekají jen samá pozitiva a sociální jistoty, všechno se odehrává přesně tak, jak má, kočičky nám každý chválí, všechny kufry mají přesně 23 kilo, teď tedy jen zaplatit dvě stě dolarů za kočičí letenku a je to.
Mám tady poznámku, povídá paní letišťová lufthansová pokladní, že vás náš operátor neupozornil, že se kromě těch dvou set dolarů platí ještě 450 Kč manipulační poplatek. Toto nedopatření tímto napravuji, usmála se.
Vaše kočky nemají razítko od veterináře, vzdychá účastně paní lufthansová čekinová, a tak bohužel nemohou letět. Ale ale, divím se, však stát Kalifornie nevyžaduje žádná razítka, a váš operátor tvrdil, že je potřeba jen předem nahlásit a na místě zaplatit, což jsme splnili. Stát Kalifornie možná, kontruje ona, ale nám to nestačí. Zřejmě vás náš operátor neupozornil.
A tak tedy čekáme na vyjádření kdovíkoho, a mně je zase špatně, a tak jdu už asi podesáté na záchod, protože to je jako úplně nejvíc super, když už máte všechno zařízený, a pak vám kočky nevezmou do letadla, ale když se vrátím zpátky, tak už Damien s Pascalem v přepravce válejí sudy, protože jo, můžeme letět.
A pak je musíme ještě vyndat z přepravky, aby tato mohla být prověřena, takže se těšíme na to, jak Damien z přepravky vyklouzne a rozeběhne se tou půl kilometru dlouhou chodbou, ale ona do mě jen spořádaně zaryje drápy a čeká, kdy už teda konečně bude moct letět. Škoda, že ses toho, Ludwigu, nedožil, to bys koukal.
Pak je dlouho nevidíme, a zejména v letadle do Mnichova nám to vrtá hlavou, protože letadlo je maličké a kdo ví, kde vlastně jsou, a furt se zatáčí a jsou turbulence a je to hlučné a vůbec. V San Franciscu dostaneme razítko do pasu, a kočičky už na nás čekají a tváří se, že se vlastně nic nestalo.
Na celním prohlášení zatrhnu, že vezeme živá zvířata, a tak jsme randomly selected for inspection, což spočívá v tom, že přijdeme k pánovi v uniformě, strčíme mu pod nos obří přepravku s nápisem LIVE ANIMALS, a on se nás zeptá, jestli je pravda, že vezeme živá zvířata, a pokud ano, kde teda jsou, a já fakt nevím, jestli si dělá legraci, a tak říkám right here, a on mávne, že teda je to všechno v oukeji.
Na stanovišti taxíků se nás ujme další důležitý chlapík, a že ať se nebojíme, že nám něco velkýho sežene. Shánení vypadá tak, že se čeká, až kolem pojede volný velký taxík, a mávne se na něj; možná bychom to zvládli sami. Směr velkoměsto.
Řidič je Rus, takže si povídáme o Karlových Varech, pak najdeme dům, ve kterém si máme vyzvednout klíče, a tady, v půl desáté, to všechno začíná.
V domě totiž nikdo není. Kontaktní telefon nikdo nezvedá, ale když si třikrát poslechnu nahranou zprávu, podaří se mi získat emergency číslo. To ovšem taky nikdo nezvedá, tak aspoň nechávám veselou zprávu, že už jsme tady, tak ať někdo přijde.
Pak nechávám další zprávy, více a více nasrané, ale nikdo nepřichází, a volám všem svým kolegům, kteří by mohli být aspoň trochu poblíž, Codymu a Samovi a Romanovi, ale nikdo to nebere. Tak vytahuju krabičku poslední záchrany, totiž kartu váženého hosta hotelu Westin, který je pet friendly. Jedeme tedy na Union Sq, já zamávám kartičkou, která mě opravňuje k ubytování i v případě, že je hotel úplně plný, a dostáváme pokoj. Je jedenáct večer. Ludmila táhne do haly přepravku, recepční mi vysvětlí, že za zvířátka se nic neúčtuje, ale musím podepsat odpovědnost za případné způsobené škody, podá mi formulář, a já udělám něco, co si budu následující dvě hodiny strašlivě vyčítat: Upozorním paní, že mi dala formulář pro psy.
V ten okamžik se všechno vrací: Najednou už nemáme pokoj, protože kočky do hotelu nesmí. Copak nejste pet friendly? Jsme, ale jenom pro psy. Vaše definice pets neobsahuje kočky? Ne.
Líčím recepční nás ponurý příběh, a ona je tak moc chápavá, že nám zavolá svého manažera, který by kočky mohl povolit. Ten přichází po půl hodině, ale jenom aby nám vysvětlil, že ani náhodou. A tak tedy sedíme trudnomyslně v hotelové hale a někteří z nás žalostně mňoukají.
O hodinu později kdesi v San Franciscu - Cody se vynoří z hospody a napadne jej, že by si mohl zkontrolovat mobil. Vidí mou zoufalou zprávu, zavolá mi - a jsme zachráněni! Přiveze nám peřiny, budeme spát v kanceláři. V autě mu to celé líčím, a on neodolá a zavolá na to emergency číslo. A kýho výra, protože volá z amerického čísla, tak se mu ozvou zpátky, a že je před tím domem na ulici sejf a v tom sejfu jsou klíče - a že nám k tomu sejfu řekne kód.
Ale nejdřív musím, pane Olmere, ověřit, že jste to skutečně vy. Tak mi řekněte své unikátní rezervační číslo. Nevíte? Tak vám bohužel kód nemůžu prozradit. Na shled- No, dobrá, dá se to ověřit i jinak, tak mi prosím řekněte číslo bytu, ve kterém budete bydlet. Nevíte? Tak vám bohužel kód nemůžu prozradit. Na shled- No, možná by ještě byla šance, kdybyste mi řekl jméno vašeho realitního agenta. Ne, Jane není správně. Ani Jenice není správně. Jenine, ano, tím jsem ověřil vaši totožnost a mohu vám prozradit kód, který je 12345. V sejfu najdete obálku a v ní -
Ale to už jsem ho neposlouchal, protože v sejfu skutečně byla obálka, a v ní mé unikátní rezervační číslo a číslo bytu.
A hlavně klíče, klíče od našeho nového bytu. Díky, Kouďáku.
Jsem miláček uklízeček
První týden v hotelu byl fajn. Uklízečka pochopila, že když jsem si na stole něco přesunul, chci to tak mít, a můj život plynul šťastně. Až do neděle.
Aby bylo jasno - to kvůli mě vstupují uklízečky do stávky, to mě se snaží zahltit mýdly. Nebo si snad nevzpomínáte?
V neděli to všechno začalo blikajícím světýlkem. Uklízečka mi nechala v hlasové schránce vzkaz, že sice akceptuje, že mám na dveřích cedulku "nerušit", ale že teda kdy se jako bude uklízet?
Odpoledne jsem vyrazil do města a vrátil jsem se do cizího pokoje. Na posteli byl zase červený přehoz, který jsem před týdnem sklidil, na posteli se válelo všech sedm polštářů a kávovar byl schovaný ve skříňce.
Inu, řekl jsem si - holt asi mají nějaké takové nařízení, že každou neděli se musí vydrhnout podlahy, proč ne. Kávovar jsem zase vytáhnul a zapojil, přehoz přehodil přes pohovku, nechal si jeden malý polštář na spaní a jeden velký jako opěrku při sezení a zbylých pět schoval do šatní skříně.
Jenomže uklízečka se nevzdává. Dnes byl přehoz zase zpátky, kávovar schovaný - a na posteli tři malé polštáře a ten můj velký schovaný ve skřini.
A to jí tedy napíšu vzkaz, to jistě dělá schválně! A sahám do batohu, protože vím, že jsem si hotelovou tužku bral ráno do práce. A hele, na nočním stolku svítí nový bloček s tužkou, a na psacím stole ještě jeden! Ona prostě chce, abych jí napsal! Tak to zase ne, vyprovokovat se nenechám.
Jenomže pak vlezu do koupelny, a můj kartáček na zuby je jinde, než má být, a na jeho místě jsou tři mýdla.
Něco se musí stát.
Naše stará váha váží čtyři hodiny
Prvního září se lidé rozdělí do tří skupin. Na ty malé a hloupoučké, kteří musí do školy, na ty velké a hloupoučké, kteří musí do práce, a na ty vychytralé, kteří letí do San Francisca. A z těch všech vychytralých jenom já jsem takový debil, že odjedu na letiště bez pasu. To bylo tak...
Furt cpu věci do jednoho kufru, do druhýho, a pořád s nima běhám k váze, a zase přebaluju, přidávám a odhazuju, abych se vešel do 23 kg. A vždycky, když už to dokonale vyřeším, ukáže se, že jsem něco zapomněl, a tak musím něco jiného vyndat. Dovažuju ponožkama a dévédéčkama, a kufřík do letadla zůstává stranou.
Z domu musím odejít v 11, a proto už ve čtvrt na dvanáct volám taxíka a v 11:20 už se kochám zácpou na Vinohradské. Vezmeme to tedy oklikou, a já si pořád dokolečka přehrávám, jak na poslední chvíli přiběhnu na letiště, a ty kufry budou mít víc, ale já z nich statečně vytáhnu ty ponožky a strčím je do svého kufříku do letadla, ve kterém nic nemám, jenom notebook a svetr a peněženku a letenku, jenom notebook a svetr a peněženku a letenku, a to už je mi to podezřelý, notebook a svetr a peněženka a letenka, kde je můj pas? - a tak tedy zlehka vykřiknu či vykviknu, už si přesně nepamatuju, a místo abychom najeli na Veletržní, vracíme se zpátky a já běžím domů a výtah jede pomalu, pas samozřejmě leží na stole hned vedle kabelu, který s sebou v Americe nutně potřebuju, ale já mám oči jenom pro tu fialovou knížečku, utíkám zpátky do taxíku a velím: Na Ruzyň!
Teď už je to boj o minuty, přepážka se zavírá ve 12:20 a taxikář to chce udělat zajímavější, a tak dodržuje rychlost a stojí na semaforech a tak vůbec, a snaží se mě uklidnit tím, že těch dvacet sice možná nestihnu, ale v půl už tam určitě budu.
Je jasné, jak to dopadne: Na letiště dorazíme ve 12:19, já vyskakuju z ještě jedoucího taxíku, taxikáři házím peněženku, ať si vezme, kolik potřebuje, vbíhám do haly, jedním okem zašilhám na tabuli, třemi přískoky se dostanu na dohled přepážky 250, ze tří metrů tam mrsknu svůj pas, vykřiknu "ještě mám nějaká zavazadla", ale protože při přískocích zapomenu pořádně dýchat, vyleze ze mně jenom "etěámějakazavaa-a-a", letím zpátky k taxíku, kde taxikář mé kufry mezitím vyložil, a pak už je důstojně tlačím před sebou a nonšalantně je házím na váhu, 22,8 kg a 22,9 kg, takže se nežinýruju, vytáhnu z kapsy ještě jedny ponožky a do jednoho kufru je narvu.
Tyhle večerní pohřby
Je pátek. Na trhu měním bibli z umělých květin za stáčené porno v pet lahvi.
Je to dobrý obchod, protože umělohmotný knížky už nejsou v módě. Večer na pohřbu mi budou všichni závidět.
Tyhle večerní záležitosti mám rád. Se starou partou se vlastně vždycky scházíme na těchhle pohřbech. Občas je tombola, a já naposledy vyhrál malou krysu, kterou jsem pak střelil za dvě oči. To je docela dost, když za půl oka dneska seženete štangli, se kterou dokážete dvakrát oběhnout náměstí, než vás seberou.
Kámoš mi hučí do hlavy, že dneska bude zase tombola. Nebožtík je prej prachatej. Ale to už jsou tady všichni ostatní. Dávám jim ochutnat svýho novýho porna, a každej hned uznale pokyvuje. Kvalitka.
Za chvíli v tom už lítáme. Prohlašujeme se za pozůstalý a vrháme se na tombolu. Jsou tam věci aspoň za šest očí. Nebožtík řve, ať to necháme na pokoji, že prej až po obřadě, ale to už ho babky rvou do rakve a zasypávaj ho rejží a konfetama.
Je to sakra nádhernej pohřeb.
~
(nalezeno při úklidu, načmárané na hlavičkový papír hotelu Grange, 2001)
Změna výhledu
Doma budu, už jsem se narajzoval dost - řekl jsem si, když jsem se na podzim 2005 vrátil ze Ženevy.
Jenomže člověk má všelijaká nutkání a pnutí. A temné stíny a divé sny. A hluché kvítí a probdělé noci.
A pořád se zvažuje a váží. Eliahu Inbal na jedné misce, Michael Tilson Thomas na druhé. Obléknout kabátec a prásknout do koní!
Změna výhledu, o tu tu teď běží. Jiné hlasy, jiné pokoje. Jiné všechno, jen ten strach je stejný. Někdo jiný bude kontrolovat, kdy Livie zhasíná na hradě, někdo jiný bude z politiky dostávat osypky.
My táhneme na západ.
 |
| From San Francisco |
OMG no MSG
Co všechno je v Kalifornii organické.
Vlastně ani nevím, co to přesně znamená, že je něco organické. Ale když mají v obchodě banány, tak u jedněch je napsáno organic, a u druhých ne, a ty druhý jsou levnější, a když si je chcete koupit, tak maj všichni řeči.
Takže pokud člověk nechce bejt za blba, musí kupovat věci, co jsou organic, a co v nich není MSG, tedy glutaman sodný. Podle těch všemožných nálepek není skoro nikde, ale stačí chvilka nepozornosti a už se člověk dáví.
Navíc je tu všechno velký. Půl litr koly tu má 591 ml. Borůvky jsou velký jako třesně, třešně jako jahody, jahody jako meruňky.
A ty porce! Když chcete polívku, dostanete jí litr, a asi je vám jasný, jak velký je tady litr. Burito má kilo, a když ho sním na oběd, nechci druhý den snídat - jenom kafe, ale to kafe se dělá z 19 gramů kávy, to je skoro třikrát víc než u nás...
S takovými porcemi je jasný, že všichni Američani jsou tlustý. Jenomže ouha, žádný tlustý Američany tu nepotkávám. Klišé nefungují - když někomu říkám, že jsem z České republiky, z Evropy, tváří se smutně: Proč všichni Evropani říkají, že jsou z Evropy? To si opravdu myslí, že jsme blbí? Že nevíme, kde je Česká republika?
Až teď o víkendu: Narazil jsem na vypasenou rodinku, tuk z nich jen stříkal. Marně se s kufry cpali do výtahu, vždycky nějaké to sádlo přeteklo.
Byli to Němci.
Na začátek světa
Market st, ke které se stále vracím (protože po ní chodím do práce), je tečována očíslovanými ulicemi. Já se většinou pohybuju mezi Pátou a Šestou, párkrát jsem byl až na Deváté. Ale pořád mě to láká, vždyť před Pátou musí být Čtvrtá, a pak Třetí, Druhá a První - a tam, tam musí být začátek světa.
A tak se tedy vydám na cestu. Je to dlouhá cesta, a náročná, protože zítra je Den otců a všechno se prodává za pakatel. Než se dostanu na Pátou, musím se prodírat obchodníky, kteří mi pro mého otce nabízejí všechno, ale americké všechno je jiné než naše všechno, a obchodníci mi nevěří, když upřímně pochybuji o tom, zda by můj otec skutečně využil leštítko na nehty.
A stejně, když jsem na Třetí, už jsem obtížen rozličnými balíčky. Bloky jsou delší a delší, občas jsou tak dlouhé, že je v nich i malá pojmenovaná ulice. Shrben, nakloněn proti větru, odevzdaně šlapu dál. Cesta na začátek světa nemůže, nesmí být jednoduchá.
Tak tedy Druhá a už jen poslední blok! Mraky se valí oblohou, ve vzduchu rezonují nízké frekvence. Co mě tam asi čeká? Temnota, či prozření? Co je na začátku světa?
Poslední metry mě dělí od První a já si musím zpívat, že tam, tam, over the rainbow...
A pak to uvidím. Srdce se mi rozbuší, ale jen na chvíli. Jsem klidný, dojatý, smířený. Ano, tak to má být.
Otáčím se a vracím se zpátky. Vysvitne sluníčko, vítr přestane vát. Hodím pár drobných pouličnímu bubeníkovi a jdu tam, odkud jsem přišel.
No, tak co tam tedy bylo? Co je na začátku světa?
Inu, co by. AT&T a Bank of America.
Nebezpečné čtvrti
Chodím po Market st a připadám si jako ve filmu. Muží v oblecích a s obřími kelímky od Starbucks se proplétají mezi bezdomovci na kartonech (ano, blížím se k Šesté), policajty ve filmových čepicích a černých uniformách, třistalibrovými černochy v oblečení ještě o patnáct čísel větší než jsou sami.
Na Market st potkávám žebráky na každé křižovatce, chtějí aspoň dolar a tvrdě za ním jdou. Proti mně jde vysoký černoch v prapodivném kabátu. Roztáhne ruce a hlasitě zvolá: I believe, brother, I believe! Čekám, že mě obejme a že taky konečně začnu věřit, ale nakonec se nic nekoná.
Šestá je limit, za ní už radši nechoď, radí mi všichni, ale já se přesto musím dostat až na Devátou, abych si mohl koupit lístky na San Francisco Symphony. Dopoledne to ještě jde, ale v noci už je to napováženou, a když se na jedné křižovatce dostanu mezi deset černochů jak vystřižených z Weeds, začínám mít strach jak před dvaceti lety v Jirkově.
Ale každý si jde po svých, takže nakonec vlezu i do Carla Jr, který je v jedenáct večer spíš noclehárnou pro bezdomovce. Řvou na sebe a já si odnáším lokální le royal, šestidolarový western bacon, nejlepší hamburger, jaký jsem kdy jedl.
Borůvkové muffiny on my mind
Sluničko a San Francisco nějak nejdou dohromady. Od pondělí do pátku je ošklivo, zataženo, zima a mlha. O víkendu má dokonce pršet, ale přesto se příhlásím na výlet po městě na segwayi.
Ráno se konečně dosyta vyspím, žádný spěch, na rohu Hyde a Beach musím být až ve dvě. Ale najednou už je čtvrt na dvě, a tak hurá na historickou tramvaj, která jede od hotelu až přímo tam.
Jenomže sobotní město září sluníčkem. Je krásně, město je plné turistů, a všichni ti turisté čekají na historickou tramvaj. Fronta se stáčí kolem otočné plošiny na konečné a stojí v ní lidí aspoň na deset tramvají. Čas tlačí, je potřeba si vzít taxík.
Taxikář je tentokrát Američan. Vypadá jako Ray Charles, a já nevím, jestli se mám bát, že za těmi černými brýlemi jsou opravdu slepé oči, nebo se těšit, že začne zpívat Georgia On My Mind.
Ray je veselý, upovídaný a zvědavý. Jeho přízvuk není tak strašný jako u mexikánců, kde si kupuju burito (tam nerozumím ani slovo), ale stejně je to bída. Ani on mi moc nerozumí, takže v podstatě hrajeme tichou poštu. Ve finále se bavíme o skupině patnácti Čechů, kteří přijedou na lékařskou konferenci, která včera skončila. Já je neznám, ale Ray tvrdí, že ho s nimi určitě musím seznámit.
Jízda po San Franciscu je více about segway než about city, protože se v podstatě nevymotáme ze severní části města, ale něco se přeci jen dozvím: třeba že tu není moc historických budov, protože vždycky tak nějak popadají při zemětřesení. A dokonce vidíme největší místní soukromou rezidenci - bydlí tam Daniele Steelová. Awesome.
Je nás osm, po ulici jedeme v dvojstupu, jako prvni matka s dcerou, z Minnesoty. Matka je z naší skupiny nejstarší a segway zvládá obdivuhodně, jenom se bojí jezdit z kopce. Dcera nám na každé křižovatce dává zdviženou rukou s pěstí znamení hold on, asi dělá v FBI nebo moc kouká na Jacka Bauera.
Kolem Fisherman's Wharf jsou obchody pro turisty: cetky, trička a foťáky. Schválně do jednoho vlezu a za chvíli si připadám jak v Indii. Cena Canonu 30D zázračně padá z osmi set dolarů na čtyřista padesát a já jdu radši pryč, protože se bojím, že až bych doma rozbalil koupený balíček, bude v něm foťák chybět.
Na internetu pak dohledávám, že se svými obavami nejsem sám. Nikdo si ale není jistý, jestli je to přímo podvod (scam) nebo jenom šedý trh.
Na pozdní oběd se zastavuju v Cafe Ei8ht a dávám si krevety a krabí maso s fenyklovým salátem. Clam chowder (polévka) je téměř povinný. A krabi, všude samí krabi.
Nakonec ještě v Safewayi nakoupím základní suroviny: borůvkové muffiny (výtečné) a smoothie (nic moc). Obdivuji nečekané omáčkové variace a spoustu dalších věcí, které bych chtěl ochutnat a přivézt domů. Ale nemůžu, je to všechno příliš těžké. Z nějakého prapodivného důvodu jsem si na dva týdny do Ameriky přivezl 28 kg. Přitom na měsíc v Indii mi loni stačílo 12 kg.
Do hotelu se vracím přes italskou North Beach a China Town. Na North Beach skutečně vypadávám z amerického světa: Uličky jsou okupovány kavárničkami, lidi pijí víno a ve vzduchu je cítit kakao ze všudypřítomného tiramisu.
Chodím si, jak se mi zlíbí, ale nedokážu se při té náhodné procházce ztratit. Nakonec stejně dojdu k severojižní nebo západovýchodní ulici, jejíž jméno znám. A tak se nakonec dopracuju k hotelu dřív, než jsem čekal. Čínská bistra vystřídá Armani a Tiffany - jsem u palem na Union sq. Tramvaj obtížená turisty zazvoní, chytne se kabelu a míří k přístavišti.
Ráno se konečně dosyta vyspím, žádný spěch, na rohu Hyde a Beach musím být až ve dvě. Ale najednou už je čtvrt na dvě, a tak hurá na historickou tramvaj, která jede od hotelu až přímo tam.
Jenomže sobotní město září sluníčkem. Je krásně, město je plné turistů, a všichni ti turisté čekají na historickou tramvaj. Fronta se stáčí kolem otočné plošiny na konečné a stojí v ní lidí aspoň na deset tramvají. Čas tlačí, je potřeba si vzít taxík.
Taxikář je tentokrát Američan. Vypadá jako Ray Charles, a já nevím, jestli se mám bát, že za těmi černými brýlemi jsou opravdu slepé oči, nebo se těšit, že začne zpívat Georgia On My Mind.
Ray je veselý, upovídaný a zvědavý. Jeho přízvuk není tak strašný jako u mexikánců, kde si kupuju burito (tam nerozumím ani slovo), ale stejně je to bída. Ani on mi moc nerozumí, takže v podstatě hrajeme tichou poštu. Ve finále se bavíme o skupině patnácti Čechů, kteří přijedou na lékařskou konferenci, která včera skončila. Já je neznám, ale Ray tvrdí, že ho s nimi určitě musím seznámit.
Jízda po San Franciscu je více about segway než about city, protože se v podstatě nevymotáme ze severní části města, ale něco se přeci jen dozvím: třeba že tu není moc historických budov, protože vždycky tak nějak popadají při zemětřesení. A dokonce vidíme největší místní soukromou rezidenci - bydlí tam Daniele Steelová. Awesome.
Je nás osm, po ulici jedeme v dvojstupu, jako prvni matka s dcerou, z Minnesoty. Matka je z naší skupiny nejstarší a segway zvládá obdivuhodně, jenom se bojí jezdit z kopce. Dcera nám na každé křižovatce dává zdviženou rukou s pěstí znamení hold on, asi dělá v FBI nebo moc kouká na Jacka Bauera.
Kolem Fisherman's Wharf jsou obchody pro turisty: cetky, trička a foťáky. Schválně do jednoho vlezu a za chvíli si připadám jak v Indii. Cena Canonu 30D zázračně padá z osmi set dolarů na čtyřista padesát a já jdu radši pryč, protože se bojím, že až bych doma rozbalil koupený balíček, bude v něm foťák chybět.
Na internetu pak dohledávám, že se svými obavami nejsem sám. Nikdo si ale není jistý, jestli je to přímo podvod (scam) nebo jenom šedý trh.
Na pozdní oběd se zastavuju v Cafe Ei8ht a dávám si krevety a krabí maso s fenyklovým salátem. Clam chowder (polévka) je téměř povinný. A krabi, všude samí krabi.
Nakonec ještě v Safewayi nakoupím základní suroviny: borůvkové muffiny (výtečné) a smoothie (nic moc). Obdivuji nečekané omáčkové variace a spoustu dalších věcí, které bych chtěl ochutnat a přivézt domů. Ale nemůžu, je to všechno příliš těžké. Z nějakého prapodivného důvodu jsem si na dva týdny do Ameriky přivezl 28 kg. Přitom na měsíc v Indii mi loni stačílo 12 kg.
Do hotelu se vracím přes italskou North Beach a China Town. Na North Beach skutečně vypadávám z amerického světa: Uličky jsou okupovány kavárničkami, lidi pijí víno a ve vzduchu je cítit kakao ze všudypřítomného tiramisu.
Chodím si, jak se mi zlíbí, ale nedokážu se při té náhodné procházce ztratit. Nakonec stejně dojdu k severojižní nebo západovýchodní ulici, jejíž jméno znám. A tak se nakonec dopracuju k hotelu dřív, než jsem čekal. Čínská bistra vystřídá Armani a Tiffany - jsem u palem na Union sq. Tramvaj obtížená turisty zazvoní, chytne se kabelu a míří k přístavišti.
Jak se domluvit
Na letišti si najdu první volný taxík. Řidič mlčky naloží moje kufry, posadím se a čekám, až se zeptá, kam to bude. Řidič se taky posadí a čeká, až řeknu, kam to bude.
Jsem vytrvalejší, tak se nakonec otočí a zvedne obočí. Westin St Francis, říkám mu jméno hotelu a on se jen mlčky otočí a rozjede se.
Je mi jasné, že neví, kam jede. Teď je to ještě jednoduché, desetiproudá dálnice od letiště do města je tu jen jedna, a až budeme v centru, začne vyzvídat, kam to vlastně chci a kde to je. Westinů je v SF víc, St Francis stojí na Union sq a adresu má na Powell st.
Jedeme a ticho je tíživé. S taxikáři si nepovídám, ale tady to tak nějak očekávám. Tak aspoň očumuju, zamávám do kamery, a pak si všimnu licence, která je hned vedle. Na licenci je jméno - a já začínám tušit.
Where are you from? ptám se, ale taxikář se jenom zmateně tváří. What country? Kántry, potvrzuje, a když vypálím atkudá vy, tak se rozzáří. Valerij je totiž z Ruska.
Za patnáct let v San Franciscu se ještě nestihl naučit anglicky, ale hotel i cestu k němu zná, jenom to neuměl dát dostatečně dobře najevo. Dostávám první výklad o místních pamětihodnostech - óčeň krasývyj górod - a už tu jsme: Union sq.
Nemůžu si vzpomenout, jak se řekne rusky účet, ale Valerij se už na mě zubí a podává mi předtištěný papírek, který si musím sám vyplnit: Rycýpt!
Jsem vytrvalejší, tak se nakonec otočí a zvedne obočí. Westin St Francis, říkám mu jméno hotelu a on se jen mlčky otočí a rozjede se.
Je mi jasné, že neví, kam jede. Teď je to ještě jednoduché, desetiproudá dálnice od letiště do města je tu jen jedna, a až budeme v centru, začne vyzvídat, kam to vlastně chci a kde to je. Westinů je v SF víc, St Francis stojí na Union sq a adresu má na Powell st.
Jedeme a ticho je tíživé. S taxikáři si nepovídám, ale tady to tak nějak očekávám. Tak aspoň očumuju, zamávám do kamery, a pak si všimnu licence, která je hned vedle. Na licenci je jméno - a já začínám tušit.
Where are you from? ptám se, ale taxikář se jenom zmateně tváří. What country? Kántry, potvrzuje, a když vypálím atkudá vy, tak se rozzáří. Valerij je totiž z Ruska.
Za patnáct let v San Franciscu se ještě nestihl naučit anglicky, ale hotel i cestu k němu zná, jenom to neuměl dát dostatečně dobře najevo. Dostávám první výklad o místních pamětihodnostech - óčeň krasývyj górod - a už tu jsme: Union sq.
Nemůžu si vzpomenout, jak se řekne rusky účet, ale Valerij se už na mě zubí a podává mi předtištěný papírek, který si musím sám vyplnit: Rycýpt!
Na západ
Během letu se snažím co nejvíc spát. Nasazuju si masku na oči a totálně si rozhazuju den a noc dřív, než doletím do San Francisca.
V řadě za mnou sedí Američan a vykládá svým sousedům, jak je San Francisco fantastic. Během deseti hodin letu se mu pusa nezastaví. Mí sousedi jsou Holanďani, takže celou cestu poctivě evropsky mlčíme.
SF letiště je monumentální, lennonovské steel and glass, podivně odtažité a přitom milé. Stejně milý je imigrační úředník - kromě otisků ho nezajímá v podstatě nic. Těším se, že mi řekně welcome to the United States, ale nedočkám se. A protože se množí případy turistů, kteří ztrácejí formulář, který se odevzdává při odletu ze Států, přicvakne mi ho do pasu sešívačkou.
Kufr dorazí v pořádku, na celnici odevzdám prohlášení o tom, že nic nepašuju, a už už chci projít, když mě jeden celník odchytí. Musím se mu přiznat ke svému zaměstnání.
Když jsem v Praze při žádosti o víza řekl, že jsem evangelista, koledoval jsem si o průšvih a musel jsem vysvětlovat, že obvykle nestojím na náměstí a nelákám nové tykvovité.
Tak jsem tentokrát jenom řekl, že dělám do business intelligence. Intelligence? podivil se chlapík v uniformě. To jsem rovnou mohl říct secret service. No ale byznys, snažím se to zamluvit. Ok, povídá on, a tak konečně dostanu, co si zasloužím: Welcome to the United States, sir!
V řadě za mnou sedí Američan a vykládá svým sousedům, jak je San Francisco fantastic. Během deseti hodin letu se mu pusa nezastaví. Mí sousedi jsou Holanďani, takže celou cestu poctivě evropsky mlčíme.
SF letiště je monumentální, lennonovské steel and glass, podivně odtažité a přitom milé. Stejně milý je imigrační úředník - kromě otisků ho nezajímá v podstatě nic. Těším se, že mi řekně welcome to the United States, ale nedočkám se. A protože se množí případy turistů, kteří ztrácejí formulář, který se odevzdává při odletu ze Států, přicvakne mi ho do pasu sešívačkou.
Kufr dorazí v pořádku, na celnici odevzdám prohlášení o tom, že nic nepašuju, a už už chci projít, když mě jeden celník odchytí. Musím se mu přiznat ke svému zaměstnání.
Když jsem v Praze při žádosti o víza řekl, že jsem evangelista, koledoval jsem si o průšvih a musel jsem vysvětlovat, že obvykle nestojím na náměstí a nelákám nové tykvovité.
Tak jsem tentokrát jenom řekl, že dělám do business intelligence. Intelligence? podivil se chlapík v uniformě. To jsem rovnou mohl říct secret service. No ale byznys, snažím se to zamluvit. Ok, povídá on, a tak konečně dostanu, co si zasloužím: Welcome to the United States, sir!
Odpočívej
Když jsme vynesli mrtvého Ludwiga v papírové rakvičce z ordinace, seděla v čekárně paní s dítětem. "Taky máte kočičku?" ptala se zvesela, ale my jen zavrtěli hlavou. A dřív, než jí došlo, co se před chvílí v ordinaci stalo, řeklo dítě: "Asi to bude králík."
Posledních šest týdnů byl Ludwig na přísné dietě, zhubl na dvě a půl kila, zůstala z něj jen ta velká hlava a dlouhé nohy. V neděli mu zkolabovala i ta poslední polovina jedné ledviny, kterou ještě měl jakž takž funkční. Nečištěná krev ho pomalu otravovala, poslední měsíce si vůbec neodpočinul.
V bytě je prázdno. Ráno nás nikdo nebudí, při snídani chybí jeho silueta na okně. Už není komu pouštět vodu, vždy otevřené dveře do koupelny můžou zůstat zavřené. Damien poctivě vrní, ale v soutěži o nejhlasitější ledničku zůstala sama. Ludwig spí v klubíčku, zabalený do své oblíbené ovčí deky.
Bylo mu dvanáct let.
Několik dalších amerických novinek z 50. let
V únoru stihneme tři filmy: Moulin Rouge, Prázdniny v Římě a Country Girl.
Jsou to filmyo věcech, které mají snad všichni doma: Moulin Rouge o trpaslíkovi, Prázdniny v Římě o princezně a Country Girl o trpící manželce.
Vždy od osmi večer - zde je podrobný rozpis.
Jediný lednový film
Filmové čtvrtky pokračují, v lednu ale jen jediným filmem. Sunset Blvd. již tento čtvrtek!
Sunset Blvd., film režiséra Billyho Wildera z roku 1950, je připomínkou toho, jaké filmy se už netočí. V únoru na něj naváže několik dalších amerických novinek z 50. let.
Račte se hlásit - osmého ledna od osmi večer.
A abych nezapomněl:
