Jsem miláček uklízeček

První týden v hotelu byl fajn. Uklízečka pochopila, že když jsem si na stole něco přesunul, chci to tak mít, a můj život plynul šťastně. Až do neděle.

Aby bylo jasno - to kvůli mě vstupují uklízečky do stávky, to mě se snaží zahltit mýdly. Nebo si snad nevzpomínáte?

V neděli to všechno začalo blikajícím světýlkem. Uklízečka mi nechala v hlasové schránce vzkaz, že sice akceptuje, že mám na dveřích cedulku "nerušit", ale že teda kdy se jako bude uklízet?

Odpoledne jsem vyrazil do města a vrátil jsem se do cizího pokoje. Na posteli byl zase červený přehoz, který jsem před týdnem sklidil, na posteli se válelo všech sedm polštářů a kávovar byl schovaný ve skříňce.

Inu, řekl jsem si - holt asi mají nějaké takové nařízení, že každou neděli se musí vydrhnout podlahy, proč ne. Kávovar jsem zase vytáhnul a zapojil, přehoz přehodil přes pohovku, nechal si jeden malý polštář na spaní a jeden velký jako opěrku při sezení a zbylých pět schoval do šatní skříně.

Jenomže uklízečka se nevzdává. Dnes byl přehoz zase zpátky, kávovar schovaný - a na posteli tři malé polštáře a ten můj velký schovaný ve skřini.

A to jí tedy napíšu vzkaz, to jistě dělá schválně! A sahám do batohu, protože vím, že jsem si hotelovou tužku bral ráno do práce. A hele, na nočním stolku svítí nový bloček s tužkou, a na psacím stole ještě jeden! Ona prostě chce, abych jí napsal! Tak to zase ne, vyprovokovat se nenechám.

Jenomže pak vlezu do koupelny, a můj kartáček na zuby je jinde, než má být, a na jeho místě jsou tři mýdla.

Něco se musí stát. 

Naše stará váha váží čtyři hodiny

Prvního září se lidé rozdělí do tří skupin. Na ty malé a hloupoučké, kteří musí do školy, na ty velké a hloupoučké, kteří musí do práce, a na ty vychytralé, kteří letí do San Francisca. A z těch všech vychytralých jenom já jsem takový debil, že odjedu na letiště bez pasu. To bylo tak...

Furt cpu věci do jednoho kufru, do druhýho, a pořád s nima běhám k váze, a zase přebaluju, přidávám a odhazuju, abych se vešel do 23 kg. A vždycky, když už to dokonale vyřeším, ukáže se, že jsem něco zapomněl, a tak musím něco jiného vyndat. Dovažuju ponožkama a dévédéčkama, a kufřík do letadla zůstává stranou.

Z domu musím odejít v 11, a proto už ve čtvrt na dvanáct volám taxíka a v 11:20 už se kochám zácpou na Vinohradské. Vezmeme to tedy oklikou, a já si pořád dokolečka přehrávám, jak na poslední chvíli přiběhnu na letiště, a ty kufry budou mít víc, ale já z nich statečně vytáhnu ty ponožky a strčím je do svého kufříku do letadla, ve kterém nic nemám, jenom notebook a svetr a peněženku a letenku, jenom notebook a svetr a peněženku a letenku, a to už je mi to podezřelý, notebook a svetr a peněženka a letenka, kde je můj pas? - a tak tedy zlehka vykřiknu či vykviknu, už si přesně nepamatuju, a místo abychom najeli na Veletržní, vracíme se zpátky a já běžím domů a výtah jede pomalu, pas samozřejmě leží na stole hned vedle kabelu, který s sebou v Americe nutně potřebuju, ale já mám oči jenom pro tu fialovou knížečku, utíkám zpátky do taxíku a velím: Na Ruzyň!

Teď už je to boj o minuty, přepážka se zavírá ve 12:20 a taxikář to chce udělat zajímavější, a tak dodržuje rychlost a stojí na semaforech a tak vůbec, a snaží se mě uklidnit tím, že těch dvacet sice možná nestihnu, ale v půl už tam určitě budu.

Je jasné, jak to dopadne: Na letiště dorazíme ve 12:19, já vyskakuju z ještě jedoucího taxíku, taxikáři házím peněženku, ať si vezme, kolik potřebuje, vbíhám do haly, jedním okem zašilhám na tabuli, třemi přískoky se dostanu na dohled přepážky 250, ze tří metrů tam mrsknu svůj pas, vykřiknu "ještě mám nějaká zavazadla", ale protože při přískocích zapomenu pořádně dýchat, vyleze ze mně jenom "etěámějakazavaa-a-a", letím zpátky k taxíku, kde taxikář mé kufry mezitím vyložil, a pak už je důstojně tlačím před sebou a nonšalantně je házím na váhu, 22,8 kg a 22,9 kg, takže se nežinýruju, vytáhnu z kapsy ještě jedny ponožky a do jednoho kufru je narvu.