Nevím, jak vy, ale já mám pořád z něčeho strach. Často mám strach, že umřu. Umřít je lepší dřív než později, protože pak aspoň pozůstalí mohou říkat: "Co ten toho ještě mohl dokázat!" Ale stejně je umřít blbé, zvlášť na žloutenku.
A proto se nechávám očkovat.
Je to procedůra zcela prostá, píchnou vás do ramene, tři dny s ním pak nemůžete hýbat, za měsíc vás píchnou ještě jednou, a konečně za půl roku zase, potřetí, naposledy. Jako v pohádce.
A protože ten půlrok právě přišel, našel jsem si na webu očkovací číslo a zavolal tam s oumyslem, že se objednám.
Někdo milý to zvedl, byla to žena. Vysvětlil jsem jí v podstatě to, co vám před chvílí, ona se chvíli upejpala, že jako jsem měl zavolat dřív a že teď už má všude plno. Znáte ženy.
Nakonec se uvolila, že prý teda ať přijdu v pátek mezi desátou a jedenáctou. Že je tam trošku volněji, tak se vmáčknu.
Kdepak na desátou, nesouhlasil jsem, já bych byl úplně nejradší, kdyby to mohlo být hned ráno.
Kdepak ráno, nesouhlasila zase ona, to je tu nejvíc plno!
Umřu na žloutenku! vykřikl jsem - a to zabralo.
No... tak leda že byste přišel už před osmou, že bych vás vzala jako úplně prvního!
Výborně, výborně, děkuji vám, děkoval jsem, protože když jsem úplně první, tak je jasné, že nikdo přede mnou nebude zdržovat, takže už v osm bude hotovo a můžu být v práci už v půl deváté, což jsem vždycky chtěl.
Zavěsil jsem, hrůzou mi zatrnulo, a zavolal znovu.
Zvedla to jiná žena.
Víte, já jsem volal před chvílí, já jsem se objednával na očkování proti žloutence -
Na kdy? přerušila mě.
Na pátek, o to ale nejde, já jsem -
Vás tu nevidím, na kolikátou?
Na sedm padesát.
Ale my ordinujeme až od osmi!
Když já to ale nutně potřebuju, a opravdu si mě ta, se kterou jsem mluvil před chvíli, zapisovala, určitě!
Ahá, tady vás vidím, takhle bokem! No a co teda?
Já jsem se chtěl jenom zeptat, jestli nemůžu umřít na něco jinýho, co by se taky dalo očkovat, třeba na břišní tyfus!
Telefonát dopadl úspěšně, kromě tyfu jsem se domluvil i na meningokokové meningitidě, a teď mě trápí jen japonská encefalitida, protože na tu se v Čechách nedají sehnat vakcíny. Přitom v dnešní komplikované mezinárodní situaci na nás mohou Japonci zaútočit každou chvíli!
V pátek jsem se do svého očkovacího ústavu dostavil už v 7:45. Úplně první!
Jenomže o pět minut později se nic nedělo, a za dalších pět minut začali chodit další lidi.
Konečně se v osm otevřely dveře do ordinace. V tu chvíli se přede mě vecpala úplně cizí paní, že prý "já jsem objednaná na osmou".
Ohó, pani, ale já už na sedm padesát!
Sestřička se koukla do svého rozpisu a povídá: "No ale já vás tu nemám..."
Na první pohled ne, kontruji, protože si pamatuju druhý telefonát, musím být napsaný tady někde z boku, ukažte, nebo z druhé strany, hm, asi to bylo na nějakém dodatečném lístečku, vzpomínáte si, meningokokoko -
Prostě tam nejsem.
Ale když nejste objednán, tak vás nemůžu vzít. Musíte si počkat, třeba tu bude trochu volněji.
Jo, volněji, to je mi jasné, v deset, co? Ještě jsem půl hodiny počkal, ale čekárna se spíš zahušťovala, volněji nebylo. Potupně jsem se tedy přeobjednal - a dal jsem si dobrý pozor, abych tam byl správně zapsaný v kolonce.
Mají tam ale strašlivý nepořádek! Hanby a ostudy to jsou!
No a pak jsem šel pěšky do práce, a rozhodl jsem se tentokrát městskou knihovnu obejít jinudy než obvykle. V cestě mi stál antikvariát a před ním vyložené knížky za dvacku. Koupil jsem si encyklopedii savců ve francouzštině a podobné důležité věci do kuchyňské knihovničky, a pak také detektývku Rubáš pro slavíka.
A v té detektivce se furt jako neví, ale pak se udělá rekonstrukce, a při té si důležitý svědek vzpomene, že víčko od lahve mléka mělo tehdy jinou barvu. No a pak už to jde ráz na ráz.
Přesně takovou rekonstrukci jsem se rozhodl provést. Vyhrabal jsem své žluté tričko, párkrát usilovně zamžikal, vyděsil se žloutenkou a už jsem šmátral po webu, našel tu stránku "Kam jít na očkování" - všechno bylo, jak má být, Oddělení očkování a cestovní medicíny, otevřeno v osmi ráno, Praha 2, Myslíkova 6.
A přitom se dávám očkovat vždycky v Dittrichově 17.